Nestat se strojem

LIBOR ČÍHAL

Řecký filozof Apostolos Apostolou publikuje na italském online kulturněpolitickém magazínu Destra zajímavé úvahy o proměnách světa v postdemokratické době. V posledním příspěvku „Prorok digitální éry“ píše o česko-židovském filozofovi Vilému Flusserovi. Jsou filozofové, kteří vypráví o svém čase a jsou filozofové velké hloubky, kteří mají dar vidět, co přijde. Vilém Flusser patří do druhé kategorie. Jeho dílo, které vznikalo v minulém století, má v epoše sociálních sítí a algoritmů prorocký význam. Flusser nás dovádí k zásadní politické otázce: kdo rozhoduje za člověka, který deleguje stroji svou kapacitu soudit a uvažovat. Tato otázka se úzce dotýká lidské svobody a jako taková má velký význam pro politickou pravici. Flussera nelze snadno zařadit do tradičních politických kategorií. Jeho reflexe nám umožňují čelit centrálnímu problému doby: transformaci člověka z autonomního subjektu na prvek technického systému. A to je velkou výzvou moderní doby. Dnešní člověk žije v prostoru, kde klesá význam viditelných fyzických hranic a sílí neviditelné: sociální sítě, počítačové platformy, algoritmy atd. A paradoxně se pohybuje v území, kde je stále pozorován, aniž by se vědělo kým a podle jakých kritérií. Flusser interpretuje historii též jako historii kódů, podle kterých člověk organizuje realitu. Např. archaický člověk interpretoval svět pomocí symbolů a mýtů. V tomto světě se realita chápe jako univerzum významů, kde individuum hledá své místo. Velkou revoluci přineslo písmo, s kterým se nastolila lineárnost myšlení, následnost a logika argumentace. Člověk se naučil chápat v kauzálních souvislostech, rostla jeho paměť a byl schopen vidět historické souvislosti. Zrodil se historický člověk, který staví na minulosti a projektuje budoucnost. Jeho paměť uchovává předchozí chyby a předává potomkům své zkušenosti. Je to též člověk tradice, což neznamená jen konzervaci minulého, ale i kapacitu předávat potomkům. Civilizace písma je též civilizací paměti.

Moderní doba přináší něco úplně nového. Film, televize a dnes celá digitální sféra posunou obraz a představu do centra lidské existence. Ovšem nejedná se o tradiční představu, ale o technickou představu za níž se skrývá technologický aparát. Představa není něco, co by člověk vyprodukoval, aby uchopil realitu, ale je čistým produktem technického systému a jeho programů. A to je Flusserova nejsilnější idea. Program anticipuje pole našich možností. Člověk může volit, ale z předprogramovaných variant. Nabízí se otázka: „Jak svobodná je naše volba, když prostor možností je předem naprogramován.“ Flusser je strašlivě současným. Smartphone není pouhým telefonem a sociální sítě nejsou nástrojem komunikace. Vyhledávací motory nejsou prostým nástrojem na hledání informace. Jsou to aparáty, která organizují náš zkušenostní růst. Předkládají nám návrhy, nařizují a klasifikují, předvídají za nás apod. A především se od nás učí. Každá naše reakce se stává informací, každé hledání zanechá stopu. Každá preference se registruje, každé váhání je zaznamenáno. Člověk staletí produkoval nástroje, aby lépe poznal svět, najednou stojí tváří v tvář nástrojům, které znají víc než on. Umělá inteligence dovádí tento proces do ještě vyšší úrovně. Navrhuje, předvídá, píše, překládá, generuje představy, dokonale zná korelace mezi jevy a navrhuje řešení, která považuje za adekvátní. A zrodil se obrovský politický problém. Moderní člověk riskuje, že zamění svobodu za pohodlí. Technologie za nás vybere film, knihu, produkt a naformuluje větu. Máme pohodlí, ale jsme ještě svobodní? Svoboda nespočívá v tom, že za vteřinu vyhodnotíme tisíce možností, ale v možnosti, že odmítneme jakoukoliv předkládanou volbu. A především v tom, že jsme schopni sami naformulovat soud, aniž nám ho někdo předkládá předem. Digitální epocha překonala unifikaci masové společnosti dvacátého století. Dnes na každého cílí osobně personalizovaná informační masáž. Každému se přichystají volby, které mu osobně konvenují. Naše svoboda se transformovala v řadu předprogramovaných personálních možností.

Flusserovy ideje jsou velmi zajímavé pro pravicová hnutí. Pravice nesmí vidět v technologickém pokroku nepřítele. Technika je součástí civilizace, člověk vždy nástroji transformoval svět. Problémem není stroj, ale jak se nestát strojem. Pravice musí chránit člověka v okamžiku, kdy ho technologie začíná považovat za údaj ve svých registrech. Musí chránit člověka, aby se nestal informačním profilem. Pravice volí komunitu proti neosobní sociální síti. Paměť proti permanentní ztrátě paměti. Kulturu proti konzumnímu pohlcování informace. Usuzování proti automatické volbě a zodpovědnost proti algoritmickému alibi. A především svoboda proti myšlence, že o všem může rozhodovat algoritmus a program.

Svobodu nelze algoritmizovat. Společnost, která se permanentně oddá algoritmům, může být v některých aspektech rychlejší, v některých případech se dopustit méně chyb a může lépe předvídat individuální chování. Ovšem efektivita neznamená svobodu. Předvídání není usuzováním a člověk není počítačovým údajem. Je velkým pokušením naší doby za každým problémem vidět technický problém. Člověk nemůže být předpovídán, je něčím, co dokáže překvapit. Může změnit názor. Může se kát. Může se obětovat. Může říct ne. Je možné, že bojištěm dnešní doby bude právo člověka být nepředvídatelným.

Právo na nepředvídatelné. Právo zbortit pravděpodobnostní systémy. Člověk může volit to, co považuje za spravedlivé. Vyjít z předprogramovaného prostoru je hlubokým projevem lidské svobody. Flusser sám se zabýval možnostmi akce člověka proti aparátům jako jednou z cest k obnovení prostoru svobody.

Politická pravice se nemůže omezit na nostalgii po bývalém a nemůže se vracet zpátky. Nelze zrušit televizi, smartphone nebo umělou inteligenci. Navíc by to nebylo žádoucí. Má mnohem složitější zadání. Žít s technologií a nepropadnout jí. Využívat technologii, ale neuctívat ji. Pracovat s inovacemi, ale nedělat z nich náboženství. Nevidět v technologickém odborníkovi neomylného poloboha. Nic nesmí zaměnit naše vědomí. Úžasná Flusserova intuice dávno předvídala tyto osudové problémy naší doby. Problémem technologie není technologie, ale člověk tváří v tvář technologii. Je tu velké nebezpečí, že člověk fascinován dílem, které vytvořil, rezignuje na nejsilnější lidskou schopnost – na usuzování. A zapomene, že věda vytvořila své největší artefakty právě pomocí paměti, usuzování a civilizačním přenosem. Je nezbytné, abychom zůstali lidmi.