Paralela

LEO K.

Je srpen a tenhle měsíc má pro náš národ zvláštní příchuť. Vracel jsem se v roce 1968 s manželkou z dovolené v Roháčích přeplněný touhou sdílet s přáteli pocit, že se něco vážného děje. Že nedaleký tábor mladých Němců z NDR, vždy ochotných se družit, se izoloval a najednou se vyhýbal střetnutí. Jakoby se dozvěděl něco, co my nevíme a co nesmíme vědět. Když dnes, po 57 letech, vzpomínám na ony dny, nemohu pominout jednu zvláštní paralelu s dneškem. Že nás zradili tehdejší spojenci a že nás obětoval tehdejší Západ, to jsme si celkem brzy uměli vysvětlit, ale že nás zradila vlastní vláda, to byl pocit dýky v zádech.

Vzpomínáme-li na 21. srpen 1968 jako na výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy, ocitáme se v pozici myši cítící uprostřed pasti vonný špek.

Stal se „po správné interpretaci“ podkladem pro rusofobii.

Nicméně události toho dne strhly do víru veřejné aktivity prak­ticky každého a vzniklo celonárodní hnutí, které se v týdnu od 21. do 27. srpna 1968 stalo nejvýznamnějším společenským faktorem v Česko­slovensku a v pozměněné podobě existovalo až do poloviny roku 1969. Paradoxně byl onen týden a následujících sedm, osm měsíců obdobím největší svobody, jakou lidé v našem státu v uplynulých sedmapadesáti letech zažili. Věřili jsme vládnoucímu establishmentu a na každém kroku jsme mu to dávali vědět.

Jsme s vámi, buďte s námi!

Ještě si pamatuji na úžasné noční prohlášení předsednictva ústředního výboru KSČ z 21. srpna. Z dnešního hlediska to byl největší čin dosavadní historie komunistické strany v Československu.

Jednoznačné distancování se od obsazení země cizími armádami a jeho odsouzení jako aktu odporujícího mezinárodnímu právu.

Předsednictvo ÚV KSČ soustřeďovalo ve svých rukou všecky nitky mocí ve státě a mělo nekonečně větší váhu než vláda. Lidovému odporu dávalo punc legitimity a zákonnosti, posilovalo jednotu odporu lido­vého a odporu neseného institucemi, jako byla vláda, Národní shro­máždění apod., vytvářelo pocit jednoty lidu a státněpolitické reprezen­tace. A zejména mařilo šance na rychlý politický úspěch intervence s pomocí klamného manévru o bratrské pomoci přicházející na „pozvá­ní“ československých činitelů. Ve všech ostatních ohledech však nečinnost nejvyšších reprezentan­tů země právě v době nejkritičtější bije do očí.

Žádné rozhodnutí, žádný pokyn co dělat, s výjimkou výzvy –

                                            zachovejte klid!

Neklaďte odpor a če­kejte, až Národní shromáždění, vláda a ústřední výbor komunistické strany projednají situací. Alexander Dubček, osobnost s fakticky nejvyšší pravomocí ve státě, byl v kritické situaci bezradný a nemohoucí. Dotazován tajemníkem městského výboru KSČ v Praze, jehož předsednictvo po půlnoci 21. srpna zasedalo a radilo se o tom, zda organizovat na druhý den generální stávku a zda svolat poradu delegátů připravovaného sjezdu KSČ, dal najevo, že nemůže dělat nic jiného než čekat, až se dostaví k jednání představitel Sovětského svazu a až se sejde ústřední výbor.

První rozhlasový projev prezidenta republiky a nejvyššího vojáka ze­mě pronesený devět hodin po začátku invaze neřekl ani to, co noční prohlášení grémia ÚV KSČ; prezident se nezmínil o tom, zda se s prohlá­šením ztotožňuje, či nikoli, a jediné, oč své spoluobčany požádal, bylo „plná rozvaha, naprostý klid, zabránění nepředloženým akcím“ a če­kání na další kroky ústavních orgánů.

Mezitím však nastal všeobecný pohyb a pozdvižení obyvatelstva v celé zemi: mladí lidé, dělníci, zaměstnanci rozhlasu, tisku a televize, všichni začali jednat, spontánně a bez centrálního řízení.

Občanský odpor bezpodmínečně odsuzující okupaci a požadující odchod cizích vojsk, odmítající spolupráci s invazními jednotkami a politickou kola­boraci jakéhokoli typu, požadující návrat odvlečených státních a stra­nických představitelů do funkcí a vyjadřující odhodlání pokračovat v započaté přestavbě společenského systému, to byl základ, na němž se v krátké době vytvořila celonárodní jednota a solidarita.

V tomto hnutí odporu se sešli příslušníci všech generačních a so­ciálních skupin i národností, nekomunisté i členové KSČ. Jeho sou­částí byl oficiální odpor ústavních a jiných vrcholných institucí, úřadů a složek státní moci a správy na všech úrovních, pokud byly s to vyví­jet činnost, i diplomatických představitelů Československa, zejména na půdě Rady bezpečnosti OSN. Součástí celonárodního hnutí odporu byl vysočanský sjezd KSČ a aktivita nižších složek aparátu komunis­tické strany i jejích organizací.

I když byl všechen tento odpor neozbrojený, nebyl pasivní. Ukázal, jak těžké je ovládnout zemi, jejíž všechny civilní struktury se k ozbrojenému agre­sorovi obrátí zády. Bylo už také dokumentováno, jakou úlohu sehrál v celonárodním hnutí odporu rozhlas a ostatní mo­derní komunikační prostředky jako skutečná politická moc, schopná koordinovat společenský život v celostátním měřítku.

Ten Československý týden (21. – 27. srpna 1968) hodnotí historik Vilém Prečan, jehož „V kradeném čase “mě nejenom inspiruje, ale z něhož i docela obyčejně opisuji, jako spontánní a lavinovitě probíhající výbuch touhy po životě ve svobodě, slušnosti a lidské důstojnosti.

Tento přístup k věci se mi zamlouvá, protože se zdá nejlépe odpovídat tehdejší situaci, když do uzavřené společnosti po dvaceti letech vtrhl život a lidé dali najevo, co si přejí a po čem touží.

Ale těch sedm velkých dnů celonárodního hnutí odpo­ru proti invazi, by bylo nemyslitelné bez předcházejících měsíců, kdy se vytvářela nezávislá veřejnost a ne­závislé veřejné mínění, a infrastruktura emancipujících se spo­lečenských subjektů a zárodky občanské společnosti, a kdy stále výraz­něji, zejména v průběhu července a v prvních třech srpnových týdnech vzrůstalo občanské a národní sebevědomí příslušníků všech vrstev obyvatelstva.

Nejpozději v březnu 1968 bylo možné hovořit o znovuzro­zení veřejnosti a nezávislého veřejného mínění. Všechny dosavadní spole­čenské organizace, zájmová či profesionální sdružení a spolky všeho druhu včetně organizací označovaných jako nekomunistické politické strany povolené v rámci tzv. Národní fronty se poměrně rychle vyma­ňovaly z pout leninsko-stalinského modelu „převodových pák.“ Eman­cipovaly se a usilovaly o nezávislost na mocenskopolitických aparátech komunistické strany, ujasňovaly si vlastní zájmy a cíle, projevovaly stále zřetelněji vůli stát se společenskými subjekty. Vznikala nová zájmová sdružení a občanské iniciativy ad hoc,i s úmys­lem působit trvale. To nebyl jen KAN a řada organizací mládeže. Byla například objevena Charta lidských a občanských práv a ustavil se za­kládající výbor Společnosti pro lidská práva, a to nikoli shora, nýbrž jako občanská iniciativa. Podobně vznikl Kruh nezávislých spisovatelů. Byla znovuobjevena samospráva v původním, autentickém pojetí a pracovalo se na projektech i na konkrétních návrzích, jak uplatnit její principy v různých sférách života společnosti. Jinými slovy: vznikla celá infrastruktura autonomních či autonomizujících se organizací a institucí; formovaly se základy poli­tické a společenské plurality.

Zatím co dnes vláda nahradila pluralitu jednotným výkladem, za který odpovídá Stratkom vedený po jihoamerickém způsobu plukovníkem Otakarem Foltýnem.

Občanská společnost a veřejné mínění se obvykle uplatňují a prosa­zují ve své nezávislosti na státu. Pro Československo roku 1968 však bylo charakteristické, že při formování nezávislého veřejného mínění a při posilování prvků občanské společ­nosti byl požadavek československé státní suverenity.

V určitém okamžiku, nejpozději od začátku léta, přestala být „nezá­vislá veřejnost jen převážně diskusním fórem a začala vykonávat soustředěnější nátlak na centrum politické moci a na aparáty komunistické strany.

Srovnejte s dnešním stavem, kdy tak zvaná „nezávislá veřejnost“ v převleku neziskových organizací vykonává soustředěný tlak naopak na tu veřejnost!

„Nezávislá veřejnost“ byla mobilizována zejména dvojí obavou: jed­nak z toho, že i „nový režim“ má hranice, za kterými bude pova­žovat požadavky jiných společenských subjektů za neslučitelné s „vedoucí úlohou strany,“ jednak z toho, že se reformní vedení podrobí tlaku zvnějšku. Jinými slovy, že v konfliktu dvou loajalit se jeho „progresivní“ část podřídí Moskvě.

Stále silněji se pociťovala potřeba provádět nátlak na vedení, aby respektovalo vůli veřejnosti, což korespondovalo s tím, jak se prohlu­bovalo napětí mezi „novým režimem“ v Československu a odpůrci „čes­koslovenské revoluce“ v sovětském bloku. Nejmasovější akcí před srp­nem bylo organizování podpisů pod poselství Československé delegaci, která jela na schůzku se sovětským politbyrem v Čierné nad Tisou. Mezi třemi či čtyřmi „S“ – Socialismus, Spojenectví, Svoboda, Suve­renita – stále výrazněji do popředí vystupovala dvě poslední: Svoboda a Suverenita.

Kupodivu je vzpomínka na vzepětí československé společnosti v letech 1968-69 silnější v ostatním světě než v historickém povědomí Čecho­slováků (bez ohledu na národnost) samotných. Anebo je to přinejmen­ším zážitek tak traumatický, že zatím vzdoruje tomu, aby byl zpra­cován a překonán.

Proč je tomu tak? Protože všechna společenská energie českosloven­ského roku 1968 vyšla vniveč? Protože úspěch srpnového celonárod­ního hnutí odporu proti sovětskému řešení „Československé otázky“ byl jen krátkodobý a byl takřka současně promarněn kapitulací vůdců? Protože ono občanské sebevědomí, nově probuzená víra v síly národa a v nadějnou budoucnost se ukázaly být iluzí, neboť navzdory všem deklaracím o tom, že „nikdy nesejdeme z nastoupené cesty“, solidarita i vlastní předsevzetí byly masově zrazeny?

Zde začíná řetěz úvah, které neodmyslitelně patří k pravdě o Praž­ském jaru. Jak to, že lidové hnutí tak záhy opadlo? Jaké byly jeho slabiny? Jak to, že se normalizace a adaptace na obnovený pořádek reálného socialismu prosadila tak rychle? Kdy a proč to lidé, tj. abso­lutní většina obyvatelstva, vzdali? To bylo stejně překvapivé a neoče­kávané, jako bylo předtím překvapivé a neočekávané vzepětí roku 1968, zejména v době „československého týdne.“

Odliv aktivity a solidarity širokých mas a jejich adaptaci na „norma­lizační podmínky reálného socialismu“ ona soukromá kapitulace, kterou se v letech 1969-71 traumatizovaní, vnitřně rozvrácení a demoralizovaní lidé vnějš­kově přizpůsobili pravidlům reálného socialismu (životu ve lži), byla následkem hlubokého rozčarování a zklamání; na jeho počátku stála malodušná a kapitulantská politika „vůdců“ Pražského jara.

Moskva pochopila nejpozději 48 hodin po zahájení invaze, že k pře­konání nejkritičtější fáze při obnovení normality ve střední Evropě potřebuje Dubčeka a ostatní před­stavitele, kteří byli odvlečeni nebo kteří – ač ponecháni Sověty na svo­bodě – odmítli 21. srpna 1968 sovětskou invazi a vojenskopolitický plán bratrské moci. Jinými slovy: moskevskou politiku měli pomoci uskutečnit lidé, kteří se stali populárními tím, že se proti ní postavili, a jejichž slavnostní návrat do státních a stranických funkcí prosadil lid svou neústupností.

Sověti potřebovali co nejdříve pacifikovat masy československého obyvatelstva, ukončit nenásilný odpor, který vyvolával stále větší mezi­národní odezvu, a zabránit další internacionalizaci československé otázky.

Vůdci – byli tedy lidu vrácení, když se předtím podpisem moskev­ského protokolu zavázali „obnovit pořádek“ v sovětském duchu. Učinili tak, jistě neradi, ale bez příliš dlouhého váhání, ačkoli někteří z nich byli zmítáni hamletovskými otázkami; oni zahájili normalizaci, byť ještě v mírném stylu, a každý z nich v tom pokračoval spolu s ostatními nebo jednotlivě tak dlouho, dokud byl pro Sověty ještě potřebný a dokud ho oni sami ne­hodili přes palubu. Nicméně každý z nich zůstal ve funkci dost dlouho, aby pomohl při­pravit další fázi pacifikace lidového hnutí. Někteří – nejvýrazněji Ol­dřich Černík a Gustáv Husák – začali hned po návratu z Moskvy hrát svou vlastní hru; jiní mohli být přesvědčeni, že není jiné řešení nebo že se dá ještě něco šikovně uhrát, a vykonali svou „mouřenínskou“ roli bona fide – všichni však jednali s obdivuhodnou politickou slepotou a dokonale v tradici politiky menšího zla, která v uplynulých šedesáti letech přinesla lidem v Československu tolik proher.

Síly ochotné restau­rovat totalitní moc podle sovětského receptu se formovaly takřka před očima traumatizovaného, „národními hrdiny“ postupně pacifikovaného a dezorientovaného obyvatelstva, jehož původní solidární heslo „Jsme s vámi, buďte s námi“ zaznívalo stále víc jako zoufalá naléhavá připo­mínka (buďte přece s námi!), až umlklo, když nacházelo stále menší ohlas a pak už jen hluché uši.

Výsledkem byla nálada bezvýchodnosti, zklamání a znechucení, kte­rá se postupně zmocňovala všech vrstev obyvatelstva. Tak byly vytvá­řeny sociálněpsychologické podmínky k restauraci autoritativního re­žimu bez masových konfliktů.

Není to dnes stejné? Místo plurality – totalita Bruselu, místo hrdosti a optimismu – nálada bezvýchodnosti, zklamání a znechucení.

Obyvatelstvu, zejména mládeži, která nejdéle ze všech nechtěla odejít do soukromí, bylo ještě třeba udělit názornou lekci o tom, komu patří ulice. To se stalo při prvním výročí invaze v srpnu 1969. Osmnáctiletou Danuši Muzikářovou v Brně nezastřelili sovětští vojáci. V té době už ale byly rozhlas, televize i tisk v Československu konsolidovány, tj. „usměrněny,“ a lekce uděle­ná lidu se v těchto sdělovacích prostředcích oslavovala jako „odražení náporu nepřátel.“

Na ochranu „veřejného pořádku“ proti „antisocialistickým a antispolečenským živlům“ bylo 22. srpna 1969 vydáno mimořádné zákonné opatření Federálního shromáždění platné do konce roku 1969. Byly to dočasné plné moci pro policii věznit ve výlučné pravomoci zadržené osoby až tři týdny; samosoudci (nikoli obvyklé soudní senáty) byli zmocněni soudit takzvané politické delikty – pobuřování, hanobení stá­tu světové socialistické soustavy apod., jakož i veškerou činnost zahrnutelnou pod provinění proti veřejnému pořádku – bez přípravného jednání, a obhájci byli připuštěni až k soudnímu řízení. Podepsán pod těmito plnými mocemi pro „obnovení pořádku“ byl předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček spolu s prezi­dentem republiky Svobodou a předsedou vlády Černíkem.

A dnes – pod zorným úhlem procesů s Josefem Skálou, Martinou Bednářovou, Tomiou Okamurou a dalšími se liší pouze tím, že úlohu „zvláštního opatření“ převzala zpolitizovaná justice.

Lid se nevzdal svých práv „za mísu čočovice,“ na základě „společenské smlouvy“ s vládnoucími. Na počátku bylo zklamání a znechucení z těch, jež považoval za „své“ představitele; po něm vzápětí následoval strach ztratit to málo na so­ciální jistotě, co byl s to obnovený pořádek poskytnout, a být přes noc sociálně degradován s celou rodinou.

Jedno se zdá být mimo pochybnost: nebylo k tomu zapotřebí ani jediného sovětského komisaře, Sověti nepotřebovali zakládat v Čes­koslovensku jinou komunistickou stranu.

Naopak, vysočanský sjezd KSČ mohl být začátkem nové historie komunistické strany jako nor­mální politické strany, zakotvené v československé společnosti a po­litice. Namísto toho se stala manipulace se sjezdem a s jeho výsledky v moskevském protokolu a na zasedání ÚV KSČ 31. srpna 1968 prv­ním aktem normalizační politiky těch, kteří byli na prvních místech seznamu členů ÚV KSČ zvoleného ve Vysočanech; až na výjimky přijali jako disciplinovaní vysocí funkcionáři nebo příslušníci aparátu KSČ „neexistenci“ sjezdu í ti, kdož jej v nepřítomnosti odvlečených představi­telů zorganizovali. (Tím odepisovali nejen nejlepší stránku své vlastní stranické minulosti; tím začali v očích veřejnosti odepisovat sotva se zrodivší naději, že se „československá věc“ konečně stala pro KSČ nejvyšším zákonem.)

Lze říci, že obětování vysočanského sjezdu znovu zlomilo komunistické straně páteř vzápětí poté, co se pokusila napřímit.

To byl ovšem jen začátek: přišlo zasedání ÚV KSČ v listopadu s jeho pověst­nou rezolucí a další personální změny v nejvyšším stranickém aparátu.

Normalizující se komunistická strana posléze dospěla až k svému „Poučení z krizového vývoje“ a k dovršení radikální očisty. V nesouro­dé mase vyloučených se sešli Alexander Dubček i František Kriegel, Oldřich Černík i Ota Šik, Čestmír Císař i Jaroslav Šabata, a také Ger­truda Sekaninová-Čakrtová, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jan Pro­cházka a Jiří Lederer, abych uvedl některá jména, jež vypovídají sama o sobě.

Ve skutečnosti se ovšem většinou vůbec nesešli, a to ani na spo­lečném politickém stanovisku, jejich cesty byly rozdílné už v okamžiku vyloučení a dále se rozcházely. „Strana vyloučených“ nikdy neexisto­vala a s odstupem necelých dvaceti let je evidentní, že ani nemohla vzniknout. Co by bylo mohlo těch půl milionu bývalých členů KSČ spo­jovat? Jaký program? Na čem by se byli mohli shodnout po zkušenosti, kterou prožili za dva a půl roku od chvíle, kdy se Dubček stal prvním tajemníkem strany, až po okamžik, kdy byl z téže strany vyloučen?

Před 21 lety, na sjezdu spisovatelů v červnu 1967, konstatoval Lud­vík Vaculík, tehdy také ještě člen KSČ, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka. Co by řekl dnes, po 58 le­tech, kdyby ještě chtěl takto bilancovat?

Přese všechny trýzně a zklamání, označuji šedesátá léta minulého století za nejkrásnější období mého života. Bylo to období, které vysoce překračovalo posun ke konzumnímu životnímu stylu a egoistické pěstování soukromého blahobytu vyzvoněné klíči v posledních listopadových dnech roku 1989.

Co jsem svým článkem (a citováním Viléma Prečana) chtěl říct? Cesta od „Československého týdne“ až po „reálný socialismus (1971 – 1989) vyznačená nekompetentní a slabou vládnoucí sestavou nastavuje zrcadlo, které predikuje další neradostný vývoj

Je to bankrot, oni nahoře to vědí a vědí to všichni dole. Nejde už o ideologii, spíš už jen o to, zda se s tím vůbec dá něco udělat. Je to tím složitější, že si vláda svoji neschopnost nechce přiznat. Provládní media nepřetržitě opakují, že hlavním problémem je komunikace. Tato historka nejvíc naštvala v době, kdy lidem začaly chodit desetitisícové účty za energie, kdy inflace dosahovala 18 procent a kdy se na protest proti vládě sešlo 70 tisíc lidí na Václavském náměstí pod značkou Česko na prvním místě. Příslušníci vládních stran tehdy nabídli řešení v podobě svetru navíc a vedli řeči o tom, že zchudneme trochu všichni, že je třeba si utáhnout opasky. Ekonomové zase radili, že na nákupy mají lidé chodit nejraději po snídani, aby nebyli hladoví a nenakupovali nesmysly. Nakonec, jak se dalo očekávat, jsme ale nezchudli všichni. Například uhlobaron Daniel Křetínský a jeho EPH hlásí zisky přes sto miliard korun a určitě to nebude tím, že by nakupoval až po jídle. Zde bych připomněl, že miliarda je tisíc milionů. Znovu se tak ukázalo, že zatímco chudší část společnosti kvůli asociální politice vlády počítá každou korunu, nejbohatší jen dále bohatnou.

Europoslanec Ondřej Dostál, 1. místopředseda hnutí Stačilo! se prezentuje jako levicový konzervativec a dodává: Konzervativec je někdo, kdo klade důraz na tradiční instituce, hodnoty, či praktiky. Jenže co je to, co uchováváme a konzervujeme ve střední Evropě? Je to výsledek divokých devadesátek? Úspěchy oligarchů, kteří si rozebrali české bohatství? […]
Říkám to jenom jako takový návod k úvaze, abychom si řekli na té úrovni státoprávní, nebo na úrovni ekonomické, co uchováváme, nebo k čemu se chceme vracet. Je to důležitá otázka pro každého kdo se za konzervativce prohlašuje.
Já to vnímám tak, že uchováváme především normální svobodný občanský život. To znamená, že lidem nikdo nemluví do toho, jestli se budou muset očkovat, či zda budou smět do hospody, nebo budou muset mít roušku v lese. Nikdo jim nemluví do toho, zda topí tím, či oním, pokud tím neobtěžují své okolí, a tak dále. Prostě takový základní přístup ke svobodě. Současně bychom také měli uchovávat i to, co si zaplatili daňoví poplatníci a nemohli to rozebírat žádní zločinci, oligarchové, tuneláři a podobně.

Možná, že ta normálnost by skutečně mohla být východiskem zvláště v době, kdy organizovaný zločin už vrostl do státní správy, jak jsme svědky v kauze Dozimetr a Bitcoiny a vláda se řídí pravidlem ekonomické únosnosti, která je přípustná, když se riziko zdá být menším problémem než případný zisk pro účastníky operace. A to jsou konce, které bychom možná čekali v Súdánu, ale v České republice?

 

KOSA NOSTRA