Nobelova cena za ekonomii jako varování pro současnou Evropu?

Nobelovu cenu za ekonomii v roce 2025 dostalo trio ekonomů. První polovinu ceny dostal Joel Mokyr za popis nezbytných předpokladů pro zajištění trvalého ekonomického růstu za pomoci technologického pokroku. O druhou polovinu se podělili Philippe Aghion a Peter Howitt za teorii o důležitosti kreativní destrukce pro udržení ekonomického rozvoje.

Kultura růstu

Joel Mokyr se narodil do rodiny holandských židů, kteří přežili holocaust. Působí na Northwestern University ve Spojených státech. Ve svém díle, zejména v knize „A Culture of Growth” neboli „Kultura růstu”, představil svoji teorii ekonomického rozvoje.

S využitím historických faktů ukazuje Joel Mokyr, proč zažila průmyslovou revoluci jako první Evropa, a ne například Čína. Podle tiskové zprávy Nadace Nobelovy ceny popsal, jak je důležité, aby byla „společnost otevřena novým myšlenkám a umožňovala změnu”. Předseda komise pro cenu za ekonomii uvedl, že „ekonomický růst není možné brát za samozřejmý a že společnost musí podporovat mechanismy kreativní destrukce, aby nezačala stagnovat”.

Needhamova otázka

Takzvaná Needhamova otázka se ptá, jak je možné, že před několika staletími začala Čína zaostávat za Evropou, přestože byla technologicky daleko vyspělejší. Otázka je pojmenována po britském chemikovi Josephu Needhamovi, který se na ni po druhé světové válce snažil nalézt odpověď. Hledal ji desítky let, na jejichž konci byla kniha „Věda a civilizace v Číně”.

Čína byla kdysi daleko před Evropou. Nové zemědělské postupy, které v Anglii v 18. století zvýšily produktivitu a výnosy, byly standardní praxí v Číně již ve 13. století. Říše středu vynalezla střelný prach, magnetický kompas a papír, vynálezy, které nazval Francis Bacon třemi nejvýznamnějšími technologickými objevy, jež umožnily západní civilizaci, aby se stala moderním světem. Hypotéz, proč Čína zaostala za světem, je několik a historici se přou, která je ta správná. Jako jedna z možných příčin čínského úpadku je uváděn příliš silný stát. Více o Needhamově otázce zde nebo zde.

Evropa během osvícenství

Joel Mokyr popisuje několik důvodů pro technologický rozmach Evropy. Během osvícenství začali evropští myslitelé prosazovat vědecké vysvětlení pozorovaných praktických jevů. Rozvíjeli tak vědomosti, které Joel Mokyr nazval normativními znalostmi. Lidé vědí, proč se něco děje, a jsou schopni určit příčinu a důsledek. Je to vyšší forma poznání než předchozí úroveň, takzvaná věcná znalost, podle které lidé pouze vědí, že něco funguje.

Kovář může vědět, že prudké ochlazení žhavého železa zvyšuje jeho tvrdost, ale obecné porozumění metalurgickým procesům nahrává rychlejšímu technologickému pokroku a vývoji nových slitin. Normativní znalosti umožňují snadnější přenášení vědeckých poznatků mezi vzdálenými místy a z generace na generaci.

Jednotná kultura a politická konkurence

Přenos vědeckých poznatků umožnila také křesťanská kultura, která dominovala na celém evropském kontinentu. Joel Mokyr zmiňuje celoevropskou síť učenců, kteří spolu komunikovali v latině, jež v té době sloužila jako univerzální jazyk vědecké komunity. Přestože v Evropě existovaly stovky malých států, panovala zejména během osvícenství „sdílená myšlenková kultura”, která byla otevřená novým poznatkům a kladla důraz na rozumové poznání zákonitostí světa.

Dalším důvodem pro technologický rozmach Evropy a její raketový růst byla politická roztříštěnost. Joel Mokyr píše, že imperiální Čína mohla za pomoci centrální byrokracie rozhodovat o čemkoli z jednoho místa. Pokud v Evropě bránil některý stát nebo státeček autorovi nové technologie v jejím rozvoji, mohl zkusit štěstí kdekoli jinde.

Sdílená kultura, která umožňovala komunikaci mezi vědci, otevřenost vůči novým myšlenkám během osvícenství a politická roztříštěnost, která vytvářela konkurenci, byly hlavními důvody, které vedly k tomu, že Evropa nechala imperiální a centrálně řízenou Čínu daleko za sebou.

Podle autora Nobelovy ceny za rok 2025 Evropa vzkvétala, protože v ní panoval konkurenční trh, na kterém mohly inovativní mozky hledat místo, kde se nejlépe uplatní.

Historie je plná příkladů

Když se Kryštof Kolumbus snažil zajistit financování pro svoji cestu, na jejímž konci bylo objevení nového kontinentu, chodil od jednoho evropského panovníka k druhému. Portugalský král jej odmítl, následně neuspěl v Benátkách ani v Anglii. Až španělští křesťanští králové, kteří byli povzbuzeni porážkou poslední bašty islámu na Pyrenejském poloostrově, poskytli Kolumbovi finance na cestu.

Poté, co v Evropě vzplály v 16. století náboženské rozepře mezi katolíky a protestanty, čelili protestanti ve Francii, kde se jim také říkalo hugenoti, různému útlaku. Násilí vyvrcholilo v roce 1572, kdy během takzvané Bartolomějské noci zmasakrovali katolíci tisíce hugenotů. Následkem toho uprchlo mnoho hugenotů, kteří se ve Francii věnovali výrobě hodinek, do Ženevy, ze které učinili centrum hodinářství. Nebyli jediní, protože do Ženevy prchali i protestantští hodináři z Německa. O čtyři sta padesát let později je Švýcarsko stále světovým centrem výroby hodinek.

Francouzský spisovatel a filozof Voltaire napsal již v 18. století, že průmyslová revoluce začala v Anglii zřejmě proto, že jako první evropská země dokázala omezit moc státu.

Post scriptum

Pozn autora:

Současná Evropa je opakem toho, co v minulosti vedlo k jejímu ekonomickému rozmachu. Bruselští byrokraté chrlí jednu nesmyslnou regulaci za druhou a trvají na tom, že se jimi musí řídit všechny evropské státy. Inovativní mysl nemá úniku. Ve všech státech ji čekají stejně těžké koule na noze, ať už je to GDPR, regulace umělé inteligence nebo pravidla pracovního trhu, která sice dokáží na nějakou dobu ochránit pracovní místa z minulosti, ale potřebné flexibility se bojí jako upír česneku. 

Evropští inovátoři čelí stejně jako hugenoti ve Francii v 16. století násilí a pogromům, byť v tomto případě jen byrokratickým. Regulatorní apokalypse nečelí jen inovátoři, ale každý člověk, který se chce starat sám o sebe a nechce se nechat živit svými spoluobčany na různých státních pseudopozicích. Počet inkvizitorů, kteří se na něj vrhnou zaštítěni nařízeními z Bruselu, je svým způsobem neuvěřitelný.

To je ta špatná zpráva. Dobrou zprávou je, že náprava je stejně neuvěřitelně jednoduchá. Co třeba kreativní destrukce nesmyslů?