Pohřeb jako dluhová past: Český stát hyenou až za hrob |

Sdílet článek:

MILENA DOUŠKOVÁ

Umřel vám blízký člověk. Je to chvíle bolesti, kdy chcete jen důstojně zapálit svíčku, doprovodit ho na poslední cestu a v klidu se rozloučit. Jenže v Česku si musíte dát pozor, abyste spolu s rakví nezahrabali i sami sebe. Protože tady platí pravidlo: pohřbíš – zaplatíš. A nejen rakev. Zaplatíš i dluhy zesnulého.

Ano, v téhle zemi se může stát, že pokud váš otec, bratr nebo manžel měl na krku milionové závazky, věřitelé se po jeho smrti s chutí vrhnou na vás. A není to jen strašení. Český právní řád totiž říká jasně: dědic odpovídá za všechny dluhy zesnulého, a to klidně i nad rámec hodnoty dědictví. Takže pokud po tátovi zůstala jen stará kredenc a hromada exekucí, nečekejte slitování – exekutor si vezme klidně váš vlastní byt.

Jak to funguje v praxi?

Pokud mlčíte, bere se to, že dědictví přijímáte se vším všudy. Tedy i s dluhy.
Můžete sice uplatnit tzv. výhradu soupisu pozůstalosti, která omezuje odpovědnost jen do výše dědictví. Ale pozor – musíte to udělat do jednoho měsíce od chvíle, kdy se o dědictví dozvíte. Zmeškáte? Máte smůlu.
A i když to stihnete, vesele na vás naskakují úroky z prodlení po smrti dlužníka. Ty už žádný limit neznají. Takže i když tatínkův dluh „přesně seděl“ na hodnotu dědictví, úroky vás klidně utopí.

Pohřeb není neutrální

Nejhorší na tom je cynismus státu. Zaplatíte-li pohřeb, soud to může považovat za důkaz, že jste dědictví přijali. Jinými slovy: chcete projevit úctu? Tak si přibalte i exekutora. Kdo se tomu chce vyhnout, má jen jednu jistou možnost: dědictví prostě odmítnout. To ale znamená, že se blízký člověk může klidně ocitnout v anonymním hromadném hrobě – protože kdo jiný se o něj postará?

Lidskost vs. paragraf

Tohle není jen o paragrafech. To je o důstojnosti. Pohřeb je přece poslední rozloučení, chvíle lidské úcty, ne šibenice s dluhovou smyčkou. Ale český stát z toho udělal obchodní model: buď se zadlužíš, nebo pohřbíš v hanbě.

A tak se rodiny ocitají v neřešitelné pasti: vybrat si mezi lidskou důstojností a vlastním přežitím. Někdo to vzdá a pohřeb prostě neudělá. Jiný zaplatí a za půl roku stojí u exekutora. A všichni si připadají jako rukojmí – protože rukojmími skutečně jsou.

Co s tím?

Je třeba říct to jasně: pohřeb není dluh. Pokud stát nechá v platnosti zákon, který tohle míchá dohromady, dopouští se hyenismu na těch nejslabších – na truchlících, kteří nemají sílu ani chuť běhat po notářích a podávat prohlášení.

Kdyby měl zákonodárce trochu cti, oddělil by důstojnost posledního rozloučení od dluhových pastí. Ale místo toho máme právní džungli, kde se smutek mění v účetní horor. A stát si zatím myje ruce: „Bylo to vaše rozhodnutí.“

Závěr?

V Česku se i po smrti žije na dluh – a splácet musí ti, kteří zůstali. Náš právní systém nutí lidi, aby si vybírali mezi úctou a exekucí. A to je ostuda. Protože smrt by měla být chvílí rozloučení, ne účtenkou za cizí chyby.