Neznámý Rothbard: Nepublikované články I




Sdílet článek:

Při své práci pro organizaci Volker Fund, Rothbard napsal velké množství recenzí o knihách a problémech. Tyto recenze jsou mnohem více než jen vyobrazením Rothbardovy bravurnosti: často nabízí plnější diskusi o důležitých bodech jeho myšlení, než je diskuse dostupná v jeho knihách a článcích. Naneštěstí až dodnes zůstaly nepublikované. Dr. Roberta Modugnová učinila, v opravdovém triumfu Rothbardovské učenosti, dostupným pro veřejnost po prvýkrát výběr nejdůležitějších z těchto recenzí, v italském překladu v její knize Diritto, nature e ragione: Scritti inediti versus Hayek, Mises, Strauss e Polanyi (166); většina z nich nicméně zůstala nepublikována. Je bezpečné říci, že budoucí výzkum o Rothbardovi jim bude věnovat mnoho pozornosti; zde můžeme popsat jen několik z nich.

Rothbard pevně věřil v objektivní etiku; a v tomto postoji se nacházel v nezvyklé souhlasné pozici s Leo Straussem (1899-1973). Při komentování Straussova článku „Relativism,“ Rothbard píše: „Strauss má jeden a jediný dobrý názor: že existuje absolutní etika pro člověka zjistitelná rozumem, která je v souladu s přirozeným právem lidského charakteru.“ (167) Rothbard shledal Strausse užitečným při své kritice rozmanitého relativismu a historicismu:“Strauss začíná [v eseji o relativismu] s téměř neuvěřitelně zmateným a přeceňovaným Isaiahem Berlinem a nemá žádný problém se zničením Berlina a poukázáním na jeho zmatení – Berlin se snaží být ve stejném čase zastáncem ‚positivní svobody,‘ ‚negativní svobody,‘ absolutismu a relativismu.“ Strauss ukazuje že, „popíráním možnosti racionálních cílů [jak to relativisté dělají], nejsou ani racionální prostředky postaveny na opravdu pevný základ.“ (169)

Proč bychom měli věřit v objektivní etiku? Jak Rothbard tak Strauss shledávají  přesvědčivým odvolávat se na běžný jazyk. Vlivem Davida Huma a jeho mnoha následovníků je „dichotomie fakta-hodnota,“ umělou konstrukcí. Předpokládejme pro příklad, že někdo vás vytlačí z fronty, když v ní čekáte na před kinem. Nejednal hrubě? Soud, že je hrubý není otázkou subjektivního rozhodnutí, ale je ovládán objektivními kritérii. Ale jistě „hrubý“ je hodnotovým slovem: co se potom stane s údajnou dichotomií mezi faktem a hodnotou? V pohledu, kterému dával přednost Rothbard a Strauss, jsou hodnotové soudy skutečnými. Pokud tomu tak je, není také pravdou to – ačkoliv je toto mnohem více kontroversní – že lidské bytosti potřebují jisté věci ve snaze o prosperitu, to je to opět jedno faktické tvrzení a hodnotový soud?  Jak Rothbard tvrdí; vlivná anglická filosofka Phillipa Footová (1920-2010) také obhajovala tento postoj ve své knize „Natural Goodness.“ (171)

Ačkoliv Rothbard a Strauss zde byli spojenci, brzy se od sebe odchýlili. Strauss dával do kontrastu přirozené a středověké přirozené právo s „moderním“ přirozeným právem, které vrcholilo v myšlení Johna Locka, aby zvýraznil nevýhody toho druhého. Jak Strauss viděl tuto záležitost, Machiavelli a Hobbes opustili klasické sledování ctností. Místo toho založili politickou filosofii na chtíči a vlastních zájmech. Locke i přes své vyjádřené přijímání přirozeného práva, byl tajným Hobbesiánem; zvrátil opravdové přirozené právo. Straussova antipatie vůči individualismu by nás mimochodem neměla překvapovat. Jak bylo častým případem, Strauss následoval myšlení svého velmi obdivovaného přítele, anglického socialistického historika R. H. Tawneye (1880-1962). (172)

Rothbard neponechává žádnou pochybnost o svém pohledu na tuto interpretaci: „Strauss, zatímco dává přednost tomu, co považuje za klasické a křesťanské koncepty, hořce oponuje koncepci Lockeho ze 17. a 18. století a racionalistům, obzvláště jejich ‚abstraktní,‘ ‚deduktivní‘ obhajobě přirozených práv jednotlivců: svobodě, vlastnictví atd. V tomto čtení jsou Hobbes a Locke velkými ničemy v údajném zvrácení přirozeného práva. Podle mého názoru, toto „zvrácení“ bylo zdravým vybroušením a rozvinutím tohoto konceptu.“ (173)

Rothbard argumentoval lépe, jestliže vezmeme do uvažování hlavní studii od Briana Tierneye (1922-2019) „The Idea of Natural Rights“. (174) Jak Modugnová poznamenává: Tierney rozhodně vynesl pochyby stran myšlenky Strausse a [Michela] Villeyho o antitezi mezi starověkou aristotelovskou doktrínou přirozeného práva a moderní teorií subjektivního přirozeného práva.“ (175)
Tierney jeden z nejpřednějších světových autorit na středověké kanonické právo, nachází početné užití jazyka individuálního práva ve spisech dekretistů 12. věku, jako byl Rufinus a „největší z nich všech, Huguccio.“ (176)

Mnoho kanonistů zahrnulo do svých seznamů význam subjektivnosti, která vysvětluje ius naturalis jakožto schopnost nebo moc tkvící v charakteru lidí… od počátku nebyla subjektivní idea přirozeného práva odvozena od křesťanského zjevení anebo z nějaké vše zahrnující teorie přirozeného práva kosmické harmonie, ale od porozumění samotnému charakteru lidí, jakožto racionálního, samo sebe si vědomého a morálně odpovědného.“ (177)

Jak všichni čtenáři Rothbarda vědí, klíčovým principem jeho etiky je axiom o sebevlastnictví; a ten má také středověkého předchůdce. Tierney zjišťuje, že „jeden z nejproslulejších mistrů univerzity v Paříži v druhé polovině 13. století „Jindřich z Gentu pevně tento princip chápal.“ (178) Jindřich (asi 1217-1293) se otázal, zda zločinec odsouzený k trestu smrti má právo na to uprchnout a argumentoval, že má: „Jen zločinec sám vlastní právo ke svému vlastnímu tělu nebo jak to řekl Jindřich ‚jen duše pod Boží vládou má vlastnictví ke hmotě těla‘.“ (179)

Naopak ke Straussovi, Locke nezvrátil přirozené právo: jen dále rozvinul běžné středověké porozumění, přesně jak tvrdí Rothbard. Jistě Tomáš Akvinský přední myslitel středověku, nepoužíval subjektivní práva. Ale velký scholastik ze Salamancy ze 16. století Francisco de Vitoria (asi 1483-1546) je objevil při jednoduchém úkolu vymyslet teorii přirozeného práva na Tomistickém základě. Ještě jednou je Strauss usvědčen z omylu.

Straussovo odmítnutí individuálních práv ho vedlo k přihlášení se k politickým názorům, které Rothbard shledal odpudivými: „Našli jsem Strausse oceňujícího… „prozíravý,“ „střízlivý“ britský imperialismus; nalézáme ho kázat o ‚dobrém‘ caesarismu, o caesarismu tak často nutném a opravdu netyranském atd… oceňuje politické filosofy pro, ano, lhaní svým čtenářům z důvodu ‚sociálního dobra.’… Musím říci, že toto je zvláštní pozice pro to, aby ji převzal předpokládaný moralista.“ (180)

Nejen, že Rothbard oponoval Straussovu anti-individualistickým úvahám o přirozeném právu; on také shledal komickou metodu textové analýzy pomocí, které Strauss přišel ke svým závěrům. Strauss věřil, že velcí političtí filosofové čelí dilematu. Často zastávají názory, které se liší od převažujícího ortodoxního pohledu; měli-li by propagovat svůj disent otevřeně, čelili by pronásledování. V každém případě jejich doktríny byly určeny pro elitní skupinu studentů, ne pro nevzdělanou veřejnost neschopnou je posoudit.

Co by se pak mělo udělat? Podle Strausse filosofové ukryli svoje opravdové názory do tajného psaní. Zdánlivé rozpory v textech velkých filosofů nebyly chybami; místo toho signalizovaly přítomnost skrytého vzkazu. Rothbard, aby řekl poslední, shledal Straussovu tezi jakožto nepřesvědčivou. Straussova nejrozšířenější presentace tajné interpretace je obsažena v jeho práci „Thoughts on Machiavallei“. (181) Tuto práci Rothbard komentuje: „Ale je zde jedna věc, na kterou je nutné se dívat obezřetně a dosti jinak konstruovat skutečnou stavbu mýtu a domněnek založených na pojímání Machiavelliho, jakožto vševědoucího ďábla, píšícího na tuctu různých úrovních ‚skrytých významů.‘ Straussovské usuzování je obecně tak absurdní, jako by byla vědecká verze šíleností o Velké Pyramidě.“ (182)

Rothbard nabízí tento jeden příklad Straussovy honby za tajnými novinkami: „Povšimněme si podivného ‚uvažování‘: ‚Protože (Machiaveliho) Vladař se skládá z 26 kapitol a Vladař nám nedává žádnou informaci o možném významu tohoto počtu, obrátíme se k 26. kapitole Rozprav nad prvními deseti knihami Tita Livia.‘ Povšimněme si ‚vědy,‘ jako by měla sladkou logiku sylogismu.“ (183)
Při obhajobě svého pohledu na libertariánské přirozené právo Rothbard konfrontoval námitku vznesenou Friedrichem A. Hayekem (1899-1992). Není pokus vydedukovat ze samozřejmých základů pravidel práva, příklady pro „konstruktivní racionalismus,“ který by byl zásadním nepřítelem svobody? Rothbard ostře nesouhlasí: Hayek byl ve svém pohledu iracionalistou. V recenzi napsané roku 1958 k rukopisu Hayekovy knihy „Constitution of Liberty,“ (184) Rothbard vyjádřil obavu. Je to „překvapivě a naneštěstí velmi špatná, a já bych řekl i zlá, kniha.“ (185) Pro Rothbarda, intelektuální oponenti často obývají temnou krajinu. Mohl by na sebe použít slova Danteho: Per me si va ne la citta dolente [Skrze mne je cesta k žalostnému městu]. (186)

Hayekovo vysvětlení přirozeného práva a rozumu leží v srdci Rothbardovy kritiky: „Svázaný s odmítnutím přirozeného práva pokračuje Hayekův vše pronikající útok na rozum. Rozum je jeho bête noire, a čas od času znova, z početných a i si odporujících stanovisek, mu oponuje. Pravá racionalistická teorie byla a je ta, že rozum může odhalit přirozené právo člověka, a z něho můžeme odhalit přirozená práva svobody. Protože Hayek se vzdal tohoto i v případě rozvažování historie, zůstal jen se dvěmi možnostmi výběru při vytváření politické etiky: buď se slepě držet zvyků a tradic ‚společenského organismu,‘ anebo donucující moci vládních ediktů.“ (187)

Pro Rothbarda Hayekovo odmítnutí rozumu vedlo k popleteným a nelibertariánským pohledům. Kromě velmi dlouhého seznamu různých opatření, které Rothbard cituje v pozdější recenzi (188), poznamenává, že Hayek byl připraven podpořit odvody, jestliže byly nutné pro obranu proti vnějšímu nepříteli. (189) V „Constitution of Liberty,“ Hayek překvapivě kritisuje Nejvyšší soud pro příliš mnoho nálezů stran neústavnosti k mnoha opatřením Nového údělu presidenta Roosevelta. (190) Tato anomálie v předpokládaném libertariánském díle neunikla Rothbardově pozornosti.

V jiném dopise o Hayekovi, Rothbard vznáší námitku vůči dominující ortodoxii v současné politické filosofii. Hayek souhlasí s kritiky svobodného trhu, že lidé si nezaslouží příjmy, které dostávají. Ale to není z jeho pohledu selhání trhu. My nemáme žádné objektivní měřítko pro určení morálních zásluh lidí, tak morální pustina nemůže být řádným principem pro rozdělování. Rothbard se od toho distancuje: „Hayek dělá chybu tím, že popírá to, že svobodný trh rozděluje příjmy podle zásluh. Jeho argument je takový, že protože neznáme nic, nemůžeme vědět jaká je zásluha člověka… Ale vše, co potřeboval udělat, je zjistit to, že ‚zásluha‘ v tomto smyslu jednoduše znamená zásluhu na výrobě zboží a služeb směnitelných na trhu. Příjem je potom rozdělen v proporci k této produktivitě.“ (191)

K tomu by Hayek odpověděl, že lidé si „opravdu“ nezaslouží hodnotu toho, co vyrábějí, protože za schopnostmi lidí určit příspěvek k výrobě leží arbitrární faktory. Rothbard „konstatuje, že je to naprostý nesmysl.“ Hayek se zapřísahal pojmem „zásluha“, který nedefinoval a použil jej k odmítnutí spravedlivého rozdělování dle výsledků. Potom tvrdil, že rozdělování nemůže být podle „zásluhy“ v jeho smyslu: ale to je pravda jen, protože charakterizoval tento koncept takovým vágním způsobem, že nikdo nemůže nikdy říci, zda je dostatečným. Rothbard se svým charakteristickým trváním na přesnosti, nenašel pro Hayekův koncept žádné použití. Rothbard zde jde dále než Robert Nozick. V odpovědi na tvrzení filosofa J. Rawlse (1921-2002), že lidé si nezaslouží své příjmy na trhu, Nozick odpověděl, že pořád ještě mohou míti nárok na tyto příjmy. Rothbard říká: proč se u toho zastavit? Proč neříci, že lidé si zaslouží tržní hodnotu toho, co vyrábějí?

Vůči Hayekovi vynáší Rothbard ještě jednu rozhodující námitku: „Opravdu nepřišel s tím, aby uchopil problém rovnosti, a takovýto koncept porušuje náturu člověk. Místo toho vede řeč o výhodách ‚společnosti‘ dovolující nerovnosti. Vždy je důraz na ‚společnost‘ spíše než na jednotlivce… Zde se Hayek dopouští prohřešku holismu, který v minulosti tak dobře odsuzoval.“ (192)

Při kritice Hayeka Rothbard varoval před opíráním věci svobody pouze o lidskou ignoraci. Pokud se tak činí, je to „dosti chabé proti něčemu, jako je Willmoore Kendall řídící 10 tunový náklaďák.“ (193) Rothbard respektoval tohoto výstředního konzervativního teoretika; a jeho kritika Kendalla je jedním z pokladů jeho nepublikovaných článků.

Kendall (1909-1967) útočil na liberální levici pro její elitismus. Liberální intelektuálové předpokládali, že jsou morálně nadřazení masám a dávali si právo jim vládnout, zatímco si přáli zachovat formální vnější demokratický lesk. Ale Kendall tvrdil, že zde nejsou žádní „morální experti.“ Experti mají hodnotu jen jako technologové, kteří nám říkají, jak dosáhnout daného souboru cílů. Pevné konzervativní přesvědčení amerického lidu by mělo určovat politiku: „dobře uvážený smysl komunity“ a ne arbitrární preference liberální levice, by nás měl vést. Komunisté a jiní radikálové nemají žádné právo svobody slova. Všechny komunity by měly spočívat na ortodoxii, která může být, je-li to nutné, vnucena odpůrcům.

Rothbard poté, co navštívil lekce u Kendalla v Buck Hill Falls, hlásil, že to byl „velmi horlivý a motivující myslitel, pronikavý a s ostře radikálním duchem, tj. se sklonem k tomu se dostat ke kořenům záležitostí beze strachu anebo prospěchu.“ (194) Ačkoliv kladl správné otázky, jeho odpovědi byly nebezpečnými chybami.

 

Pokračování příště

bawerk.eu

 

Poznámky:

(166) Diritto, nature e ragione: Scritti inediti versus Hayek, Mises, Strauss e Polanyi, Roberta Modugnová, edice (Soveria Mannelli, Italy: Rubbettino, 2005). (Anglicky vyšlo jakožto Rothbard versus the Philosophers v Ludwig von Mises Institute roku 2009, pozn. překladatele).
(167) „Comments on Relativism Symposium,“ Rothbard Papers; Modugnová, edice Diritto, nature e ragione, str. 137. Citace jsou z originálních anglických recenzí v Rothbard Papers; odkazy na stránky odkazují na italský překlad v knize Modugnové.
(168) Ibid., str. 137.
(169) Ibid., str. 138.
(170) The Ethics od Liberty (New York: New York University Press), str. 14.
(171) Philippa Footová, Natural Goodness (Oxford University Press, 2001).
(172) Viz Simon J. D. Green, „The Tawney-Strauss Connection: On Historicsm and Values in the History of Political Ideas,“ Journal of Modern History 67 (červen 1995): str. 255-277.
(173) Rothbard Papers; Modugnová, edice, Diritto, nature e ragione, str. 114.
(174) Brian Tierney, The Idea of Natural Rights: Studies on Natural Rights, Natural Law and Church Law 1150-1625 (Atlanta: Scholars Press, 1997).
(175) Rothbard Papers; v Modugnová, edice, Diritto, nature e ragione, str. 15.
(176) Tierney, The Idea of Natural Rights, str. 64. Dekretisté byli komentátoři hlavní kompilace kanonického práva, Dekretu Graciánova.
(177) Ibid., str. 76.
(178) Ibid., str. 83.
(179) Ibid., str. 86.
(180) Dopis Kennethu Templetonu, ze dne 23. ledna 1960; Rothbard Papers; v Modugnová, edice, Diritto, nature e ragione, str. 115.
(181) Leo Strauss, Thoughts on Machiavelli (Chicago: University of Chicago Press, 1958).
(182) Dopis Ivanu Bierlymu z 9. února 1960; Rothbard Papers; v Modugnová, edice, Diritto, nature e ragione, str. 118.
(183) Ibid., str. 119.
(184) Memorandum z 21. ledna 1958 o nepublikovaném rukopisu Hayekovy knihy The Constitution of Liberty; Rothbard Papers; v Modugnová, edice, Diritto, nature e ragione, str. 77-78. Česky vyšlo toto Hayekovo dílo jako „Právo, zákonodárství a svoboda: Nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie“ v několika různých vydáních.
(185) Ibid., str. 77.
(186) Dante, Peklo, zpěv třetí, řádek první.
(187) Rothbard Papers, recenze Hayekovy Constitution of Liberty;  v Modugnová, edice, Diritto, nature e ragione, str. 80.
(188) Rothbard Papers;  v Modugnová, edice, Diritto, nature e ragione, str. 108-112.
(189) Rothbard Papers;  v Modugnová, edice, Diritto, nature e ragione, str. 44.
(190) Hayek, The Constitution of Liberty, str. 190.
(191) Dopis Richardu C. Cornuellemu zde dne 23. října 1956; Rothbard Papers.
(192) Ibid.
(193) Ibid.
(194) Nepublikovaná zpráva, září 1956; Rothbard Papers.

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (2 hodnocení, průměr: 5,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 1700 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*