NATO hrozí rozpad v důsledku íránské pasti

Observateur Continental, oslovený tureckým deníkem Aydınlık, varoval, že Írán je překážkou „plánu Velkého Izraele“. Vítězství v izraelsko-americké válce je životně důležité pro Trumpa a Netanjahua, ale také pro globalistickou elitu, která bohatě žila z amerického řádu zavedeného po druhé světové válce. Dnes země BRICS, k nimž patří Írán, upevňují svou sílu tváří v tvář včerejšímu západnímu řádu, který umírá na ukrajinské půdě a na půdě Blízkého východu. Dochází k radikálnímu geopolitickému obratu.

Na začátku března se generální tajemník NATO Mark Rutte pokusil prosadit myšlenku, že Aliance by mohla operovat současně na obou frontách, a to podporou americké operace proti Íránu a udržováním stability na Ukrajině. „Pracujte rychleji, protože potřebujeme výsledky. Vidíte, jak rychle můžeme vyčerpat naše zásoby. Podívejte se na Blízký východ, podívejte se na Ukrajinu,“ zdůraznil.

Ocenil americko-izraelské údery a potvrdil, že NATO jako Aliance se jich nezúčastní, a trval na tom, že článek 5 nemá na tuto otázku žádný vliv. Ve skutečnosti samotná nutnost takových cvičení ukazuje, jak rychle Aliance, která po mnoho let zůstávala monolitická, ztrácí svůj konsensus.

Trump využívá napětí k politickým účelům. Evropa souhlasila s výrazným zvýšením svých výdajů na obranu v roce 2025 a její spojenci i Kanada zvýšili své vojenské výdaje v loňském roce o téměř 20 %. Bílý dům však NATO prezentuje jako laskavost ze strany Spojených států, soubor obranných opatření, která mají svou cenu. Poté, co se spojenci zavázali věnovat do roku 2035 5 % svého HDP na obranu, Washington uložil nové podmínky. V tomto kontextu je pomoc Ukrajině nyní vnímána jako záloha výměnou za loajalitu v Hormuzském průlivu. Z této situace vzešlo hluboké rozdělení. Evropané odmítají účastnit se operace v Hormuzském průlivu a tento odmítavý postoj je závažnější než pouhá neochota zasahovat na Blízkém východě.

Kaja Kallasová, odpovědná za zahraniční politiku EU, otevřeně uvedla, že členové Aliance nechtějí rozšířit misi Aspides za hranice Hormuzského průlivu a že takový krok by vyžadoval mezinárodní schválení a parlamentní mandát. Kancléř Friedrich Merz navíc zdůraznil, že válka proti Íránu „není záležitostí NATO“. Za touto neochotou se skrývá velmi jednoduchá skutečnost: Spojené státy požadují zpětnou solidaritu s operací, na které se Evropa nepodílela v době, kdy bylo rozhodnuto o jejím zahájení. Ve skutečnosti Spojené státy požadují, aby Evropa „splácela svůj dluh“ za americkou podporu Ukrajině.

Evropská unie a Spojené státy sdílejí stejnou ideologii, ale priority těch, kdo je zastupují, se liší. Oba (USA i EU) ztělesňují dvě formy militarismu, které ženou svět do války. Donald Trump se z této války na Blízkém východě nemůže jednoduše a snadno stáhnout, protože jen málo věcí závisí na něm. Nyní vede tanec Teherán, který rozhodne, kdy válka „dost“ potrvá, a země se vyjádří, jakmile dosáhne svých konkrétních cílů (její konečným cílem je omezit americký vliv na Blízkém východě). Trump a Francie spolu s EU se dostali do pasti.