Pavel nemlčel

RADEK SUCHÝ

Doufal jsem, marně jako na výročí 17. listopadu, že dnes nejvýraznější komunistický exponent a spolehlivý, prověřený člen ČSLA a rozvědky, bude v den, kdy si připomínáme okupaci vojsky Varšavské smlouvy, mlčet. Aspoň taktně mlčet. Mlčel by, kdyby měl v těle kousek cti. Ale nemá, tak nemlčel.

V jeho citované stati projevu je však skryto vše, aniž by si to on, a ti, co mu projev psali, při své inteligenci uvědomovali.

Je totiž nutné si stále a intenzivně připomínat, koho máme 36 let od “listopadu” v čele státu. Je to největší, byť symbolický, paradox dnešní pokřivené doby.

Symbol demoralizace, mravního dna a pokrytectví samotného Pavla, i těch, kteří jej do funkce instalovali a těch, kteří jej zvolili. Symbol toho, kam jsme se po 36 letech dostali. A odmítám argumenty, že to je okrajové a nedůležté téma. Je to symbol naší doby a vypovídá to o nás nemálo.

A tak malá analýza generálova ústní počinu, (výrokové statě jsou v uvozovkách):

“Od událostí 21. srpna 1968 uplynulo už 57 let. Dnes si je připomínáme především proto, abychom uctili památku těch, kteří se zasadili o naši svobodu a způsob života, který v současnosti můžeme vést.”

Prohlásil jedinec, který se o naši svobodu nezasadil. Ba právě byl na straně barikády, která se jí vehementně bránila. Je třeba připomínat, že ještě někdy kolem 24. listopadu 1989 se vážně uvažovalo z vůle gen. Václavíka o nasazení armády proti demonstrantům. A až v sobotu 25. listopadu odpoledne byla rozeslána útvarům šifrovaná zpráva UV KSČ, že návrh „čelit útokům protisocialistických sil rozhodnými opatřeními včetně mocenských prostředků – byl jednomyslně nepřijat“. Kde by tehdy stál Petr Pavel? Měl už jasno, že si to odpracuje nebo ještě na “cimře” čistil lauf? Dilema, myslím, neměl.

Dále: “Připomínáme si je ale také z důvodu, abychom se z nich poučili a neopakovali dřívější chyby.”

Tento výrok je jednak osobní, neb kouzlem nechtěného se vztahuje k tomu co jsem uvedl. Zjevně nám tedy chce sdělit, že se poučil. Ale vážně, ve skutečnosti je to jen ale opět narážka na Ukrajinu. Srovnávat ale Ukrajinu s osudem Československa je historický nonsens a politicky laciná agitka. Jsou to dvě zcela rozdílné a nesrovnatelné dějinné události. Příčinou, historickým kontextem a zřejmě i následky. Srovnávání je nevkusné a hloupé. Bez respektu k aktérům tehdejší tragédie a bez úcty k obětem. U Pavla takový postoj nepřekvapuje.

“Naším cílem by mělo být, aby náš pohled na historii byl co nejobjektivnější. I proto bychom měli věnovat pozornost tomu, jak vykládáme i události nedávné. Aby nedocházelo ke zkreslování a drželi jsme se faktů a hodnot.”

Toto je asi nejvíce alarmující, zdánlivě nevinný výrok. Ale symbolizuje to, co dnes reprezentuje Pavel. Novou ideologii, která shodně jako ty obě staré, ke své cestě k úspěchu popírá historii a za účelem formování názoru veřejnosti se ji snaží umně zkreslovat, přepisovat či vymazávat. Nové výklady desítky let ustálených interpretací dějinných zlomů jsou velkým problémem dneška. A tento výrok se je snaží nestoudně legitimizovat. Ať je to zlehčování 100 % podílu Německa na zahájení II. světové války, či nepřipomínání Mnichova, nebo akcentování podílu Čechů na odsunu apod. Je to nebezpečné a šeredně se nám to vrátí. Přepisuje se, abychom právě zapomněli. A abychom právě mohli dělat stejné chyby. Je to v zájmu kohosi a české občanstvo to rozhodně není.

No a na závěr prohlásil: “A abychom byli schopni rozlišovat, co je dobro a co je zlo.”

Generál Pavel, jak sám uvedl, dostal po 89’ druhou šanci. Ne. Nedostal. Jen se přizpůsobil. Ale ne proto, že poznal, co je zlo a co je dobro. Ale čistě ze sobeckých, karierních důvodů. Má – li někdo schopnost zlo poznat, musí přeci zcela nepochybně za zlo označit právě jeho. On je symbolizuje. Tiché zlo, které trpělivě a poslušně nahlodává demokracii a právní stát v jeho čisté podobě, zlo, které relativizuje hodnoty, na kterých naše společnost stála, zlo, které neklepe na dveře, ale bez povšimnutí již opět vstoupilo.

Měl mlčet…

 

FB