Nepřítel není národ, ale elita

D. D. KRAJČA

„Nemáme žádné nepřátelské země, máme nepřátelské elity v některých zemích.“ Vladimir Putin

Tuhle větu můžete odmítnout jen, pokud zavřete oči a nechcete vidět. Můžete ji zpochybnit jen tehdy, pokud nikdy nesáhnete po zkušenosti z reality a raději si vystačíte s tím, co vám naservíruje televize. Kdo má otevřenou hlavu, ten v ní uvidí rozdíl mezi obyčejným člověkem a těmi, kteří rozhodují o tom, koho máme milovat a koho nenávidět.

Považuji za nutné říct, že důvod, proč vůbec válka mezi Ruskou federací a Ukrajinou vypukla, je téma na jiný článek, a to sakra obsáhlejší. Takže zde není místo na to řešit proč.

Když slyším, co o Rusech říkají české politické a mediální elity, vidím kolektivní zatemnění mysli. Vidím, jak se hází všichni do jednoho pytle. Jak se bez mrknutí oka malují jako ti nejčernější čerti z pekla. Jak se dokonce přeje jejich smrt. Tohle není kritika vlády, to je programovaná nenávist proti celému národu.

Tragédie je v tom, že je to Slovan proti Slovanovi. Že se tahle nenávist podsouvá lidem jako pravda a velká část národa ji polyká bez odporu. Protože je to jednoduché. Protože to řekla televize. Protože to napsal Brusel.

Jezdím do Ruska „desetkrát“ do roka. Vidím lidi na ulicích, na trzích, v divadlech, na stadionech. Mluvím s nimi. Sdílím s nimi stůl a chleba. A nevidím tam nenávist, kterou mi doma politici kreslí. Vidím lidskost, zvědavost, úsměvy a radost, že jsem přijel z malé země uprostřed Evropy. Mezi mnou a Rusem je jen pas. A právě ti zbyteční nenávistní štváči, kteří jsou bohužel hlavně v Česku. V Rusku jsem o nich neslyšel.

A je tu ještě jedna pravda, o které se nemluví. Kolik Ukrajinců miluje Rusy a mluví rusky lépe než ukrajinsky. Kolik jich má rodinu, přátele, společné vzpomínky. A kolik z nich se dnes bojí to říct nahlas, protože by je vlastní soused mohl označit za nepřítele.

Politici rádi mluví o tom, že sport a kultura spojují. Ale v praxi dělají vše pro to, aby se tyto mosty bouraly. Sportovci nesmí závodit, protože mají špatný pas.

Umělci nesmí vystupovat, protože zpívají nebo hrají špatným jazykem. Knihy mizí z knihoven, filmy z kin, skladby z programů. A my tleskáme, protože jsme si zvykli věřit, že to tak má být.

Dnes už se seznam věcí, které Rusové nesmí jen proto, že jsou Rusové, čte jako absurdní scénář. Do České republiky si nemohou přijet odpočinout ani na dovolenou. Ne proto, že by něco spáchali, ale proto, že mají špatný pas. Nemohou si podat žádost o turistické vízum. Ani získání víza z humanitárních důvodů není samozřejmostí a v praxi je pro většinu ruských občanů mimořádně obtížné.

Nesmí závodit na sportovních soutěžích pořádaných v Česku. Ne proto, že by něco provedli na stadionu, ale proto, že se narodili na špatném místě. Nesmí vystoupit na hudebním festivalu nebo v divadle, i když jejich písně a role nemají s politikou nic společného.

V Bruselu i v Praze se našli politici, kteří veřejně řekli, že je normální, aby byli postiženi i obyčejní lidé, protože stát, ve kterém žijí, se dopustil zločinu. Jiní zase prohlásili, že není správné, aby si Rusové užívali dovolené v Evropě, když jejich země vraždí Ukrajince. Tak se trestá kolektivně, bez rozdílu. Neřeší se, kdo co udělal, neřeší se, jestli ten člověk vůbec podporuje válku. Stačí, že má v pase napsáno Ruská federace.

Já mám právo mluvit o tom, co jsem viděl. Protože jsem tam byl. Protože jsem tam jel znovu a znovu. Protože jsem si to ověřil. A protože vím, že mezi mnou a obyčejným Rusem není propast nenávisti, ale jen hranice v pase a pár štěkajících psů, kteří žijí z nenávisti. A vy, co sedíte v kancelářích a papouškujete naučené fráze, nemáte právo mi tvrdit, že to vidím špatně.

Danndys Travel Solutions Limited je hongkongská společnost s československým srdcem. Celé roky vozíme lidi po celém světě a nikdy jsme nedovolili, aby nám politici určovali, které národy smíme poznávat a které ne. Neznáme hranice postavené na nenávisti. A protože jsme hongkongská společnost, nejsme vázáni sankční politikou Evropské unie. Můžeme se rozhodovat podle vlastního obchodního úsudku a podle toho, co považujeme za správné. Proto dál vozíme lidi i do Ruska. Ať se to někomu líbí, nebo ne. Vracejí se lidé, kteří už nemluví jako evropské elity. Mluví jako já. Bez nenávisti.

Běžel, možná ještě běží propagandistický film o tom, jak vzali nějaké tři takzvané dezoláty a jeli s nimi na Ukrajinu, aby jim otevřeli oči. Já si o tom myslím své. Jen jsem si tak řekl, proč takové filmy vznikají. Kdysi jsem viděl něco podobného ještě černobíle. Bylo to laděno stejně. Stejný duch. Stejný cíl. Veřejnost dostat tam, kam potřebujeme. Na svou stranu. V tom filmu skákaly děti, hrály kapely, zpívalo se a jedlo u společného stolu. Jen ty ostnaté dráty, střílny s kulomety, psi, po zuby ozbrojení vojáci a bolest nebyly vidět. Ten propagandistický režisér věděl, z jakého úhlu točit. Z jiného neměl povolení.

Já bych všechny zase vzal do Ruska. Za těmi normálními lidmi. Na plovárnu, do restaurace, na dětské hřiště, na fotbal. Bez doprovodu, bez scénáře. Jen mluvte a ptejte se. A víte, co se stane. Z pohledu štváčů se vrátí domů další dezoláti. Z pohledu mého lidé, co se probudili.

Tak kdo koho vlastně nenávidí???

 

Daniel Danndys Krajča, FB