DANIELA KOVÁŘOVÁ
Kdysi jsme se pyšnili lidskými právy, z nichž to základní je právem na život. Prý každý lidský život je hoden ochrany. Jenomže dnes právě že vůbec. Potraty až do narození, když si žena zamane, i zabíjení těch, co stojí na té špatné straně, se dnes oslavuje jako velká civilizační vymoženost. A právě teď, v době okurkových prázdnin, přichází aktuální předvolební trhák – euthanasie jako nárok na smrt.
Jde o obrovské, složité, celospolečenské téma a já pevně doufám, že se o něm dlouze, poklidně a ze všech stran bude diskutovat. Hlavně se neunáhlit a honem neschválit nějaký polotovar, o němž média tvrdí, že uzákonění euthanasie podporuje většina společnosti. Bodejť ne – chceme ovládat své životy i svou smrt. Podporovatelé nemají zájem trpět, cítit bolest, být nemohoucí a závislí na jiných. Jsou přesvědčeni, že nemáme dost sociálních zařízení ani dost lidí ochotných nabídnout paliativní pomoc. Leitmotivem jejich volání je tvrzení, že „chci řídit svůj život a ukončit ho, když nebude k žití.“
Ach, jaké to naivní volání po ovládnutí vlastních životů. Nemáme-li dostatek sociálních lůžek, personálu a vše dostupné paliativní péče, pak právě o zlepšení je třeba usilovat, nikoliv tyto nedostatky „řešit“ umožněním asistované sebevraždy. Proč pak zachraňovat sebevrahy, provozovat Linky pomoci v bezmoci a instalovat na ochozy věží a vysokých mostů zábrany proti sebevrahům? Vskutku je přijatelný jen život bez bolesti? Vždyť mnoho lidí s ní žije každodenně, tisíce jiných jsou odkázáni na pomoc druhých. A jejich životy přece jen proto nejsou méně hodnotné ani kvalitní. Mnohdy je tomu právě naopak.
Právní aspekt
Další otázkou je, jak problém uchopit právně, protože tenhle oříšek podporovatelům zjevně nedochází. Zahraniční zkušenosti totiž ukazují, že dříve či později dojde ke zneužití, ať do zákona vsuneme všechny možné právní pojistky. Zastánci volají po možnosti, aby se trpící pomocí medikamentů směl zabít, po ověření, že si to skutečně přeje. Jenomže tomuto oprávnění by muselo odpovídat svolení zdravotníkům nezasahovat, nepomáhat a neoživovat. Pak jsou ale zastánci jiné koncepce. Ti požadují beztrestnost pro toho, kdo vyplní dříve vyslovené pacientovo přání. Jenomže v takovém případě se dostaneme do konfliktu s právní zásadou, podle které se nikdo nemůže vzdát práv, která mu teprve v budoucnu vzniknou.
Zrušíme-li tuto zásadu, přinese nám to beztrestnost pro toho, kdo smrt jiného aktivně způsobí. Vskutku chceme „právo na euthanasii“? Právo totiž produkuje nárok – v tomto případě právní nárok na smrt, vynutitelný soudně. Skutečně chceme, aby o smrti rozhodovaly soudy? Třeba o smrti všeho dítěte?
A pak tu máme „kluzký svah“ a riziko masového zneužití (jak si lze přečíst třeba v tomto článku). To vás neděsí, že v některých zemích už počet úmrtí pomocí euthanasie překročil počet úmrtí přirozených? Stává se normou, že příbuzní přesvědčují své blízké k euthanasii, protože mají zájem o jejich byty a majetky; že zdravotníci nabízejí pacientům euthanasii, protože je levnější než nákladná léčba; že nemocní a staří volí euthanasii, aby nezatěžovali své blízké a sociální systém péčí, starostí a náklady na ně; že euthanasie se rozšiřuje na mladé osoby a jedince s problémy psychiatrickým a je řešením ekonomické bezvýchodnosti či zadluženosti. Tohle skutečně všechno u nás chceme?
Co, až to přijde
Kdo je zdravý a mladý, bývá rezolutní ve svých přáních. Jenomže pyšná prohlášení v plném zdraví jsou něčím docela jiným, ryze teoretickým, a nikdo z nás neví, co nám přinese budoucnost. Nikdo není schopen dnes odhadnout, jaká bude mít v budoucnu přání a touhy, jak se bude cítit a po čem bude volat.
Mluvme proto o tomto tématu. Pišme o něm. Zkoumejme ho ze všech stran. Nenálepkujme odpůrce jen proto, že jsou zdrženliví a opatrní. A nikdy není na škodu zlepšovat život jedinců v terminálním stádiu nemoci, posilovat a ekonomicky podporovat sociální oblast, hospice a paliativní péči. Protože umíme-li pomoci člověku na konci života odejít bez bolesti, je potřeba takovou možnost všude možně realizovat.
Pečlivě zkoumejme podmínky, situace, případy a okolnosti asistované sebevraždy, než přistoupíme k zákonné možnosti. Protože z možnosti se dříve či později stane právo a z práv zase nároky a z nároků pak soudy. Byli byste schopni rozhodnout o euthanasii svého otce, svého manžela, svého dítěte? Byli byste schopni ho zabít? A o to víc chraňme před tímto právem ty nejslabší, naše děti. Nedovolujeme jim řídit auta, volit, kouřit, pít alkohol nebo nakupovat nemovitosti. A teď jim chceme dát právo se legálně zabít?
Ach, jak lehké je zabíjet, když jde o životy jiných anebo když se nám to hodí. A kam se ztratilo právo ze všech nejdůležitější – právo na život za všech okolností, právo na život pro každého a pro všechny?
Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů.
DENÍK.TO
(3 votes, average: 3,33 out of 5)
Loading... 
To téma je hodně složitý,uznávám,ale pro nevyléčitelně nemocný,kteří trpí bych to uzákonil-moje maminka půl roku umírala na rakovinu(kuřačka od svých 12 let,ovšem zdravý člověk,který od 14 let pracoval a rakovina nabrala velice rychlý tempo až poté,co se dostala do pracek doktorům na 14 denní „pozorování“ na který si z práce vzala ještě dovolenou)Umírala v hospicu v obrovských bolestech a jediný co se dalo dělat cpát do ní morfium v obrovských dávkách,který stejně už ani nezabíralo-tak ať mi autorka poví,jak a v čem takovýmu člověku chcete pomoct?Kde je jeho důstojnost,když po půl roce „péče“ našich doktorů je z ní ležící závislá troska s plínkama a proleženinama prosící o smrt???Psa nebo kočku člověk utratí a lidi si to utrpení mají kvůli pokrytcům vyžrat až do dna??To jak toho všeho ty libtardí svině ale zneužijí,to už je druhá věc,to by se muselo nějak ošetřit
Umřela když jí bylo 49 let,nedožila se ani padesátky a vinou doktorů-to až zas bude někdo vykládat jaký máme nebo jsme měli vynikající zdravoznictví a jak se průměrná délja života zvyšuje
Tohle zneužívání je, bohužel značný problém. Ovšem, vždy si připomenu nad těmito diskusemi parte jednoho tatínkova spolužáka z veteriny, který na něm měj, jako svůj výrok, jaké se dávají nejčastěji vlevo nahoru: „My, veterináři, jsme ke svým pacientům milosrdnější.“
Protože jsem zažila umírání své babičky a později svého tchána (oba rakovina), je pro mě toto téma hodně těžké. Představa, že necháme lidi dlouhé týdny umírat v krutých bolestech je pro mě nepřijatelná, na druhou stranu to, co se děje na západ od nás je varující. Vraždění kojenců krátce před narozením, nátlak na staré lidi, aby „uvolnili místo a šetřili náklady“… Nevím. Asi bych volila nějaký kompromis – možnost upuštění od potrestání v případě, že někdo pomůže umírajícímu na jeho žádost zkrátit trápení, ale uzákonit přímo euthanasii bych se kvůli lidské povaze, kde fakt, že vše se dá zneužít, je doložitelný mnoha případy, zdráhala.
Předevčírem jsem tady psal „Pro 80 % mladých žen je přijatelných jen asi 20 % mužů, tzv. alfasamců.“
A teď si to propojme s propagací a snadnou dostupností asistované sebevraždy. Kolik mladých mužů, kteří „nemají nárok“ vcelku oprávněně usoudí, že život bez sexu a bez perspektivy nemá žádný smysl…
Sám bych byl mezi nimi.
Re Roman
Jenže těch 20% alfasamců se na silných mužů lačných mladých žen dostane jen jejich skutečný počet, tedy jen čtvrtina z těch 80%. A to ještě jen za předpokladu, že silní muži si nevyberou z množiny slabších (ale třeba snesitelnějších) žen.
Ostatní budou muset snížit své vysněné požadavky.
Nesprávně předpokládáte, že alfy budou s vybranými ženami tvořit stabilní páry. Ale tak to nefunguje. Proč by to dělali, když jim to víceméně samo skáče do postele, každý den nová. Takže alfasamci žijí v dostatku nezávazného a pestrého sexu. Byli by hloupí, kdyby se uvázali do manželství. Ze strany žen to vypadá jako mnoho let trvající „jízda na kolotoči penisů“ v marné naději, že nějakého toho bohatého a krásného „prince“ spoutají do finančního a emocionálního otroctví.
Teprve když není zbytí, krása je pryč a sex se zprotivil, dají stárnoucí ženy šanci těm ostatním, kterými v podstatě pohrdají, ale jako živý bankomat a bezbranný cíl negativních emocí jsou ještě dobří.
A tomu poslednímu se již muži začínají bránit, přičemž nemají jinou možnost, než se, navzdory své přirozenosti, ženám vyhýbat. To jsou ty nyní vysmívané a kritizované směry, jako manosféra, hnutí RedPill, MGTOW…
NIc nepředpokládám – jen jsem chtěl říct, že žen zbyde dost i pro ty, co si myslí, že „nemají nárok“.
Četl jste asi Challengera. Tak si přečtěte i další jeho články u D-F a hlavu vzhůru.