Nejvyšší trest za hledání pravdy

MAREK DOBEŠ

Naše generace vyrůstala v době, kdy se psát a hovořit beze strachu stávalo téměř revolucí. Celé mládí jsme toužili po možnosti vyjádřit svůj názor, aniž bychom cítili tíhu cizí boty socialismu na hrudi. Každé slovo, každý náznak myšlenky byl pod dohledem a každý odvážný komentář mohl znamenat existenční postih. Tato doba je pryč. Stejně jako se přestalo upalovat, nebo trhat jazyky, pominuly také perzekuční manýry StB. V novém století přišla doba „neviditelných“ trestů – vyloučení z pracovního místa, omezení kariéry, nebo jen tichý, ale neodbytný tlak samozvané „elity“ společnosti, který znamená, že v určitém kolektivu už se neuplatníte. Pak se náhle objevil tento děsivý bumerang veřejné popravy, který přilétá ze Spojených států amerických. Strach z veřejného hledání pravdy se vrací. A naše zkušenost plynoucí z žité minulosti nás učí, že strach se z mysli snadno nevymaže. Obzvlášť pokud jsou podtínány samotné demokratické principy a erodována kultura otevřeného dialogu.

My, nástupci mistra Jana Husa, Karla Havlíčka Borovského a T. G. Masaryka, nebo dle inklinace v poválečné době Václava Havla či Václava Klause, si musíme uvědomit, že pokud podlehla Amerika, jsme další na řadě. Začalo to nenápadně. Pojednou není korektní hovořit o národu, pohlaví, náboženství, tělesném vzhledu. Deviant se už nesmí nazvat deviantem. Pokračuje to utahováním šroubu a oportunisté se přizpůsobí jako první, začnou razit ten jediný správný názor, pasují se na držitele pravdy. Nikoli kakofonie názorů, ale jedna sdílená vize se nejlépe razí do mincí, jimiž se kupuje realita. Absolutismus, klerikalismus, nacismus, komunismus, držitelé jediné pravdy kupředu levá, zpět ni krok a za herezi trest. Který odstraší ostatní.

Je zcela irelevantní, jak smýšlíme o světě, jaký je náš politický ideál, pokud nebudeme moci svobodně diskutovat, jako euroamerická civilizace končíme. Pokud zvítězí strach, pozérství či jen lenost, projeví se to na výkonu tváří v tvář jiným civilizačním okruhům. Náš první prezident a myslitel světového formátu TGM, si toho byl plně vědom. Neztrácel čas iluzemi, neuhýbal před nepohodlnými otázkami. Pravda nebyla pro Masaryka abstraktním ideálem; byla nástrojem etického a politického vedení. Jako humanista nezapomínal na realistický přístup. Věděl, že jedině v hledání rovnováhy je cesta. Že jen prostřednictvím upřímného přístupu k realitě, jen skrze konfrontaci s nepříjemnými fakty je možné formovat společnost, která se nevzdává své integrity ani před hrozbami zevnitř či zvenčí. Masarykův odkaz nás stále vyzývá, abychom se nebáli hledat pravdu, i když je bolestná, i když je nesnadné ji přijmout. Lehce se to píše. Jenže když hrozí kulka jako v případě Charlieho Kirka, případně probodený krk Salmana Rushdieho nebo rozstřílená redakce Charlie Hebdo, kolik z nás bude ještě vstupovat do veřejného prostoru svobodně, bez autocenzury?

Kolik z nás bude chtít ještě žít v pravdě? Vždyť život v pravdě byl už v chladu kultury umlčování už tak dost nekomfortní. Protože znamená neustálé hledání pravdy, pravdu nikdy nelze zcela vlastnit. Pravda je proces, ne cíl. Lze ji přirovnat ke světlu, které osvětluje různé úhly reality, přičemž mnohdy se podstata skrývá právě ve stínech. Člověk, který se odhodlá žít v pravdě, přijímá nejednoznačnost, učí se vnímat kontext a hledat souvislosti, nechce jen spoléhal na jednoduché a pohodlné verze reality. Často se může i mýlit. Slovy TGM přednášky na téma filozofie empiristy Davida Huma: „Vrozené ideje neexistují. Lidský duch je schopen registrovat příčinu a účinek těch či oněch jevů, vnitřní souvislost mezi nimi mu však uniká, zůstává neznáma.“ Tohoto by si měl být poctivý lovec pokladu pravdy vědom. Nikdy by však neměl odkývat lež, pokud ji rozpozná. Jenže tento postoj vyžaduje odvahu a vytrvalost. Není snadné zůstat věrný hledání pravdy v prostředí, kde se snáze sklidí aplaus, pokud se připojíte k davu, a být pokrytec či oportunista je mnohem výnosnější, než konfrontovat složité otázky. A což teprve jakmile začnou létat kulky…

Ale úspěch držitelů jediného povoleného názoru je iluzorní. „Zatímco se Havlíček trápil nad svou materiální situací, dostal dopis od dr. Aloise Krásy, který mu podrobně líčil oportunismus pražských intelektuálů. Osoby, jejichž jména dnes nic neříkají, udávaly tón: ´Mezi tím, co vy v Brixenu požíváte trpké ovoce publicistického snažení svého,´psal, ´radují se zdejší liónové z úplného komfortu, an zastupitelstvo hovadismu a renegátství každý den se vzmáhá a množí.´“

Společenský konsenzus je napínán k prasknutí nikoli mnohdy omylnými hledači pravdy, ale těmi, kdo se sami pasují na její jediné držitele. Realita je totiž neúprosná, vždy se projeví, nelze ji vymlčet a pokusy těchto samozvaných autorit jen trhají komunitu na kusy. Jako příklad lze uvést současný konkordát, který podpořili i zástupci stran, jež by za normálních okolností s posíleným vlivem katolické církve na správu země nesouhlasily. Ve společnosti, vystrašené rostoucím tlakem progresivismu, však vzniká panická reakce – lidé hledají protijed v ultrakonzervativním reakcionářství. Výsledkem je, že prohrávají obě strany. Extrémy snadněji získávají pozornost díky svým jednoduchým a jednoznačným heslům. Zatímco složité a promyšlené názory vyžadují čas a úsilí k pochopení, ostré slogany okamžitě rezonují. Krajní postoje jsou viditelnější, přitahují podporu a často tlumí prostor pro vyváženou a nuancovanou debatu. Dvě krajní teze na sebe pak nabalují snadné odpovědi. Výsledkem je prostředí, kde jsou složité a eticky náročné postoje přehlíženy. V takové společnosti se přirozeně vytrácí prostor pro skutečnou autoritu, respekt a morální integritu, protože lidé jsou nenápadně tlačeni, aby se přizpůsobili většinovému názoru. Evolučně výhodné strategie skupinového přežití a společenského uznání totiž často favorizují konformitu před hledáním pravdy.

Skutečný respekt, trvalá autorita a morální integrita se nedají získat pouhým přikloněním se k většině. Společnost, která odměňuje pokrytectví, se postupně vzdaluje od pravdy, protože občané přestávají hledat fakta, a místo toho se učí, že přežití a uznání závisí na správném postoji k davu, nikoli na upřímnosti. Společnost neschopná zajistit bezpečnost svým veřejným intelektuálům je společnost v úpadku.

Naše generace to už jednou zažila. Tehdy mráz přicházel z Moskvy. Ale nyní se ještě přidává bruselský absolutismus a děsivé krvavé divadlo z univerzity v Utahu. Dokážou Češi naší generace, nyní už ve funkci veřejných intelektuálů, zareagovat dostatečně rozhodně a rázně, abychom ubránili nejen svobodu slova, ale i právo na pochyby? Dokážeme otevřít diskusi všem a hledat opět pravdu v naší nejlepší národní tradici bez ostrakizace? Dokážeme slovy Charlieho Kirka říci: „Dokaž mi, že se mýlím“? Tedy pomocí argumentů, v diskusi, bez posměchu, bez zastrašování, bez nálepkování? Pokud ne, pak se vzdáváme nejen budoucnosti, ale i vlastní důstojnosti. Mlčet znamená souhlasit – a souhlas vynucený strachem není společenský smír, ale kapitulace.

Autor je scenárista, režisér, satyrik a nezávislý publicista, iniciátor projektů Byl jsem mladistvým intelektuálem, Choking Hazard, Kajínek, původního scénáře Jan Žižka a aktuálně černé vlastenecké komedie Ďáblova sbírka. Zhlédnout můžete v podobě TV minisérie zde: www.stream.cz/dablova-sbirka

Marek Dobeš