Německo: Ubytovna chudiny z celého světa

Všechny tyto perspektivy budou v různé intenzitě prosvítat líčením historie migrace do Německa. Ale než začneme, je třeba představit galerii lidí, kteří od konce 2. světové války do Německa přicházejí. Ty, kteří v posledních 75 letech hledali a hledají v této zemi štěstí, lze rozdělit do čtyř skupin, podle toho, kdy přišli a jaké cíle měli. V našem příběhu budou postupně hrát hlavní roli tzv. gastarbeiter, přistěhovalec, politický azylant a utečenec.

Hosté na práci

Na rozdíl od dnešní dramaticky vypjaté a hrozící národní katastrofou podbarvené migrační situace nebyl počátek historie migrace do Německa ani trochu spektakulární. Šlo o tradiční řešení prostého ekonomického problému. Německý průmysl byl počátkem 50. let minulého století srovnaný se zemí a mužská populace zdecimovaná válkou. V letech bouřlivé poválečné konjunktury z toho nevyhnutelně plynula rostoucí poptávka po pracovních silách. A proto v letech „hospodářského zázraku“ hledala německá vláda po celé Evropě „hostující“ pracovníky (gastarbeiter). Našla je v zemích s vysokou nezaměstnaností, jako byly Itálie, Španělsko, Řecko, Jugoslávie a Turecko. Do vzkvétajícího Německa tak přicházeli ze skomírajících jihoevropských států lidé, kteří hledali práci, u nich doma chybějící.

Gastarbeiteři byli převážně málo kvalifikovaní dělníci a zedníci, nepostradatelní pro prosperující průmysl. V Německu našli nejen zaměstnání, ale i podstatně vyšší mzdy než doma. Většina z nich neuměla, ale ani nepotřebovala němčinu, tím spíš, že přicházela ze stejného civilizačního okruhu, s podobnou pracovní morálkou a se sourodými politickými a (až na Turecko) i náboženskými tradicemi.

Nejrozsáhlejší přistěhovalectví do Německa začalo kolem roku 1955 a počet pracujících cizinců rychle vzrostl z přibližně 73 000 (1954) přes 329 000 (1960) na 711 000 (1962). V roce 1965 poprvé překročil počet gastarbeiterů milionovou hranici (1,2 milionu). Po krátkém poklesu v roce 1967 počet „hostů na práci“ dále rostl a v roce 1973, kdy byl nábor „gastarbeiterů“ zastaven, dosáhl maxima 2,6 milionu.

V létě 1973 došlo k ropné krizi, která zpomalila ekonomický rozvoj, a tudíž i další přírůstky zaměstnanosti cizinců. Hlavní vnitropolitickou příčinou zastavení náboru cizinců byla sílící kritika odborů, protože brali místa německým dělníkům. Politická síla odborů, která se tenkrát prosadila proti opačným zájmům podnikatelů a vlády, nám dnes připadá jako příběh z jiné planety. V současnosti jsou německé odbory věrnými přívrženci vlády, která do země pouští kohokoli, kdo dokáže vyslovit slovo „azyl“. A přitom by i dnes bylo nejvlastnější úlohou odborů bránit peněženky svých členů a pracující třídy vůbec, tedy těch, kteří dnes financují tzv. uprchlíky.

Ale vraťme se do 70. let minulého století. Převládající motivace prvních vln hostujících pracovníků byla rychle vydělat peníze a vrátit se domů. Důležitým principem zaměstnávání gastarbeiterů byla tzv. rotace pracovní síly. Migranti měli přijít a několik let pracovat a poté se vrátit s naspořenými penězi, aby uvolnili místo novým pracovníkům. Tento systém fungoval od konce 50. až právě do začátku 70. let 20. století. Během této doby přišlo do Německa přibližně 14 milionů zahraničních pracovníků a zhruba 11 milionů se jich vrátilo do svých zemí. Postupem času si stále více z nich svůj pobyt prodlužovalo a v Německu nakonec zůstali úplně. Mnozí si založili vlastní podniky, zejména v pohostinství a v obchodu s potravinami. Za nimi přijíždělo rostoucí množství rodinných příslušníků a ve školách začalo rychle přibývat žáků cizí národnosti. Z migrantů se tak stali imigranti, tedy ti, kteří chtějí zůstat natrvalo. Svědčí o tom i skutečnost, že drtivá většina přistěhovalců a samozřejmě jejich dětí brzy ovládala němčinu a spontánně se přizpůsobila německému způsobu života.

Návrat do staré vlasti

Z hlediska obyčejných Němců, ale i vlády však stále ještě vyjadřoval pojem gastarbeiter převládající postoj vůči pracovním silám z jiných zemí. Pracující cizinci byli považováni za dočasně užitečné hosty, ale nikoli za trvalou součást německé společnosti. Tato, do jisté míry pochopitelná, distancovanost hostitelské společnosti nic neměnila na tom, že drtivá většina cizinců, kteří tehdy v zemi přesto zůstali, dali Německu nesrovnatelně více, než od něj dostali. U migrantů, kteří do Německa přicházejí dnes, je to v dramatické míře zcela naopak.

Koncem 60. a výrazně začátkem 70. let opouští postava gastarbeitera scénu a hlavní roli dočasně hraje politický azylant a přistěhovalec s německými kořeny. Tito pozdní vysídlenci, „spätaussiedler“, jak se jim úředně říkalo, přicházeli stejně jako političtí azylanti převážně ze střední a východní Evropy. Byli to přímí potomci dávných německých vystěhovalců na východ. Jejich rodiče a prarodiče žili buď v částech Polska, které kdysi patřily Německu, anebo přicházeli z asijských částí Ruska. V příznivém klimatu uvolňujících se vztahů mezi Východem a Západem nastoupili tito lidé cestu opačným směrem než kdysi jejich dávní předci a vrátili se do prosperujícího Německa. V polovině 70. let jsem přišel do Německa i já a učil se německy právě spolu s mladými „pozdními vysídlenci“.

Přestože němečtí politici oficiálně stále tvrdošíjně trvali na tom, že Spolková republika není přistěhovaleckou zemí, tak nejpozději od poloviny 70. let německé politické a hospodářské elity mlčky a jednomyslně vítaly přírůstek pracujících imigrantů. Hlavním důvodem byla klesající reprodukční křivka německé společnosti, která se již dostala do víru konzumistického životního stylu a dávala mu přednost před plozením dětí. A navíc byli rodilí Němci stále méně ochotní dělat „špinavou“ práci. Takto zdůvodněná rostoucí poptávka po pracovní síle byla výrazně posílena zájmem podnikatelů zajistit si co nejvíce „levných“ pracovních sil. Cílem velkoprůmyslu bylo snížit pracovní náklady ve srovnání s jejich konkurujícími a podstatně levnějšími čínskými výrobci.