Největší ohrožení demokracie

Prezident Trump vyhlásil podle vlastních slov „největší úlevu od regulací v historii”. Bílý dům zrušil vyhlášku, kterou v roce 2009 za vlády Baracka Obamy vydala státní agentura na ochranu životního prostředí známá jako EPA. Strhla se mediální bouře, která viní Trumpovu administrativu z „největšího útoku na pravomoci federální vlády v boji s klimatickou změnou”.

Zdroj informací na konci článku

Pozn. autora: Celá kauza je přitom spíše případovou studií na téma, jak mohou lidé přijít o demokracii na úřadě, aniž by si toho vůbec všimli. Příběh, který začal v roce 1963, ukazuje, že největším nebezpečím pro demokracii není vůbec to, co tvrdí média.

Clean Air Act

V roce 1963 schválili v USA zákon na ochranu ovzduší. Několik let poté byla ustavena agentura „Environmental Protection Agency”, EPA, která dostala na starost jeho vymáhání. V rámci zákona o ochraně ovzduší připravila EPA seznam znečišťujících látek a stanovila limity pro jejich vypouštění do vzduchu. Na seznamu bylo 187 položek, například azbest, formaldehyd nebo sloučeniny olova.

EPA si zákon o ochraně ovzduší vykládala velmi striktně a tvrdila, že „zdrojem znečištění” je každý nový stroj, a proto musí být agenturou schválen. Za vlády Ronalda Reagana úředníci ustoupili a řekli, že zdrojem znečištění je pouze nový výrobní závod. Toto rozhodnutí napadli aktivisté u soudu.

Doktrína Chevron

V roce 1984 vydal Nejvyšší soud zásadní rozsudek, podle kterého má státní úřad právo vykládat nejednoznačné formulace v zákoně podle svého. Rozsudek dostal název Chevron, protože olejářská firma byla jedním z účastníků řízení. Jednalo se pravděpodobně o nejdůležitější soudní doktrínu na téma lid vs. byrokracie, protože byla citována v tisících dalších soudních rozhodnutích. Státní úřady dostaly volnou ruku při interpretaci zákonů a možnost přicházet o své vůli s nařízeními, jejichž dopady na společnost byly dalekosáhlé.

Obamova vyhláška

Rozsáhlé pravomoci využila EPA za vlády Baracka Obamy v roce 2009. Vydala vyhlášku s názvem „Nález rizik”. V úvodu vyhlášky se uvádí: „Úřad zjistil, že současná koncentrace šesti skleníkových plynů v atmosféře ohrožuje veřejné zdraví.” Jedním ze zmíněných plynů byl i oxid uhličitý, přestože se jedná o základní stavební prvek života na zemi. K vyhlášce byla přiložena vědecká zpráva, která měla potvrzovat závěry agentury.

Označení oxidu uhličitého za zdraví ohrožující plyn umožnilo EPA vydávat další a další regulace, které zaváděly například povinnou výbavu pro automobily nebo stanovovaly procento energie z obnovitelných zdrojů.

Nejvyšší soud: Takhle ne

Jeden z amerických států nové regulace agentury EPA týkající se obnovitelných zdrojů zažaloval. Spor se táhl šest let a skončil u Nejvyššího soudu. Ten se postavil na stranu lidu a vysvětlil, jaké jsou základní principy demokratického státu. V rozsudku v roce 2022 doslova uvedl:

„Nastavení limitů emisí oxidu uhličitého na úroveň, která si vynutí zrušení výroby energie v uhelných elektrárnách, může být rozumným řešením pro současnou krizi. Ale je nemožné, aby dal Kongres státní agentuře pravomoc o takovém řešení rozhodnout. Rozhodnutí takového významu a dopadů na společnost je v pravomoci Kongresu nebo úřadu, který jedná na základě jasně definovaných pravomocí.”

„Tvrzení agentury, že oxid uhličitý je zdraví škodlivý plyn, jí umožnilo zavést regulatorní program, který Kongres v minulosti zjevně a opakovaně odmítl uzákonit.”

„Aby mohly státní úřady rozhodovat o záležitosti velkého ekonomického a politického významu, musí mít jasnou pravomoc danou Kongresem. Ústava má nejen zajistit, že veškerá moc pochází z lidu, ale že ti, kterým byla moc svěřena, jsou na vůli lidu závislí. Umožnit Kongresu, aby přesunul legislativní moc na úřednický aparát, by zmařilo celý tento systém.”

Druhé ne

Rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2022 bylo první ranou nekontrolované byrokracii. Další porážku utrpěli úředníci v roce 2024, kdy se Nejvyšší soud znovu zabýval doktrínou Chevron, podle které si úředníci mohli nejasné definice v zákonech vykládat podle svého nebo podle doporučení jimi najatých expertů. Soud se opět postavil na stranu občanů a doktrínu Chevron zrušil:

„Zakladatelé USA si byli vědomi limitů jazyka a předpovídali, že nové zákony, i když budou napsány s velkou technickou expertizou a pečlivě a uvážlivě projednány, by mohly být nejasné, dokud se jejich význam neusadí za pomoci soudních rozhodnutí. Zakladatelé také zamýšleli, že konečná interpretace zákonů bude řádným a specifickým úkolem soudů.”

V dalším odůvodnění uvedli soudci, že státní experti nemohou disponovat rozsáhlými pravomocemi bez souhlasu zástupců lidu v parlamentu. Interpretace zákonů je nepochybně polem působnosti soudů.

Rozhodnutí Bílého domu z minulého týdne navazuje na předcházející argumentaci Nejvyššího soudu. Prezident Trump pouze zrušil vyhlášku „Nález rizik” z roku 2009, podle které je oxid uhličitý zdraví ohrožující plyn a již zavedli experti ve vládě Baracka Obamy.

Post scriptum I

Západ se v minulých dekádách dostal do situace, jež se může podobat Rusku za vlády cara a kterou popisuje Stuart Mill ve svém díle „O svobodě”: „Samotný car je bezmocný tváří v tvář mase úředníků. Každého z nich může poslat na Sibiř, ale nemůže vládnout bez nich nebo proti jejich vůli.”

Američané pochopili, že byrokracie jejich zájmy nezastupuje, protože není na jejich vůli závislá. Proto se dostavili k volbám a zvolili změnu.

Post scriptum II

Pozn. autora:

Byrokracie je problém z jednoho prostého důvodu. Když parlament schválí nějaký zákon, který se nepovede, může ho ten samý parlament zrušit, nebo si lidé zvolí někoho jiného. Zrušit vyhlášku vydanou byrokraty bez souhlasu parlamentu je výrazně těžší.

Ohrožením demokracie nejsou nějaká nevhodná vyjádření, ale systematické podkopávání vůle lidu, které na sebe bere tisíc a jednu podobu. Vydávání vyhlášek, které by parlament nikdy neschválil, nebo financování tisíců nevládních organizací, jež prosazují politiky, které nemají ve společnosti potřebnou podporu.

Lidé v současnosti neztratí své svobody během revoluce, ale salámovou metodou za pomoci byrokracie, která se nezodpovídá nikomu, natož vůli lidu, nebo nevládních organizací a expertů, kteří se domnívají, že tomu rozumí lépe, a proto se lidí na názor ptát nepotřebují. Nebo pokud ho lidé vyjádří ve volbách, není nutné se jím řídit, protože nejsou experti.

Existuje větší ohrožení demokracie než situace, kdy lidé mohou říkat a volit, koho chtějí, ale nezmění se vůbec nic?