NESPOKOJENY
Od prvního nádechu k prvnímu receptu. Gratulujeme, narodil se nový zákazník pro farmaceutický průmysl.
V posvátném tichu časného rána se ozve první pláč – rodí se zdravé miminko, zářící a plné potenciálu. Ale ještě než se dítě pořádně nadechne, přichází lékař s pevnou rukou. Jeho oči jsou neochvějně upřeny na protokol: „Očkovat, hned.“
Rodiče, nejistí, ale podřízení autoritě bílého pláště, souhlasně přikývnou. Novorozené tělíčko bez zaváhání dostává svou první dávku a během několika hodin malému stvoření stoupne teplota. Horečka. Tělíčko bojuje. Lékař je uklidňuje klidnými, profesionálními slovy: „Nebojte se, horečku srazíme.“ Léky následují rychle. Rodiče, zaslepení důvěrou, mu děkují na kolenou, jako by byl anděl spásy.
Brzy se však objeví první známky neklidu. Na jemné dětské pokožce se objeví vyrážka a ouška se naplní zánětem. Mladé tělo se snaží křičet, ale rodiče, plní důvěry v lékaře, se na něj znovu obrací. On nemlčí a bez námahy předepisuje další sérii léků. Antibiotika. „To zmírní příznaky,“ slibuje. Rodiče mu opět děkují.
Čas plyne, dítě roste a škola volá. Lékař naléhá na další očkování. „Je to nutné,“ říká rozhodně. Rodiče, stále uvězněni v síti důvěry, poslouchají. A pak dítě začíná mít potíže. Nenachází klid, soustředění ani kontrolu nad impulzivní energií, která se prohání jeho mladou myslí. Škola si toho všimne a lékař opět přichází s řešením: pilulka. Léky na ADHD. Recept zní jako ozvěna zkázy, silný prostředek, který potlačuje neklid, ale zároveň způsobuje další. Rodiče lékaři děkují.
Dítě se zklidní, ale světlo v jeho očích pohasíná. V kdysi nevinném srdci se usadí úzkost a deprese. A lékař, jako vždy připraven s perem a papírem, předepisuje další. „Tohle pomůže,“ říká s přikývnutím. Rodiče mu znovu děkují, uvězněni v cyklu, který nevidí, v cyklu, který se neodvažují prolomit.
Dítě dospívá, ale nyní je spíše pacientem než člověkem. Stává se celoživotním zákazníkem velkých farmaceutických firem, kde průmysl bohatne a jedinec se pomalu vytrácí.
A tak se cyklus opakuje. Narodí se další dítě, další život strukturovaný recepty a potlačováním příznaků. Čas plyne a výjimky – lidé, kteří se dožívají sta let, osvobozeni od těchto řetězů – jsou stále vzácnější.
Ale někde v dálce začíná skupina lidí odhalovat závoj. Kladou otázky, které se nikdo neodvážil položit, a přestože jsou nazýváni „blázny“, jsou to oni, kdo vidí to, co ostatní vidět nemohou. Chápou, že je třeba řešit příčinu, ne bojovat s příznaky. Přesto mnozí, uvězněni ve své důvěře v bílé pláště a systém, slepě následují.
Narodí se zdravé miminko, narodí se nový zákazník pro farmaceutickou investiční společnost a cyklus pokračuje.
Já sám jsem toho názoru, že je třeba řešit příčinu a odstranit ji. Když se vyřeší příčina, zmizí i následek, ale mnoho vysoce vzdělaných lidí to nechápe. A tak dál bojují s příznaky.
Možná proto, že je jednodušší utišit bolest než pochopit, proč vznikla. Jednodušší umlčet horečku než naslouchat tomu, co tělo říká. Jednodušší předepsat pilulku než změnit způsob života, prostředí, vztahy, stravu, rytmus dne. Skutečná změna totiž vyžaduje odvahu – a ta se nedá předepsat na recept.
Tělo není nepřítel. Není chybou přírody. Je to jazyk. Mluví k nám únavou, bolestí, zánětem i neklidem. Každý příznak je zpráva, ne porucha. A dokud budeme tyto zprávy umlčovat, místo abychom jim naslouchali, budeme se točit v kruhu.
Někde se ale ten kruh přece jen začíná lámat. Lidé znovu objevují jednoduché věci – slunce na kůži, přirozený pohyb, skutečné jídlo, ticho, spánek, kontakt se zemí a s přírodou. Zjišťují, že zdraví není produkt, ale proces. Není to služba, ale vztah – k sobě samým, k tělu, k okolnímu světu.
A s každým člověkem, který se zastaví a začne se ptát „proč“, se něco mění. Ne hlasitě, ne revolučně. Tiše. Postupně. Jako když se rozednívá.
Možná nepřijde den, kdy systém zmizí. Ale může přijít den, kdy se člověk přestane bát převzít odpovědnost za vlastní zdraví. Kdy lékař nebude autoritou, ale partnerem. Kdy lék nebude první volbou, ale poslední možností.
A pak se narodí dítě.
A nebude to zákazník.
Bude to člověk. [zdroj]
(7 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Ta bezmezná důvěra v doktory je neuvěřitelný fenomén. Vybavila se mi Květa Fialová, jak říká Oldovi Víznerovi:“To je takový problém někomu předepsat Penicilin?“ Z čeho tato důvěra asi pramení? Kde má kořeny? Možná, že hluboko v nás. Už od puberty si různými způsoby ničíme zdraví a když to na nás konečně přijde, nikdo si neřekne, že je to jeho chyba. To by bylo na naše ego hodně. Raději jdeme do chrámu, kde pracují kněží v bílých pláštích, kteří nám dají tu správnou lahvičku. A uvnitř je vždy nějaká „aqua salamandra“, která nás nenutí přestat kouřit, zhubnout a omezit stres. A toto téměř svaté přijímání zajišťuje bílé církvi bezmeznou důvěru.