Nová Sýrie: Tentýž starý džihád

Nedávná videa z Aleppa a dalších částí Sýrie by měly sloužit jako varování pro ty americké a evropské politiky, kteří se stále drží iluze o nové „umírněné“ Sýrii vedené prezidentem Ahmadem Šarou.

Na videu jsou vidět pochodující vojáci z Brigády 60, jednotky přidružené k Syrské armádě, skandující slogany otevřeně vyhrožující Izraeli: „Ó můj nepříteli [Izraeli], jdu po tobě!“

Poselství je jednoznačné: tito vojáci neskončí svůj boj uvnitř syrských hranic, ale mají spadeno i na Izrael a implicitně i na jeho spojence, zejména na USA.

Toto není jazyk umírněnosti, toto je jazyk džihádu (svaté války).

Někteří západní představitelé, včetně amerického prezidenta Donalda J. Trumpa, se k nové syrské vládě vedené Ahmadem Šarou vyjádřili optimisticky. Například loni Donald Trump Ahmada Šaru nazval „atraktivním drsňákem“.

Podle řady politiků Sýrie vstoupila do nové fáze, její vedení se změnilo, stalo se pragmatičtějším a je připraveno konstruktivně spolupracovat s mezinárodním společenstvím.

Taková hodnocení jsou však nebezpečně odtržená od reality a ignorují klíčový a hluboce znepokojivý fakt: minulost Ahmada Šary je kontroverzní a silně džihádistická.

Než se Ahmad Šara pokusil proměnit svoji image na image státníka, byl známý jako Abú Muhammad al-Džaulání a byl dlouholetým vůdcem Fronty an-Nusrá napojené na Al-Káidu. Pod jeho vedením tato skupina přísahala věrnost Al-Káidě a v syrském džihádistickém povstání hrála ústřední roli.

Šarova Fronta an-Nusrá se spojením s dalšími teroristickými skupinami vyvinula v teroristickou Organizaci pro osvobození Levanty (Hajját Tahrír al-Šám), která prosazuje islamistickou a autoritářskou vládu. Ačkoliv se Ahmad Šara snažil jako prezident Sýrie prezentovat vnějšímu světu svoji pragmatičtější tvář, tak jeho režim je pevně zakořeněn v džihádistické ideologii. Rebranding není reforma.

V tomto kontextu není skandování vojáků z Brigády 60 vůbec překvapivé a je v naprostém souladu s ideologickým prostředím, které aktéři jako Ahmad Šara kultivují mnoho let.

Skandování syrských vojáků není ojedinělým incidentem. Spíše odráží hlubší ideologický proud, který prostupuje Sýrií i dalšími arabskými a islámskými zeměmi a který oslavuje konfrontaci s Izraelem, romantizuje ozbrojený boj a na regionální konflikty nahlíží optikou džihádu.

Na několika místech v Sýrii se nedávno konaly demonstrace, jejichž účastníci vyjadřovali podporu Hamásu, vyzývali k džihádu a vyhrožovali Izraeli.

„Miliony mučedníků pochodují do Jeruzaléma,“ skandoval mluvčí syrského ministerstva vnitra Núr al-Dín al-Baba, který vedl jednu z protiizraelských demonstrací.

Tyto demonstrace dokazují, že ideologické klima uvnitř „nové Sýrie“ zůstává hluboce nepřátelské, radikalizované a formované islamistickými narativy: využívání islámu k ospravedlnění netolerantní extremistické vlády, vojenský konflikt, glorifikace džihádu jako ozbrojeného boje – nejen „duchovního úsilí“ a propagace myšlenky, že se muslimové musí sjednotit proti vnímaným nepřátelům, jako jsou Izrael a Západ – a legitimizace teroristických skupin, jako jsou Hamás, Hizballáh, Palestinský islámský džihád a Hútíové.

Je zásadní pochopit, co protiizraelské demonstrace znamenají. Vojáci ani lidé by taková hesla neskandovali, pokud by tyto myšlenky nebyly podporovány, ne-li přímo povzbuzovány, jejich vůdci.

To, že k takovým verbálním projevům a násilnostem (zde, zde a zde) otevřeně dochází v rámci formálních vojenských jednotek i v běžné populaci, naznačuje, že extremistické myšlení je v Šarově systému i nadále hluboce zakořeněno.

To by mělo znepokojovat nejen Izrael, ale i USA a jejich spojence.

Pro Izrael jsou důsledky okamžité a jasné. Syrská armáda prodchnutá džihádistickou ideologií přímo ohrožuje severovýchodní hranici Izraele. Skandování v syrských ulicích nejsou pouhá slova, jde o jasnou deklaraci záměrů.

Tím ale nebezpečí nekončí.

Historie nám opakovaně ukázala, že džihádistické režimy a hnutí (jako Írán, Hamás a Hizballáh) své ambice jen zřídka omezují na jednu frontu. Podněcování nenávisti k Izraeli je u nich často spojeno s širším nepřátelstvím vůči celému Západu.

Dnes skandují hesla o Pásmu Gazy, zítra to mohou být třeba hrozby proti americkým zájmům v regionu.

Proto by Západ neměl slepě přijímat narativ o „nové Sýrii“ a měl by jej podrobit nové důkladné kontrole.

V politice Západu vůči Blízkému východu se opakovaně objevuje jeden vzorec: Západ má tendenci považovat taktické změny za skutečnou ideologickou transformaci. Vůdci vylepšují svoji image, uhlazeněji se vyjadřují a oblékají a vůči okolnímu světu se prezentují jako umírnění, ale svůj základní světonázor nemění.

Výsledek je předvídatelný. Západní vlády zmírňují svou ostražitost, nabízejí diplomatické uznání a ekonomické pobídky a doufají, že angažovanost povede k větší umírněnosti.

V případě Ahmada Šary jsou znepokojivé již první signály. Skandování syrských vojáků i nedávné veřejné demonstrace naznačují, že nový režim buď ze svých řad nedokázal odstranit extremistické elementy, nebo se je rozhodl podporovat. Ani jedna z těchto možností nevzbuzuje důvěru. Obě spíše naznačují kontinuitu, nikoliv změnu.

Západ by měl k novému syrskému režimu přistupovat opatrně. Angažovanost Západu by měla být podmíněná, uměřená a založená na ověřitelných akcích, nikoliv na „ujištěních“ a zbožných přáních.

Ahmad Šara musí přinejmenším prokázat jasný závazek omezit extremistické elementy uvnitř Sýrie a ukončit podněcování nenávisti proti Izraeli. Do té doby jsou řeči o „umírněné“ Sýrii – a vlastně i o „novém, umírněném“ íránském režimu vedeném předsedou parlamentu Mohammadem Bagherem Ghalibafem – v lepším případě předčasné a v horším případě nebezpečné.

Scény ze Sýrie – i současná neústupnost Íránu a Hamásu – nejsou odchylkami. Jsou to záblesky skutečné podstaty sil utvářejících budoucnost Sýrie, Pásma Gazy a Íránu – budoucnost, na kterou se Trumpova administrativa a Západ musí dívat skepticky a bez růžových brýlí.

Khaled Abu Toameh pracuje jako novinář v Jeruzalémě. Za svoji práci obdržel řadu ocenění.