Odmítám neúctu vůči obětem války

Jeden z projevů přednesl zástupce Československé obce legionářské Jan Souček. Promluvil o historickém rozměru a souvislostech 2. světové války od jejího počátku a příčin až po její konec s jeho politickými důsledky. Samozřejmě se nemohl vyhnout jejich zasazení do současného kontextu války na Ukrajině, v níž je putinovské Rusko nepopiratelně agresorem.

Nezapomněl zdůraznit, že také Rusko bylo ve 2. světové válce do určité míry agresorem, když se přidalo k německému útoku na Polsko. Jako příklady problematické ruské politiky uvedl pakt Ribbentrop-Molotov, masakr v Katyni i zradu Poláků během varšavského povstání a také neomalené uplatňování vlastních mocenských a geopolitických cílů v závěru války a v prvních poválečných letech, které vedly k vytváření poslušných satelitů a budování komunistického bloku, do něhož se bohužel (z velké části vlastní vinou) zařadilo i Československo.

Projev zástupce Československé obce legionářské, v němž nepadlo jediné nepravdivé slovo a historická fakta byla prezentována objektivně a pravdivě, se však nesetkal u části účastníků pietního aktu s pochopením. Při pasáži, v níž se řečník zmiňoval o agresivní ruské zahraniční politice, tehdejší i dnešní, se ozývaly nesouhlasné výkřiky, byly vidět hněvem rozšklebené tváře a nakonec se nespokojení účastníci v čele se zastupitelkou Zuzanou Machovou za sdružení Lidé pro Beroun rozhodli ze setkání ostentativně odejít. Koneckonců pravda je často tím nejsilnějším spouštěčem zloby…

K historii přece musíme být poctiví. Fakta jsou fakta bez ohledu na naše politické či ideové premisy. Rusko bylo vůči Polsku v září 1939 agresorem – tento fakt nelze nijak obrátit nebo si jej přibarvit do příznivějších odstínů. Katyň byla zvěrstvo – není způsob, jak tento fakt popřít a zůstat přitom slušným a poctivým člověkem. Srpen 1968 byl agresí, i kdyby tady byly desítky zvacích dopisů. A stejně tak válku proti Ukrajině začalo v únoru 2022 Rusko svým útokem, bez ohledu na to, jak složitá je geopolitika Ruska i Ukrajiny. Zlo je potřeba pojmenovávat, padni komu padni.

Nelze popřít, že od nadvlády a tyranie nacistických usurpátorů nás v roce 1945 osvobodilo také Rusko se svojí Rudou armádou. Sebevětší počet padlých rudoarmějců, mnohdy mladých mužů a chlapců, kteří vesměs ani nevěděli, kde nějaké Československo a Praha leží, nemůže vyvážit úctu k pravdě. A nemůže a nesmí být omluvou pro to, co Rusko páchalo v letech následujících, co spáchalo v srpnu 1968 a co páchá dnes. Kontext všech těchto dějinných událostí je sám o sobě určující a každá část historie má svůj nepopiratelný důsledek i příčinu. Ale pouhý fakt, že Rusko bylo v roce 1945 na straně vítězů proti jednomu z nejhorších politických a ideologických zel, jaké moderní civilizace poznala (to druhé je komunismus), nemůže být v žádném ohledu jakýmsi bianko šekem na náš bezmezný vděk, neskonalou úctu nebo dokonce snad nekonečnou lásku.

Mnoho se dnes mluví o přepisování dějin. Že současná politická garnitura spolu se spřátelenou intelektuálně-kulturní frontou si přibarvuje a překrucuje historické události a fakta tak, aby podpořila a upevnila jen jeden jediný „politicky správný“ pohled. Že události, které se do toho oficiálního narativu nehodí, jednoduše vygumuje, vaporizuje z veřejného prostoru, z kultury a třeba i ze školních osnov. Možná se to skutečně děje. Ovšem přehlížet jasná historická fakta, reagovat na ně nesouhlasným křikem a nakonec s výrazem jakési morální převahy odejít z pietního aktu – to je svým způsobem stejný přístup k věci. Odmítání historických faktů je stejné jako snaha o jejich přepisování. Dopustí-li se toho politik, je to znak nepoctivého a vlastně i intelektuálně slabého politika. Sebevědomý a vnitřně silný člověk totiž dokáže faktům čelit a přijmout je, třebaže odporují svým významem a hloubkou jeho ideovým premisám.

Co dodat? Ti, kteří v čele s paní zastupitelkou Machovou v reakci na projev zástupce Československé obce legionářské odešli z pietního aktu u příležitosti připomenutí 80. výročí konce 2. světové války projevili nejen vlastní nízkost, ale také pošlapali památku těch, které jsme přišli uctít. Památku obětí 2. světové války, lidí, kteří ztratili v boji proti německým nacistům své životy. Jejich památka si nezaslouží, aby byla pošpiněna účelovými politickými proklamacemi, včetně těch neverbálních, mezi něž jistě patří i nabubřelý odchod z pietního aktu.