O kočárech, panu Obrovi a životním optimismu

JIŘÍ WEIGL

Před blížícími se prázdninami, v neradostné politické situaci, kdy přihlížíme válečnému šílenství, sebedestrukci Evropy, postupujícímu úpadku, ztrátě nadějí na lepší budoucnost a beznadějným politickým zmatkům u nás doma, člověk často neví, odkud čerpat naději a víru ve zlepšení. V naší i v evropské politice je jí pomálu. O to překvapivější je, když na zdroj nové víry, naděje a lásky vůči naší zemi a jejím obyvatelům i naděje do budoucnosti člověk narazí kolem sebe mezi obyčejnými venkovskými lidmi.

Mně se to podařilo na konci května při návštěvě unikátního Muzea kočárů v malém městečku na okraji Hané s názvem Čechy pod Kosířem. Není to žádná slovutná státní instituce ani její součást, ale neuvěřitelné dílo skupiny neobyčejně schopných lidí v čele s panem Václavem Obrem, duší celého projektu, jejichž nadšení, schopnosti, znalosti, obětavost a řemeslný fortel vybudovaly na zelené louce největší muzeum kočárů v Evropě.

Nejedná se o žádnou starou stodolu ani hangár po zkrachovalém JZD, jak by snad skeptický cestovatel mohl očekávat. Pan Obr a jeho kolegové překonali myslitelné a na zelené louce uprostřed obce postavili v průběhu několika let ohromnou novou budovu, která sama o sobě může být exponátem řemeslné zručnosti a preciznosti stavitelů. A v ní vystavují desítky nádherně jimi zrestaurovaných kočárů všech typů, které získali či zachránili po celé republice. Je to úžasný památník nejen dnes už zaniklým řemeslům a řemeslníkům a jejich firmám, z nichž z některých se později vyvinul náš automobilový průmysl (Tatra, pozdější Škoda atd.), ale vůbec oslava fortelu a zručnosti, kterými tato země vždy oplývala. A stihli se už se svými kočáry také proslavit, a to i v cizině – filmoví diváci je znají i z takových titulů, jako byl Formanův Amadeus, rakouský seriál Marie Terezie a desítky další filmových děla jiných akcí.

Je nesmírně povzbuzující vidět, že kolem nás stále žijí obyčejní lidé, kteří jsou zapálení pro věc a kterým naše země, její tradice, historie a kultura nejsou lhostejné. Kteří neváhají obětovat čas, vlastní prostředky i svoji píli a um a jsou ochotni pro zachování tradice našich řemesel a její předání budoucím generacím udělat tolik, jako pan Obr a jeho kolegové v Čechách pod Kosířem.

Mimochodem, zážitkem byl pro mě jak úžasný výklad pana Obra, který muzeem návštěvníky sám provází, tak setkání s jedním z exponátů – kočárem, který můj pradědeček, který se honosil titulem c.k. dvorní dodavatel, vyrobil v roce 1909 pro posledního českého krále a rakouského císaře Karla I.

Až moji vnuci povyrostou, musím s nimi Muzeum kočárů nedaleko Prostějova znovu navštívit. Nejen kvůli rodinné tradici nebo poznání zaniklých řemesel. Stojí za to vidět lidi, kteří něco umějí, něco chtějí a dokáží to uskutečnit. Takoví lidé dávají ostatním příklad. A takoví, jak jsem viděl v Čechách pod Kosířem, u nás stále jsou a v tom je zdroj mého optimismu, přes všechna protivenství domácí či zahraniční.

Jiří Weigl, IVK

(9 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...