„Naši“ a „cizí“

ZDEŇKA RYBOVÁ

Politika se přestává podobat společnému rozvažování o věcech veřejných a začíná připomínat kmenovou příslušnost. To už je mimochodem jen krůček k totalitě síly a etnicity.

Poslankyně slečna Julie Smejkalová zveřejnila video, v němž se vymezuje proti Hnutí pro život v souvislosti s peticí, kterou již několik měsíců projednává Poslanecká sněmovna. Petice nese název „Aby s narozením dítěte neklesala životní úroveň rodiny“ a obsahuje návrhy legislativních opatření, jež mají pomoci rodinám a dětem především v ekonomické rovině jejich každodenního života. Reaguje přitom na neradostnou realitu vysokého zatížení rodin, nedostupnosti bydlení a společenské nejistoty i na dramatický propad porodnosti: zatímco v roce 2021 se v České republice narodilo 111 793 dětí, v roce 2024 už jen 84 311, nejméně v historii statistického sledování. V roce 2023 bylo zároveň evidováno přibližně 15,1 tisíce umělých přerušení těhotenství.

Při sledování reelu poslankyně hnutí STAN… Počkejte, no ano, je to ta mladá slečna, která se letos v dubnu objevila mezi odpůrci Pochodu pro život s kusem kartonu v ruce nesoucím heslo ve prospěch zabíjení nenarozených dětí. Její účast mezi protestujícími ostatně zachytila nejen veřejně dostupná fotoreportáž, ale také policejní videozáznamy. Na nich je vidět, jak místo pomoci jen přihlíží mladým rodinám s kočárky, které rodiče museli doslova zvedat nad hlavy dalších protestujících. Ale zpět k věci. Při sledování reelu poslankyně Smejkalové se nabízí docela prostá otázka: Bavíme se ještě o tom, co bylo skutečně navrženo? Anebo už stačí vyslovit jméno – v tomto případě Hnutí pro život, ale jistě se dá libovolně zaměnit – a máme hotovo? Právě to je na celé věci pozoruhodné: způsob politického myšlení, při němž místo návrhu soudíme jeho autora. Petice nebyla zastavena před branami Sněmovny. Petiční výbor ji projednal 17. února 2026. Další spor se vedl i o to, zda má k tématu proběhnout odborný seminář. To všechno je v pořádku. O návrzích se má diskutovat, pochybovat o nich, prověřovat je a také je odmítat. Co ale argumentem není, je prostá záměna obsahu za nálepku.

A možná stojí za to připomenout ještě jednu zdánlivě samozřejmou věc: co je vlastně petice. Petiční právo není marketingový vynález zájmových organizací, ale jedno z politických práv výslovně zaručených Listinou základních práv a svobod. Každý má právo sám nebo společně s jinými obracet se na státní orgány s žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo společného zájmu. Petice je tedy jedním z institucionalizovaných způsobů, jak se hlas občanů dostává k veřejné moci. Samozřejmě není referendem ani průzkumem veřejného mínění a její signatáři nepředstavují automaticky většinu společnosti. Ale za podpisy stojí konkrétní lidé, kteří svým jménem říkají státu: toto považujeme za problém a chceme, abyste se jím zabývali. Redukovat petici pouze na jméno organizace, která ji iniciovala, proto znamená přehlédnout samotnou podstatu petičního práva.

Co tedy bylo skutečně na stole? V žádném případě zákaz interrupcí. Text petice obsahuje čtyři konkrétní okruhy návrhů. Za prvé ustanovení zmocněnce vlády pro demografii a posuzování demografických dopadů projednávané legislativy. Za druhé výraznější daňovou slevu na každé nezaopatřené dítě – nejméně ve výši 30 procent minimální mzdy, v době vzniku petice vyčíslenou na 6 240 korun měsíčně. Za třetí investiční podporu vlastního bydlení, včetně dotací při narození dítěte na bytové potřeby a bezúročných hypoték pro rodiny se třemi a více dětmi. A za čtvrté investiční opatření na pořízení automobilu pro ekonomicky aktivní rodiny se třemi a více dětmi. To je text petice, nikoli jeho interpretace.

O každém z těchto bodů lze vést ostrou polemiku. Lze namítat, že některé návrhy jsou drahé, špatně cílené, ekonomicky problematické nebo nedostatečně promyšlené. Lze navrhovat úplně jiná řešení. Ale nesouhlas s organizací, která návrh předložila, není sám o sobě argumentem proti konkrétnímu opatření. Je to jen úspora námahy.

Vzniká nám tu poněkud zvláštní paradox. Organizacím zaměřeným na pomoc nečekaně těhotným ženám a jejich rodinám se často vyčítá, že je nezajímá, v jakých podmínkách rodiny po narození dítěte skutečně žijí. Když se pak otevře právě otázka daní, bydlení, nákladů na děti a ekonomického zabezpečení rodin, bylo by přinejmenším užitečné nejprve si přečíst, co se skutečně navrhuje.

Nejdřív škatulka, potom už nic. Je to mimořádně úsporná metoda politického myšlení. Šetří čas, četbu, přemýšlení i další námahu. Má jen jednu nevýhodu: není to argument.

Politické rozhodování přitom vyžaduje něco náročnějšího: rozlišovat autora a obsah, návrhy studovat, porovnávat jejich náklady a přínosy a teprve potom si utvořit úsudek.

Představme si, že zítra přijde někdo, s kým nesouhlasíme téměř ve všem, s promyšleným návrhem podpory lidí, kteří doma pečují o těžce nemocné. Co uděláme? Budeme se ptát na spravedlnost opatření, jeho náklady a dopady, nebo nám bude stačit pohled na logo v záhlaví?

Pokud nám postačí to druhé, politika se přestává podobat společnému rozvažování o věcech veřejných a začíná připomínat kmenovou příslušnost. To už je mimochodem jen krůček k totalitě síly a etnicity. Demokracie přitom stojí mimo jiné na schopnosti připustit, že i člověk či organizace, s nimiž zásadně nesouhlasíme, mohou předložit návrh, který stojí za věcnou debatu. Ne proto, že bychom s nimi najednou souhlasili ve všem, ale proto, že chceme rozhodovat podle obsahu.

Jinak bychom si mohli práci ve Sněmovně významně zjednodušit: místo důvodových zpráv, analýz a debat by stačil seznam log a vedle každého dvě kolonky – „naši“ a „cizí“. Bylo by to jistě rychlejší. Jen by to mělo s politikou jako rozumným rozhodováním o věcech veřejných už poněkud málo společného.

Možná právě schopnost tenhle rozdíl udržet patří k základním předpokladům dospělé politické debaty.

Konzervativní noviny