Neexistují trvalí přátelé, spojenci ani nepřátelé. Pouze cynické, pragmatické zájmy

JIŘÍ JOHN

„Pokud uvidíme, že vyhrává Německo, měli bychom pomoci Rusku, a pokud bude vyhrávat Rusko, měli bychom pomoci Německu, a nechat je tak, aby se navzájem pobili co nejvíce.“
(americký senátor (a pozdější 33. prezident USA) Harry S. Truman, 23. června 1941).

V historii americké zahraniční politiky a diplomacie je mnoho případů, kdy USA uplatnily cynický přístup – tedy vyčkávání, nepřímou podporu obou stran konfliktu, případně přelévání podpory tak, aby se soupeřící aktéři vzájemně oslabili a žádný z nich nezískal dominantní převahu. USA nejsou jediný stát, který tyto cynické metody používá.

Současnost je dobře známá, níže jsou zmíněny je příklady z nedávné historie:

• • Irácko-íránská válka (1980–1988): Během krvavého konfliktu mezi Íránem (kde po roce 1979 vládl teokratický režim) a Irakem (pod vedením Saddáma Husajna) zvolily USA taktiku „dvojího zadržování“. Oficiálně sice USA deklarovaly neutralitu, ale Washington poskytoval zpravodajské informace, ekonomickou pomoc a materiální podporu Iráku, aby zabránil vítězství íránské islámské revoluce. Současně však, jak odhalila aféra Iran-Contra, administrativa USA tajně prodávala zbraně i Íránu, aby si obě strany konfliktu v dlouhé opotřebovací válce způsobily co největší škody a nemohly ohrozit americké zájmy v regionu.

• • Studená válka a zástupné konflikty (Proxy Wars): V řadě regionálních konfliktů (např. v Africe či Asii) často nešlo o vítězství „dobra nad zlem“, ale o vyčerpání protivníka. Typickým příkladem byla podpora různých frakcí nebo diktátorů, kdy cílem nebylo nutně vytvořit stabilní demokracii, nýbrž vázat zdroje Sovětského svazu a vést boj „do posledního místního spojence“.

• • Občanská válka v Angole (1975–2002): V Angole proti sobě stálo marxistické hnutí MPLA (podporované Sovětským svazem a kubánskými vojsky) a hnutí UNITA (podporované USA a Jihoafrickou republikou). V pozadí však americká politika často lavírovala a udržovala tajné či nepřímé kontakty i s pragmatičtějšími křídly vládní strany, přičemž hlavním cílem bylo zabránit stabilnímu sovětsko-kubánskému panství v jižní Africe bez ohledu na vnitřní devastaci země.

• • Syrská občanská válka (po r. 2011): Přístup USA v Sýrii vykazoval silné rysy kontrolovaného vyčerpávání obou stran. Washington si přál pád diktátora Bašára Asada, ale zároveň se obával, že by ho nahradili radikální islamisté. USA proto poskytovaly syrským rebelům tajnou pomoc přes program CIA (Timber Sycamore), která byla záměrně dávkována tak, aby rebelové neprohráli, ale zároveň neměli dost sil na definitivní vítězství. Cílem bylo udržet konflikt v patové situaci, která by vyčerpala Asada, Rusko i Írán, aniž by došlo k totálnímu kolapsu syrského státu.

• • Občanská válka v Jemenu (70. léta): Během zástupné války v Severním a Jižním Jemenu USA skrze své spojence (Saudskou Arábii) taktizovaly s podporou royalistů i republikánů podle toho, jak moc se do konfliktu zapojoval Sovětský svaz a prosovětský Egypt, s cílem zamezit dominanci jedné frakce a udržet poloostrov rozdělený a závislý na západní bezpečnostní architektuře.

Latinská Amerika

V tomto regionu USA uplatňují tzv. Monroeovu doktrínu, kterou v době studené války modifikovaly na podporu jakéhokoliv režimu (včetně brutálních junt), pokud byl protikomunistický.

• • Nikaragua a aféra Iran-Contra (80. léta): Poté, co v Nikaragui svrhli Američany podporovaného diktátora Somozu levicoví Sandinisté, začaly USA tajně financovat a cvičit pravicové povstalce zvané Contras. Když americký Kongres toto financování kvůli brutalitě Contras zakázal, Bílý dům pod vedením Ronalda Reagana nařízení obešel: tajně prodával zbraně arcinepříteli Íránu a výtěžek posílal do Nikaraguy. Cílem bylo uvrhnout Nikaraguu do vleklé občanské války, která tamní levicovou vládu ekonomicky i lidsky zcela paralyzovala.

• • Salvador a Guatemala (70. a 80. léta): USA zde masivně sponzorovaly armády a pravicové „eskadry smrti“, přestože věděly o masovém porušování lidských práv a genocidě domorodého obyvatelstva. Přístup byl veden heslem (připisovaným F. D. Rooseveltovi o jiném diktátorovi): „Je to sice zkurvysyn, ale je to náš zkurvysyn.“ Záměrem bylo totální zničení jakékoliv levicové opozice za cenu destrukce celých společností.

Asie

V Asii americká diplomacie využila rozporů uvnitř samotného komunistického bloku.

• • Čínsko-sovětský rozkol (70. léta): Šlo o největší geopolitický tah od dob Trumanova výroku. Když se v 60. letech vyhrotily vztahy mezi SSSR a komunistickou Čínou (což vyvrcholilo pohraničními střety), americký prezident Richard Nixon a jeho poradce Henry Kissinger toho využili. V roce 1972 Nixon nečekaně navštívil Peking. USA fakticky uznaly a podpořily komunistickou Čínu, aby tím vytvořily protiváhu Sovětskému svazu. Moskva byla nucena vázat miliony vojáků na čínských hranicích, což oslabilo její pozici v Evropě.

• • Kambodža a Rudí Khmerové (80. léta): Poté, co vietnamská armáda (podporovaná SSSR) v roce 1979 svrhla brutální režim Rudých Khmerů v Kambodži, se USA ocitly v paradoxní situaci. Protože Vietnam byl jejich nepřítel, USA a Čína začaly v OSN diplomaticky i materiálně podporovat koalici exilových sil, jejíž hlavní vojenskou složkou byli právě přeživší Rudí Khmerové. Washington tak nepřímo pomáhal strůjcům jedné z nejhorších genocid 20. století, jen aby oslabil prosovětský Vietnam.

Afrika

• • Válka o Ogaden (1977–1978): Tento konflikt mezi Etiopií a Somálskem na Africkém rohu je fascinující ukázkou toho, jak si obě supervelmoci (USA a SSSR) během několika měsíců doslova „vyměnily strany“. Etiopie byla původně klíčovým spojencem USA, zatímco Somálsko podporoval SSSR. V roce 1974 však v Etiopii proběhl marxistický převrat. Když Somálsko zaútočilo na Etiopii, Sovětský svaz vyhodnotil Etiopii jako cennějšího partnera a přesměroval podporu tam. USA okamžitě otočily kormidlo a začaly podporovat somálského diktátora Siada Barreho. Oběma velmocím šlo výhradně o kontrolu strategických přístavů v Rudém moři, nikoliv o osud tamních obyvatel.

Taktika vyčkávání a skrytá či otevřená podpora obou stran konfliktu s cílem nechat nepřátele vzájemně se vyčerpat není vynálezem USA. Evropské i asijské mocnosti ji v dějinách uplatňovaly běžně a často ještě rafinovaněji. V kontinentální Evropě si Británie vysloužila přezdívku „Záludný Albion“ (Perfidious Albion) právě proto, že neustále střídala aliance, podporovala slabší proti silnějším a nechávala evropské mocnosti, aby se krvavě vyčerpávaly.

Kdo a kde tyto cynické metody uplatňuje v současnosti, je všeobecně známé. Je zbytečné to zde připomínat.