Petr Pavel jako chytrá horákyně

Na toho to „vůdcovství“ definitivně spadlo po únorové demonstraci „Chvilkařů“ na jeho podporu. Byť to tedy neměl být nejspíš zamýšlený důsledek a její organizátoři s Mikulášem Minářem v čele tak poskytli prezidentovi opravdu medvědí službu. Na druhou stranu je třeba uznat, že Petr Pavel šel tomu, aby se opozičním lídrem stal, hodně naproti. Třeba tím, jaké ciráty dělal se jmenováním vlády nebo jak jí mluvil do programového prohlášení. Pak následovalo odmítnutí jmenovat Filipa Turka jak do funkce ministra zahraničí, tak i do čela ministerstva životního prostředí. Přestože vznikající koalice udělal vůči Petrovi Pavlovi vstřícný krok a ministerstva prohodila. Podle prohlášení Filipa Turka tím prezidentem porušil nepsanou dohodu. Vrcholným číslem Petra Pavla pak bylo zveřejnění SMS, které mu přes Petra Koláře poslal Petr Macinka a následný útěk na dovolenou. Což byl skutečně čin hodný „hrdiny“…

K tomu musíme připočítat také aktuální spor o to, kdo pojede naši zemi zastupovat na blížící se summit NATO do Ankary. Vše došlo až tak daleko, že Petr Pavel dopisem Andreji Babišovi v podstatě oznámil, že pojede on a basta! Odvolává se přitom na článek 63 Ústavy, podle kterého zastupuje prezident stát navenek. Jenomže v něm se nepíše nic o tom, že má tuto pravomoc výhradní. Navíc je zahraniční politika v odpovědnosti vlády a ta tedy rozhoduje o tom, jaké stanovisko bude Česko na summitu zastávat a taky jej bude před našimi partnery obhajovat. A to přeci nemůže dělat zástupce opozice.

V očích zklamaných voličů současné opozice se tak Petr Pavel stal symbolem odporu proti vládě Andreje Babiše. Což nebylo tak těžké, protože mezi politiky opozičních stran není nikdo, kdo by se této role mohl zhostit. Čerstvý předseda ODS Martin Kupka je asi tak věrohodným lídrem, jako řezník prodejcem veganských potravin a přes velkou snahu jím nemůže být ani Vít Rakušan. Ten si totiž nedokázal při svých opakovaných pokusech být zvolen místopředsedou sněmovny zajistit ani hlasy všech opozičních poslanců. Pak jsou tu ještě Piráti, ale ti se zmůžou tak maximálně na chůzi pozpátku.

Role opozičního vůdce tak na Petra Pavla jaksi zbyla a „Chvilkaři“ se na této vlně při únorové demonstraci v podstatě jenom svezli. Po ní však týmu Petra Pavla došlo, že za této situace jen těžko obhájí za dva roky právo být dalších pět let nájemníkem na Hradě a rozhodli se zařadit zpátečku. Nejspíš to bylo podle mne impulsem i pro vznik tohoto „náhodně“ zachyceného rozhovoru mezi Petrem Pavlem a Mikulášem Minářem. Následně se pak prezident rozhodl ukázat vládě „vlídnou tvář“ tím, že podepsal zákon o státním rozpočtu. Byť si přitom neodpustil jeho mírnou „kritiku“. Jenomže v tomto případě se dopustil prezident zásadní chyby. Podepsal totiž něco, co odporuje zákonu. Konkrétně tedy zákonu o rozpočtové odpovědnosti. Jako prezident měl rozpočet vetovat a nechat na vládě, ať si to při jeho přehlasování pořádně „vyžere“. Takto se stal „spoluviníkem“.

Petru Pavlovi je zkrátka jasné, že se musí nějak zavděčit i koaličním voličům, kterých je většina nejen podle volebního výsledku, ale i podle nedávných průzkumů volebních preferencí (zde, zde nebo zde). A zároveň si to ale nemůže úplně rozházet ani u voličů opozičních. Nejspíš i proto nešel na nedávnou demonstraci „Chvilkařů“ na Letné osobně, ale poslal tam alespoň svoji manželku. Aby tam zkrátka nebyl, ale taky tak trochu byl. Prostě jako chytrá horákyně…

Petru Pavlovi vždy zatím vycházela strategie „obléknout ve správný čas ten správný kabát“. A tak za bolševika nadšeně schvaloval okupaci v roce 1968 a po roce 1989 se stal „demokratem“. Teď se ale najednou ocitá v situaci, kterou nezná. Opoziční voliči jej na Hradě neudrží a musí se tedy vnucovat i do přízně voličů koaličních. Jenomže takovými kousky, jako je zmiňovaná „vstřícnost“ při podepisování rozpočtu nebo „odmítání“ podpory „Chvilkařů“, jejich přízeň nezíská.

Protože když někdo vypadá jako vůdce opozice, hovoří jako vůdce opozice a jedná jako vůdce opozice, tak to bude nejspíš vůdce opozice…