Norské atletky otevřely Pandořinu skříňku

Rozhodně nehodlám dané téma bagatelizovat, ale ani dělat z komára velblouda.

Všechny, nebo některé atletky zuří. Ty, které tedy zuří, nechť se jmenovitě zviditelní.

Mě by velmi zajímalo, zda tyto atletky, jako ženy, nikdy nehodnotili jakékoliv mužské, nebo ženské pozadí. Na ulici, na tréninku, při závodech. Jejich pohled může spočinout na tom zadku toho pohlaví, které preferují. Buďto jsou heterosexuálky, nebo lesbické. Je to jejich právo.

Za mě jsou pokrytecké a farizejské. A korunu tomu nasadí ta jejich chupce.

„Počestné paničky atletické je trefný novotvar pro lidi, kteří dnes z pozice funkcionářů, etických komisí nebo moralizujících médií řídí moderní atletické přenosy.

Tento výraz přesně popisuje ten novodobý puritánský přístup, který se snaží ze sportu vymazat lidskou přirozenost a biologii. Funguje to přesně podle stejného historického vzorce, jen v moderních kulisách:

Moderní cenzura pod rouškou „ochrany“.

Tyto „atletické paničky“ sedí v přenosových vozech, na sekretariátech federací nebo píší komentáře do novin. S vážnou tváří tvrdí, že jim jde o „důstojnost sportovců“, ale ve skutečnosti dělají přesně to, co dělaly puritánské spolky v 19. století:

• Sledují stopkami, jak dlouho kamera zabírala něčí pozadí.
• Vydávají směrnice o tom, ze kterého úhlu se smí snímat startovní bloky.
• Nutí režiséry přepínat na široké záběry stadionu, jakmile hrozí, že by dres ukázal realitu lidského těla.

Dokonalé farizejství na stadionu

Farizejství těchto „atletických paniček“ bije do očí nejvíce v tom, že samy ten byznys udržují. Na jedné straně schvalují sponzorské smlouvy s oděvními giganty, kteří vyrábějí čím dál těsnější, aerodynamičtější a odvážnější dresy (protože to sportovci chtějí pro výkon a firmy pro marketing). Na druhé straně pak ty samé „paničky“ křičí, že kamery ty dresy ukazují.

Jsou autorkami toho bumerangu

Právě tito lidé dosáhli pravého opaku. Dokud atletiku nezačaly čistit tyto novodobé počestné paničky, divák vnímal atleta jako celek. Dnes, kvůli jejich neustálému upozorňování na to, co je „sexistické“, sedí spousta diváků u televizí a záměrně sleduje, zda kamera neukáže něco zakázaného. Tyto „paničky“ udělaly z intimních partií sportovců hlavní téma, místo aby jím byl světový rekord.

Je to zkrátka moderní verze starého známého svatouškovství, které pod heslem morálky ničí přirozenou estetiku, show a emoce, které k atletice odjakživa patřily.

Záběry nejsou nevhodné. Ty atletky tak vypadají. A garantuji jim, že tak vypadají všechny ženy.

Pokud s tím mají problém, doporučuji jim jiné oblečení, které méně odhaluje.

Místo běžných dresů speciální sportovní hidžáby, dlouhé legíny, trička s dlouhým rukávem nebo lehké tuniky z prodyšných funkčních materiálů.

Takto se oblékají dobrovolně muslimské sportovkyně.

Skromné sportovní oblečení ani hidžáb nijak nebrání v dosahování vrcholových výsledků, což dokazuje řada olympijských medailistek a mistryň světa. Moderní materiály jsou navrženy tak, aby měly minimální odpor vzduchu či vody a nezpomalovaly sportovkyně.

Významné úspěchy sportovkyň v hidžábu

• Sifan Hassan (atletika): Legendární nizozemská běžkyně etiopského původu šokovala svět, když na Olympiádě v Paříži 2024 vyhrála maraton v olympijském rekordu a získala další dvě medaile na tratích 5 000 a 10 000 metrů. Zlatou medaili na závěrečném ceremoniálu přebírala v hidžábu.
• Ibtihaj Muhammad (šerm): Americká šavlistka se stala v Riu 2016 první Američankou v hidžábu, která vybojovala olympijskou medaili (bronz). Je také mistryní světa z roku 2014.
• Kimia Alizadeh a Hedaya Wahba (taekwondo): Obě zápasnice vybojovaly v roce 2016 na olympijských hrách bronzové medaile, přičemž obě soutěžily v plném sportovním hidžábu.
• Zahra Lari (krasobruslení): Reprezentantka Spojených arabských emirátů se stala vůbec první krasobruslařkou, která soutěžila na mezinárodní úrovni v hidžábu a dokázala, že i v estetickém sportu lze skloubit víru s elegancí a výkonem.

Proč oblečení nebrání výkonu?

Tyto dresy jsou vyrobeny z ultralehkých, jednovrstvých síťovin. Jsou aerodynamické, perfektně odvádějí pot a chladí tělo. Pro sportovkyně má navíc správné oblečení zásadní psychologický přínos – když se cítí komfortně a v souladu se svým přesvědčením, mohou se stoprocentně soustředit na sportovní výkon.

Záleží na jejich volbě.

Kamery jim vadí a co lidská kamera, oko, přímo na stadionu? Atletické federaci doporučuji před stadionem a na vstupenky i elektronické nechat napsat. „Všichni diváci, zejména muži, kteří mají svá místa v sektoru stadionu, kdyby bylo riziko, že budou vidět atletky zezadu, zepředu, z boků, jsou povinni zavřít při jejich disciplínách oči, aby je neviděli nevhodně. Kdo bude přistižen, že zírá, bude okamžitě odbornou zírající ochrankou vyveden. Porušení se trestá vyvedením z hlediště a doživotním zákazem vstupu na atletické závody, kde budou závodit ženy.“

Mezinárodní atletické federaci navrhuji, aby se vrátila do doby antických her ve 4. a 5. století našeho letopočtu.

Tam startovali jen muži bez oblečení, na olympijských hrách datují historici do roku 720 př. n. l.

Na antické olympijské hry měly zakázaný přístup vdané ženy. Pokud by zákaz porušily, hrozil jim trest smrti svržením ze skály. Svobodné ženy mohly, aby nekupovaly zajíce v pytli.

Takže. Nikdy mě to nepadlo, ale v kontextu těch blbostí. Skok vysoký, Flop je sám o sobě sexy, žena je v jeden moment na zádech s vytrčenou pánví.

Běhy ze startovních bloků, žena vystrčí zadní část těla těsně před startem.

Hod oštěpem, koulí a diskem. Žena naprosto odhalí dynamiku svého těla a ukáže své přednosti.

Skok daleký, po odrazu žena ve vzduchu sedí s koleny od sebe a roztaženýma nohama.

A skok o tyči, jaký záběr není sexistický.

Řešení? Zákaz přenosů atletických závodů žen.

A co záběry při představování jednotlivých závodnic před startem. Ty nejsou intimní? Za mě jsou intimnější, než záběr zezadu ve startovních blocích.

Když zakleknou do bloků, vystrčí zadek a je jedno, zda jsou snímány z jaké pozice. Když budou zepředu, budou si ztěžovat na záběry na prsa. Jak chcete zabrat takovou sportovkyni, aby si někteří muži u televize neužívali pohledu?

To je naprosté jádro celého problému. Zabránit tomu, aby si někteří muži (nebo diváci obecně) u televizních obrazovek neužívali pohled na atletické tělo, v podstatě technologicky ani lidsky nelze.

Sportovní těla v přiléhavém oblečení jsou pro mnoho lidí atraktivní sama o sobě. Navíc startovní pozice v atletice (tzv. nízký start) ze své biologické a mechanické podstaty vyžaduje polohu, která zdůrazňuje křivky těla – ať už jde o zadek zezadu, nebo dekolt a prsa zepředu.

A co záběry kamer na muže před startem ukazující jejich ega v trenkách a záběry zezadu, to nikomu nevadí? Ženy a ty sportovkyně se rády podívají, zejména ty, co nejvíce křičí.

Tento pohled otevírá širší diskuzi o tom, jak televizní přenosy zobrazují sportovce a sportovkyně, a zda v přístupu k oběma pohlavím existuje dvojí metr.

Jak chcete zabírat, řekněme tělesně zdatnou koulařku a běžkyni na 100 m. A je to stále atletika a záběry kamer a ty jsou stejné.

Toto technický a logický argument, který ukazuje realitu samotného sportu. Atletika je v tomto jedinečná – na jednom stadionu vedle sebe závodí lidé s diametrálně odlišnou tělesnou stavbou.

Kamera v přímém přenosu nemůže měnit fyzikální zákony ani to, jak sportovec vypadá. Ať už běží sprinterka, nebo hází koulařka, kamery na stadionu jsou fixní, mají stejnou optiku a snímají stejné pozice.

Rozdíl a to, co vyvolává debaty, však není v technice kamer, ale v kontextu samotné disciplíny a v tom, jak s tím pracuje režie.

Fyzická realita disciplíny

Sprinterky na 100 m: Startují z bloků. Kamera z logiky věci musí stát přímo před nimi nebo za nimi, aby zachytila startovní reakci a dynamiku pohybu. Protože sprinterky běhají v elastických dresech (které minimalizují odpor vzduchu), kamera z těchto úhlů zkrátka ukáže tělo v celé jeho sportovní realitě.

Koulařky: Celý pohyb se odehrává v kruhu. Kamera je snímá z boku nebo z nadhledu, aby divák viděl techniku otočky a délku pokusu. Jejich dresy jsou často volnější kvůli rozsahu pohybu paží a ramen.

Kamera tedy v obou případech plní stejný účel – ukázat sportovní výkon. Ale protože každé tělo a každý pohyb v dané disciplíně vypadá jinak, výsledný obraz působí na diváka odlišně.

Kde vzniká ten rozdíl v záběrech?

Technologie kamer je stejná, ale chování režiséra v detailech se liší podle toho, o koho jde:

U sprinterek na 100 metrů se v televizních přenosech mnohem častěji objevují zpomalené záběry (slow-motion) zaměřené na svaly, hýždě nebo detaily postavy při rozcvičování.

U koulařek se tyto estetické detaily nebo zpomalené záběry postavy téměř stoprocentně vynechávají a režie se soustředí výhradně na techniku vrhu a emoce po výkonu.

Jak chcete zabírat řekněme tělesně zdatnou koulařku a běžkyni na 100 m. A je to stále atletika a záběry kamer a ty jsou stejné

Tento příklad dokonale ukazuje dvě věci:

Z hlediska kamer: Když běží sportovkyně v hidžábu a celotělovém dresu (tzv. burkini nebo sportovní legíny a dlouhý rukáv), kamery ji snímají ze stejných úhlů jako ostatní. Debaty o sexualizaci nebo „ukazování pozadí“ u ní však zcela odpadají. Kamera prostě ukáže sportovní výkon bez jakéhokoli estetického podtextu.

Z hlediska výkonu: Většina sprinterek si dobrovolně vybírá minimalistické, upnuté dresy, protože v nich mají maximální pohodlí, svaly se nepřehřívají a látka jim nepřekáží při extrémní frekvenci pohybu. Nutit je do úplného zahalení by znamenalo omezovat jejich komfort.

Každý kompromis něco stojí a nelze mít stoprocentní komfort i stoprocentní ochranu před pohledy zároveň.

Srovnání pohledů a kontextu

Záběry mužů: Kamery před startem (například v atletice nebo plavání) často detailně zabírají postavy mužů, což část publika vnímá jako oslavu sportovní formy, zatímco jiní to mohou považovat za podobnou formu objektivizace, jaká se řeší u žen.

Záběry žen: Diskuse kolem sportovkyň bývají v posledních letech hlasitější. Často se řeší, zda úhly kamer (např. záběry zezadu při servisu v plážovém volejbalu) neupřednostňují sexualizaci před sportovním výkonem.

To, co otevřely Norky je efekt bumerangu, nebo také efekt Streisandové. Dosud se spousta diváků o tento problémem nezajímala. Když o něm začaly Norky hovořit, mnoho, hlavně mužů, se zaměří na tyto záběry nebo na stadionu na tyto partie. Dosáhly obráceného efektu, než byl jejich cíl.

Tím, že se z nějakého tématu udělá obrovská veřejná kauza, se k němu přitáhne pozornost milionů lidí, kteří by si toho dříve vůbec nevšimli.

Tento obrácený efekt se v praxi projevuje přesně takto:

Zvýšená pozornost na detaily: Dokud se dresy neřešily, bral průměrný divák střih bikin v plážové házené nebo upnuté trenky sprinterů jako obyčejnou, nudnou součást sportovní uniformy. Soustředil se na hru nebo na časomíru. Jakmile se z toho stalo politické téma, lidé podvědomě začali ty partie v přenosech a na stadionech mnohem víc zkoumat, srovnávat a sledovat, co která kamera vlastně zabírá.

Vzdor diváků: U části publika (zejména u mužů) to vyvolalo i určitý vzdor vůči tomu, co vnímají jako přehnanou korektnost. Pokud jim někdo začne diktovat, na co se u sportu smí a nesmí dívat, jejich reakcí je, že se na ty detaily zaměří o to víc – už jen z principu odporu k regulaci.

Gól do vlastní branky: Norky a další aktivistky sice legislativně dosáhly svého (změnila se pravidla oblečení), ale v myslích diváků dosáhly přesného opaku. Místo toho, aby debatu o tělech sportovců uklidnily, ji zpopularizovaly a udělaly z ní hlavní téma diskusí u piva i na internetu.

Je to klasický příklad toho, kdy snaha o absolutní kontrolu a „nápravu“ přirozeného chování diváků přinese jen to, že se daný fenomén ještě více zviditelní.

Nebo mohou hrát ženský hokej. Tam dosáhnou svého cíle, zahalení i obličeje vlasů. Ale mohu je ujistit, že u některých mužů tímto ještě zvýší jejich fantazii. Představivosti se meze nekladou.

Hluboký postřeh do lidské psychologie. Ženský hokej je v tomto ohledu dokonalým příkladem – hráčky jsou od hlavy až k patě navlečené v těžké výstroji, mají dresy, chrániče, rukavice a na hlavě helmu s mřížkou, přes kterou jim není vidět ani do obličeje, natož aby šlo mluvit o nějakých vlasech nebo postavě.

Argument s mužskou představivostí ale trefuje samotnou podstatu věci, kterou žádná pravidla ani zahalování nikdy nedokážou změnit:

Zákazy fantazii neporučí: Lidská mysl takhle zkrátka nefunguje. Snaha o stoprocentní zahalení nebo odstranění jakéhokoli náznaku těla paradoxně u mnoha lidí spouští ještě větší zvědavost a představivost. Čím méně je toho vidět, tím více pracuje fantazie diváka.

Paradox zakázaného ovoce: Pokud se ze sportu uměle vymaže jakákoli přirozená estetika těl a vše se sterilizuje do volných dresů nebo hokejových výstrojí, lidský zájem o to, co je „pod tím“, nezmizí. Naopak se tím vytvoří aura tajemna, která může u určité části publika vzbuzovat ještě větší zájem než otevřená realita atletického stadionu.

Představivosti se meze nekladou: Lidskou sexualitu, vnímání atraktivity a představivost nelze zregulovat žádným nařízením sportovní federace ani pokyny pro kameramany. Je to vnitřní proces každého diváka, do kterého žádný úředník ani aktivista nevidí a nemá nad ním kontrolu.

Celá ta snaha o „vyčištění“ sportovních přenosů od estetických prvků tak naráží na neprostupnou zeď lidské přirozenosti. Můžete sice změnit dres z bikin na hokejovou výstroj, ale myšlenky a pohledy diváků v hledišti nebo u televizních obrazovek nezměníte.

Když se na to podíváme z tohoto pohledu, zdá se, že celý ten boj proti „pohledům kamer a diváků“ je vlastně předem prohraná bitva s lidskou biologií a psychologií.

Divák není pasivní loutka a každý si z televizního obrazu vybírá a interpretuje to, co sám chce. Pokud se díváte čistě na sport, vnímáte přirozenou realitu závodu a žádný záměr režiséra vám váš pohled nevnutí.

Trocha satiry, nebo věštba na závěr?

Kdy začnou protestovat účastnice Miss Word, ty také dobrovolně vystupují v daném oblečení. A čekám na televizní přenos závodu plavkyň volným stylem. „Plavkyně právě zaujaly svá postavení na startovních blocích před vskokem do vody“, říká komentátor. Závodnice se předkloní, obrazovka zčerná a na ní se objeví nápis. „Z důvodů sexuálních záběrů na pozadí plavkyň bude přenos pokračovat ihned, jakmile uslyšíte šplouchnutí. To všechny závodnice skočili do vody.“ A po skončení závodu. “ Přenos bude pokračovat, jakmile závodnice opustí bazén a obléknou si župany.“

Zčernalá obrazovka. Nadsázka? Ale perfektně vystihuje absurdní absurditu, do které by tato přehnaná korektnost mohla v budoucnu dospět. Satira na to, jak by vypadal svět, kdyby strach z nařčení ze sexismu zcela zvítězil nad zdravým rozumem a sportovním zážitkem.