Pálení vlajky a limity svobody slova

Samotný příkaz prezidenta v sobě zahrnuje více než sto let vášnivých diskuzí na téma limitů pro svobodu slova.

Vlajka je symbol národa

V příkazu se píše: „Americká vlajka je symbolem života národa. Její zneuctění je mimořádně urážlivé a provokativní. Je to projev pohrdání, nepřátelství a násilí vůči našemu národu. S přihlédnutím k rozsudkům Nejvyššího soudu, které se vztahují k prvnímu dodatku Ústavy USA, soud nikdy nerozhodl, že znesvěcení americké vlajky způsobem, který by mohl vyvolat bezprostřední protiprávní jednání nebo by měl charakter bojovných slov, je ústavně chráněno.”

Text příkazu se přímo odvolává na přelomové rozhodnutí Nejvyššího soud Texas vs. Johnson, ve kterém soudci v roce 1989 rozhodovali o tom, zda potrestat spálení americké vlajky.

V roce 1984 spálil aktivista Greg Johnson americkou vlajku na protest proti shromáždění republikánů v texaském Dallasu. Dostal pokutu a rok vězení. Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku posuzoval Johnsonův čin podle testů pro limity svobody politického projevu danými předchozími soudními verdikty.

O’Brienův test

Jeden ze tří testů, který soud použil, nese jméno po Davidu O’Brienovi, jenž na protest spálil povolávací rozkaz do Vietnamu. O’Brienův test říká, že aby vláda mohla zakázat nějaký projev, musí být splněny čtyři podmínky: a) vláda musí mít ústavní pravomoc tak učinit, b) zákaz musí podporovat důležitý zájem vlády, c) zájem vlády se nesmí vztahovat k tomu, co je řečeno, a d) vláda nesmí zakázat více, než je nezbytně nutné pro ochranu svého důležitého zájmu.

Bod c je v právní hantýrce parafrázován jako „obsahově neutrální zákaz”. Například když vláda zakáže hlasité vysílání z ampliónů po nějaké hodině, zakazuje obtěžovat občany hlukem, neboť je jedno, co se vysílá. Zákaz je tedy „obsahově neutrální”.

V případě O’Briena soud rozhodl, že může být potrestán, protože vláda splnila všechny čtyři podmínky. Zákaz pálit povolávací rozkaz neznamená, že lidé nemohou protestovat proti válce ve Vietnamu, pouze to, že nemohou narušovat povolávání branců během války. Vláda prokázala důležitý zájem a nezakázala nic víc než pálení úředního dokumentu.

V texaském případě soud řekl, že zákaz spálit vlajku není obsahově neutrální. Stát nezakazoval pálení jako takové, ale politické vyjádření. O’Brienův test mluvil ve prospěch demonstranta.

Neexistuje povinný názor

O neúctě k vlajce soud již rozhodoval v roce 1943, kdy se zastal svědků Jehovových a řekl, že škola nemůže trestat jejich děti, protože odmítají vzdát hold vlajce Spojených států. V roce 1943 soud odůvodnil své rozhodnutí takto:

„Je-li nějaká stálá hvězda v konstelaci naší Ústavy, je to skutečnost, že žádný úředník nemůže nařídit, co je povinným názorem v politice, vlastenectví, náboženství nebo ostatních názorových proudech, a nemůže nutit občany, aby vyjadřovali slovem nebo činy svoji oddanost nějakému názoru.”

V případě aktivisty Johnsona, který pálil vlajku na protest proti srazu republikánů, uvedl soud, že jeho čin nesplňuje podmínky dalšího testu, jenž určuje, zda je nějaký projev trestný. Nejzásadnější test definoval soud v roce 1969, když se zastal členů Ku-Klux-Klanu, kteří vyřvávali na svém shromáždění „pohřběte negry”.

Slovní vyjádření je trestné pouze v případě, když může vyvolat bezprostřední protiprávní jednání a zároveň je vysoce pravděpodobné, že takové jednání skutečně vyvolá. Žalobci tvrdili, že Johnsonovo jednání „mělo potenciál narušit klid”. To podle soudu nestačí, protože nebylo pravděpodobné, že bude bezprostředně porušen zákon.

Bojovná slova

Posledním testem, který soud použil a na který se také odkazoval prezidentův příkaz, jsou takzvaná „bojovná slova”. Jsou to výrazy, které „pravděpodobně vyprovokují průměrného člověka k odplatě, a proto způsobí narušení pořádku”.

Definice „bojovných slov” prošla zkouškou několika soudních rozhodnutí a v praxi se ustálila ve velice úzké formě. Musí jít o konfrontaci „tváří v tvář” a v takové podobě, že je konflikt vysoce pravděpodobný. Aktivista Johnson spálením vlajky úzkou definici nenaplnil. Soud uvedl: „Žádný rozumný divák by Johnsonovo obecné vyjádření nespokojenosti s politikou federální vlády nepovažoval za přímou osobní urážku nebo výzvu k pěstnímu souboji.”

Soud v případě Texas vs. Johnson rozhodl nejtěsnější většinou, že pálení vlajky je chráněno institutem svobody slova a tresty nižších soudů zrušil. Soudci, kteří byli proti, uvedli ve svém nesouhlasném stanovisku, že byť souhlasí s logikou rozsudku, pálení vlajky považují za natolik unikátní a odporný čin, že by podpořili jeho zákaz.

Nakonec převážil názor, který byl v rozsudku shrnut větou: „Vláda nesmí zakazovat vyjádření myšlenky pouze proto, že společnost tuto myšlenku považuje za urážlivou nebo nepříjemnou.”

Praktické příklady

Pokud člověk spálí jakoukoli vlajku, která je jeho, na místě, kde není pálení zakázáno, nejedná se o trestný čin.

Pokud spálí vlajku, která je veřejným majetkem, porušil zákon.

Pokud spálí svoji vlajku na veřejnosti, jedná se o trestný čin, pouze pokud splní striktně definované podmínky dané testem bezprostředního porušení zákona nebo testem bojovných slov.

Hlas lidu

Donald Trump pouze říká ministerstvu, aby přednostně stíhalo pálení vlajky ve striktně definovaným případech. Jde o symbolické gesto, které chce upozornit na to, že progresivní levice nenávidí vlastní zemi a je ochotná ji ve jménu své trans a imigrační utopie zničit. Zároveň příkaz nařizuje vládě, aby sebrala víza všem cizincům, kteří budou při návštěvě Ameriky pálit její nejposvátnější symbol.

Je docela dobře možné, že pálení vlajky „na truc” prezidentovu příkazu bude vítaným materiálem pro republikány v předvolební kampani v příštím roce.

Post scriptum

Pozn. autora:

V České republice se její představitelé předhánějí v tom, kdo pronese hanlivější poznámku na adresu americké vlády, což je zcela v rozporu se zájmy občanů bez ohledu na politické preference. Zároveň v místní oáze demokracie platí pravidla, která jsou diametrálně odlišná od americké praxe:

• Názor na klíčové otázky doby, který není v souladu s tím, co říká vláda nebo Brusel, je potírán nebo dokonce trestně stíhán.

• Lidé se bojí vyjadřovat svoje názory na veřejnosti nebo na pracovišti, protože nejsou-li správné, čelí různým formám útlaku.

• Definice toho, co je nenávistný názor, je zhruba stejně přesná jako výraz „proruský”. 

• Schvalovat jakékoli násilí na politikovi, který zastává nesprávné názory, je povoleno, ale nevhodně ostrá kritika například imigrační politiky už je trestná za oslavných chorálů ochránců demokracie.

• Nikdo z politiků u moci výše uvedené ani jednou nezpochybnil, ani nenašel odvahu, aby se zastal slušných občanů, kteří čelili útlaku státní mašinérie jen za to, že něco řekli.

• Strůjci této demokratické atmosféry vyzývají k demonstraci na obranu demokracie, kde se bude asi diskutovat, které strany zakáží. 

• Je urážka a urážka. Tohle je ta druhá varianta.

Je na tom něco pozitivního?

Dřív to bejvalo horší. Obžalovaný museli chodit po rozžhaveným železe, pít roztavený volovo. Dneska? Je to legrace! Kavalce máme, stůl máme, záchod máme přímo pod hubou, poměry se rozhodně zlepšily! K našemu dobru.

(Josef Švejk)

Co s tím?

Lidé mají větší moc, než si myslí. Stačí, aby to přestali podporovat.

(Etienne de la Boétie v roce 1572 v knize Rozprava o dobrovolném otroctví.)