O naprosté absenci politické odpovědnosti a selhání institucí

Odkaz na zdrojové informace přímo v textu, s výjimkou názorů nebo informací obecně známých.

Aktuální situace

Aljaška

Po setkání Trump-Putin na Aljašce oznámila americká vláda, že Ukrajina do NATO nevstoupí a že Evropa bude muset nést lví podíl na jejích bezpečnostních zárukách. Co o situaci také píší nezávislá americká média (hodně volný souhrn):

Bezpečnostní záruky je téma dne. Ukrajina je vyžaduje, aby souhlasila s mírovou dohodou. To je past a americká vláda si je toho vědoma.

Záruky

V okamžiku, kdy dostane ukrajinská vláda bezpečnostní záruky od jaderné velmoci, její vyjednávací pozice se výrazně změní. Může provokovat stejně jako po podpisu minských dohod. Tentokrát bezpečně. Části ukrajinské armády, ty, které si na uniformy dávaly nacistické symboly, mohou provést vojenskou operaci, která vyprovokuje ruskou odpověď. Bezpečnostní záruky znamenají okamžitou eskalaci konfliktu mezi dvěma jadernými mocnostmi, ve kterém mají USA nevýhodnou pozici, protože by musely bojovat tisíce mil od svých hranic se zemí, která to vnímá jako existenční záležitost. Navíc by se to bez amerických vojáků na místě pravděpodobně neobešlo.

Vietnam

Válka ve Vietnamu začala v padesátých letech s daleko nevinnějšími zárukami. V okamžiku, kdy se mocnost zaručí za bezpečnost slabší země, nemůže v případě eskalace vycouvat, protože to znamená ponížení na mezinárodní scéně se všemi důsledky pro pověst. Potupný ústup ze Saigonu mají Američané ještě v paměti.

Silné karty?

Vyjednávací pozice USA není extrémně silná, protože její nejsilnější kartou jsou v současnosti sekundární tarify na země, které kupují ruskou ropu. Evropa je ovšem není připravena zavést z obav před ekonomickým dopady.

Pokud by hlavním poskytovatelem garancí byly USA, je jim jasné, že v případě sebemenší eskalace mají za partnera nevypočitatelný konglomerát zemí, jejichž rozhodovací procesy jsou pomalé a armády na hranici bojeschopnosti. Vysílání týlových jednotek Američanům příliš nepomůže.

Štafetový kolík

USA přehodily tíhu vyjednávání se všemi důsledky na Evropu. Bez USA nebudou koalici ochotných stačit prohlášení typu „fér” nebo „nesmí”. Ďábel je v detailu.

Kdo tam pošle kolik jednotek? Kdo bude v případě nutnosti střílet? Kdo tomu bude velet? Kdo pošle další jednotky, až ty první přivezou v rakvích?

Tady se láme chleba. Americká vláda to ví, a proto řekla, že se musí dohodnout Evropa a Zelenskyj. Jedině plná odpovědnost za záruky a nutnost odpovědět na otázky typu „kdo a kolik” přivede koalici ochotných k realistickému posuzování situace. Skončí schovávání za americkými zády se silnými prohlášeními.

Rusko a Amerika vědí, jaké má kdo karty. Evropa se na karty odmítá podívat a Ukrajina tlačí na ostatní, aby jí dali nějaká esa. Amerika se nenechá kritizovat někým, kdo odmítá realitu. Dokud se Evropa na svoje karty nepodívá a Ukrajina pochopí, že esa došly, budou létat pouze fráze. To je vzkaz USA.

Nebo je to samozřejmě úplně jinak, protože nikdo kromě nejužšího amerického vedení neví, jaká je jeho vyjednávací strategie.

Časová osa

Březen 2008

Tehdejší americký velvyslanec v Moskvě W. Burns posílá do Washingtonu interní zprávu, ve které píše:

„Členství Ukrajiny v NATO je pro Rusko červená čára. Rusko by bylo donuceno přijmout extrémní opatření, pokud by Ukrajina vstoupila do NATO.”

„Snaha Gruzie o vstup do NATO je jednoduše snahou o vyřešení problémů v Abcházii a Jižní Osetii a Rusko by bylo postaveno do složité situace, kdyby se tak stalo.”

Duben 2008

Na konci setkání aliance v Bukurešti v roce 2008 bylo vydáno společné tiskové prohlášení:

„NATO vítá ukrajinskou a gruzínskou snahu o členství v NATO. Dohodli jsme se dnes, že se tyto země stanou členy NATO.”

Červen 2008

Tehdejší ruský prezident Medveděv představil v Berlíně návrh Ruska na bezpečnostní dohodu, jejíž součástí by byly evropské země, Rusko a USA.

Srpen 2008

Rusko podniklo pětidenní invazi do Gruzie, během které se Abcházie a Jižní Osetie dostaly pod ruskou kontrolu.

Podzim 2013

Tehdejší ukrajinský prezident V. Janukovyč odmítl obchodní dohodu s Evropskou unií výměnou za nabídku V. Putina na investice ve výši 15 miliard dolarů a snížení ceny plynu. Následně vypukly protesty v ulicích, které jeho vládu svrhly. Rusko obvinilo USA, že nepokoje aktivně podporovaly.

Únor 2014

Rusko obsadilo bez většího boje poloostrov Krym.

Jaro 2014

Tehdejší prezident Obama řekl pro deník Atlantic (článek viz níže):

„Pokud je zde někdo, kdo tvrdí, že bychom měli zvažovat válečný konflikt s Ruskem kvůli Krymu nebo východní Ukrajině, měl by to říci jasně.”

Únor 2019

Ukrajinská ústava byla doplněna o ustanovení, které v preambuli říká, že země usiluje o vstup do EU a NATO.

Listopad 2021

Wikipedie ve verzi z roku 2022: „30. listopadu řekl V. Putin, že expanse NATO na Ukrajinu, zejména rozmístění raket dlouhého doletu schopných zasáhnout ruská města nebo rozmístěných obranných systémů podobných těm, které jsou v Polsku a Rumunsku, bude pro Rusko červenou čárou. V. Putin požádal prezidenta J. Bidena o právní záruky, že se NATO nerozšíří směrem na východ nebo nerozmístí zbraňové systémy, které mohou Rusko ohrožovat, do blízkosti ruského území.”

(Následně byl celý text z Wikipedie odstraněn s poznámkou editora, že „odstraňuje sračky o vině NATO”. Viz níže. V odkazu výše stačí zadat klíčové slovo „red line” .)

Březen 2022

Po vypuknutí války v reakci na žádosti ukrajinského vedení o vojenskou pomoc uvedl generální tajemník NATO Jens Stoltenberg:

„Nejsme součástí tohoto konfliktu a máme odpovědnost, aby neeskaloval mimo hranice Ukrajiny. Rozumíme beznaději, ale také si myslíme, že pokud bychom zavedli bezletovou zónu, mohlo by to skončit válkou v Evropě, která by zasáhla více zemí a přinesla více utrpení.

Zakázané argumenty

Argumenty proti přijetí Ukrajiny do NATO jsou převzaty z knihy Benjamina Abelowa nebo zdrojů v odkazech:

Historická zkušenost

Ukrajina je pro Rusko strategicky důležitým územím, se kterým sdílí téměř dva tisíce kilometrů dlouhou hranici. Rozmístění zbraní nepřátelského uskupení v blízkosti hranic považuje za svoje přímé ohrožení. Poslední pozemní invaze německou armádou za druhé světové války přitom znamenala smrt pro zhruba 13 % ruské populace.

Balistické rakety

V roce 2001 odstoupil prezident George W. Bush jednostranně od dohody o omezení systémů antibalistických raket. Následně uvedly v roce 2016 Spojené státy do provozu systém Aegis v Rumunsku jako součást obranného systému proti raketám z Íránu nebo Severní Koreje. Rusko argumentuje, že obranný systém je schopen nést i útočné rakety a je nepřijatelné, aby byl rozšiřován u ruských hranic.

Symetrický postoj

Americká politika je dvě stě let určována Monreovou doktrínou, která říká, že jakékoli vměšování se do záležitostí západní polokoule budou USA vnímat jako bezpečnostní hrozbu. Pokud by nějaká zahraniční mocnost umístila vojenské síly v blízkosti amerických hranic, byl by to pro USA důvod pro obrannou vojenskou operaci. Rusko požaduje symetrické zacházení vzhledem ke svému postavení jaderné velmoci.

Závazek Západu

Rusko se domnívá, že součástí dohod při sjednocení Německa byl i závazek o nerozšiřování NATO směrem na východ. Archivy pocity Ruska spíše potvrzují.

Principy

Existují dva protichůdné principy mezinárodního práva. Prvním je princip nedělitelné bezpečnosti. Stát by neměl zvyšovat svoji bezpečnost na úkor jiného státu. Druhým principem je princip sebeurčení, který znamená právo každého státu zvolit si vlastní vojenské a politické spojence. Tyto principy mohou být v rozporu.

Něco navíc

Ze zákulisí

V červenci roku 2023 uveřejnil časopis Newsweek článek o tajné dohodě mezi USA a Ruskem. CIA byla podle něj klíčovým hráčem na Ukrajině ještě předtím, než válka začala. Bývalý velvyslanec v Rusku a tehdejší ředitel CIA vyrazil v roce 2021 do Moskvy, aby prezidenta Putina varoval před útokem na Ukrajinu.

Jednání bylo svým způsobem úspěšné. I když Rusko zaútočilo, obě země se dohodly, že budou akceptovat odzkoušená pravidla hry. USA se nebudou snažit o změnu režimu, Rusko omezí svoje útoky na Ukrajině a bude se pohybovat v mezích nepsaných dohod.

Desítky zemí byly v zákulisí přesvědčeny, aby akceptovaly limity Bidenovy administrativy týkající se zejména útoků na cíle v Rusku.

O odpovědnosti

Výchozí situace

Západ věděl, že v případě vstupu Ukrajiny do NATO bude Rusko reagovat agresivně. Argument, že Rusko je agresor, je nepodstatný. To měl být vstupní parametr do jakékoli analýzy kroků Západu.

Protože Západ jednal s agresivní jadernou velmocí, měl postupovat s maximální opatrností. Navíc bylo jasné, že v případě konfliktu zůstane stát za hranicemi a omezí se na prohlášení podobná tomu z března 2022. Tedy „my nic”.

Je zcela nepodstatné, že neexistuje písemná dohoda o nerozšiřování NATO výměnou za sjednocení Německa. Pokud si Rusko myslí, že taková dohoda byla učiněna, byť neformálně, musí s tím druhá strana počítat. Pouze silnější strana může ignorovat pocity té slabší. Jsou-li strany stejně silné nebo jedna slabší, vstupují pocity do hry. Má-li velká automobilka pocit, že její dodavatel může ještě zlevnit, má dodavatel pouze dvě možnosti. Přesvědčí ji fakty, že se mýlí, nebo musí zlevnit. Vykřikovat, že ho to nezajímá, nekončí dobře.

Západ věděl, že v případě konfliktu bude Ukrajina v nevýhodnější pozici z důvodu ekonomické výkonnosti a velikosti obou zemí. Musel vědět, že nebude moci zasáhnout ze vzduchu a že vyslání vlastních vojáků je nereálné. Jediná alternativa, to jest dodávky zbraní, bude znamenat mimořádné logistické, výcvikové a technické problémy. Nic z toho nebylo nepředvítatelné.

Média

Všechna média měla k dispozici informace, ze kterých vyplývalo, že Západ měl předpokládat agresivní reakci a že v případě konfliktu bude pouze stát za plotem a povzbuzovat umírající. Přesto nikdy nepoložila základní otázku a netlačila na její odpověď:

Co by Západ a Ukrajina ztratily, kdyby s Ruskem po jeho varování začaly jednat o bezpečnostních zárukách mimo NATO? Nešlo konfliktu zabránit?

Netestovaná hypotéza

Výše uvedená časová osa vede k závěru, že hypotézu o vlivu NATO na start konfliktu nelze vyloučit. Proto bylo odpovědností Západu tuto variantu zvážit, protože škody z válečného konfliktu jsou z definice velké. Na druhou stranu náklady na otestování hypotézy byly zanedbatelné.

Bylo-li členství Ukrajiny v NATO pouhou záminkou pro ruskou agresi, Rusko by o kompromisním řešení odmítlo jednat a Západ by byl ve stejné situaci jako bez jednání. V opačném případě mohl být konflikt odvrácen.

Co je a není hrdinství

Není hrdinstvím poslat muže do války, je hrdinstvím být jedním z nich. Nebo se postavit proti těm, kteří je tam chtějí poslat, protože si jen tak myslí, že to je dobrý nápad.

Pokud posílá jakákoli politická reprezentace lidi do války, je její odpovědností pečlivě zvážit všechny varianty. Tvrzení, že se tak stalo, je směšné. Výsledek mluví za vše a po třech letech zkázy bude oslabená Evropa jednat s Ruskem o bezpečnostních zárukách pro zpustošenou Ukrajinu mimo NATO.

Není hrdinstvím volat „zrádci”, když to podporuje celá mocenská mašinérie a mediálně-manipulační komplex, kteří si lidé z donucení musí platit.

Mělo by být odpovědností médií tlačit ty u moci k zodpovězení všech otázek. Lidé si to zaslouží, když už mají válečné škody platit. Pro úplnost výčtu je také odpovědností médií přinášet lidem informace, které se alespoň zdánlivě blíží pravdě, a ne jen propagandu vydávanou ukrajinským ministerstvem s velkou motivací pravdu nezveřejňovat. Zkracuje to čas jízdy po špatné zvolené cestě.

O institucích

Aktuální situace je naprostým selháním všech institucí, které by v demokratické společnosti měly hájit zásadu, že v politice neexistuje nesprávný názor a jedině svobodná výměna idejí vede k závěru, se kterým sice ne všichni souhlasí, ale nějak ho akceptují, protože zvítězil ve střetu argumentů.

Je to obrovské selhání politiků u moci, protože se nenašel ani jeden, který by měl odvahu vystoupit a říci:

O politice vlády je nutné přesvědčit občany argumenty, a ne násilím.

Nikdo. Místo toho poslali kompletní státní mašinérii na jednu učitelku, aby ji potrestala ne za to, že něco udělala, ale za to, že něco řekla. Ne na shromáždění rozvášněného davu, ale maximálně několika desítkám dospívajících za zdmi třídy. Za to si podle státu zaslouží zničit život.

Pokud společnost nepochopí, co je na tom špatně, je její osud na vážkách.