Pojďme proklepnout klesající úroveň dětí ve škole

To vše vyplulo na povrch během diskusního pořadu Debatten norské veřejnoprávní televize NRK. Norsko do jednoho žáka investuje dokonce o 60 % více než další bohaté země. Norsko patří k těm zemím, kde je na jednoho žáka nejvíce učitelů /poměr je v Norsku deset žáků na jednoho učitele/. Navzdory tomu je výkon norských žáků stále horší.

Podle diskusního pořadu Debatten se 41 % patnáctiletých žáků nachází na nejnižší úrovni v jednom či více předmětech, což naznačuje značné nedostatky a slabší výsledky v mezinárodních srovnávacích testech. To přesto, že tráví ve škole více než sto hodin více než jejich předchůdci před dvaceti až pětadvaceti lety. Čím dále méně motivace pociťují jak ti prospěchově slabí, tak silní žáci. Norské školství nevyrovnává rozdíly a žáci rodin chudších a „postrádajících zdrojů“ /norsky ressurssvake/ podávají stále horší výkony.

Co se s tím vším v Norsku dělá? Diskuse se točí okolo více svobody pro jednotlivého žáka, méně teorie a více praktických předmětů a hraní si, více volitelných předmětů a výuka více šitá na míru odlišnostem žáků a jejich individuálním potřebám a zájmům a také uznání více neomluvené absence než dnes. Rozřazení žáků do menších skupin podle úrovní je jedním z prezentovaných řešení hlavně z úst pravicových politiků. Nicméně již nějakou dobu mají norští žáci možnost, aby si sami vybrali úroveň, do níž patří v matematice, což ale mezi žáky vede k tomu, že jeden druhého považuje za méně nadaného, slabého, hloupého atd. a šikana má i díky tomu ornou půdu.

Pravidelně je z toho či onoho důvodu či „jen tak“ šikanován jeden z deseti žáků, jak zaznělo v pořadu Debatten norské veřejnoprávní televize NRK. Loni bylo 47 % učitelů vystavěno násilí či fyzicky ublíženo a dokonce 72 % se jich stalo oběťmi obtěžování v různých podobách. Kolik jich bude letos?

Podle výzkumného serveru www.forskning.no je šikany na norských školách dokonce stále více a bují navzdory opatřením škol. Mnoho učitelů se prý bojí zasahovat v závažných případech šikany, obtěžování, násilí, vyhrožování atd. a to ze strachu, že budou obviněni z porušování práv žáka.

Mezi řešeními se Norové dodnes bavili o zpřísnění kázně, rozšíření pravomoci učitelů o fyzické donucovací prostředky vůči problémovým žákům, jejich nucené výměny tříd či škol, či zvláštní školy, jev v norském prostředí již zcela ojedinělý.

Zarážející je ovšem ta neznalost a nevědomost. Finn Bjørn Tønder, autor a sloupkař listu Bergensavisen, tam uvedl, že je neuvěřitelné jak málo toho norské děti a mladí vědí. A ačkoli dosahují v jednotlivých předmětech slušný prospěch, dlabou na čtení zpráv a dívání se na zprávy a to jak místní, tak národní a mezinárodní. Brada vám spadne, jakmile uslyšíte, jak velké jsou jejich nedostatky jak ohledně fungování společnosti, v níž žijí, tak starších, novodobějších i současných dějin a událostí jak ve vlastním městě/regionu, tak v Norsku, Evropě a světě. Podivíte se, dojde vám, že Norsko doznalo velkých změn. Chabé jsou jejich znalostí jak reálií, tak beletrií. Ve všem mají tzv. hokej a kolikrát nemají ponětí ani o zásadních momentech historie a současnosti. Nejen podle Tønderova názoru je ta šlamastyka vinou i generace rodičů a prarodičů, jež selhala v tom, převyprávět a předávat tak, jak se dělávalo po staletích, a především vybičovat své syny, dcery a vnoučata k nevídaným a neslýchaným výkonům.

Anebo je to snad složitější a jsou to žáci, jež nechtějí poslouchat? Kdepak. A výzkum to potvrzuje, navazuje Tønder: Mladí lidé mají prostřednictvím internetu přístup k nepřebernému množství všech druhů zábavy, že pokud se chtějí navrch ve škole učit nějaké ty předměty, prostě jim v hlavě nezbývá místo. K tomu jim kouzlo knížek nahradily filmy, hry a další podle mnohých pokleslá zábava. Obvykle jim říkám, že zatímco jim čtu z knihy, můžou mít oči zavřené a jen poslouchat, a přitom si ve svých hlavách o tom, co slyší, vytvořit vlastní představy. Několik z nich se mi pak přiznalo, že to bylo vzrušující, když jsem jim takhle vnukl nápady. Ale jen se usmějí, když řeknu, že to dokážou i sami, dokud si budou číst. Od toho mnohé odradili spolužáci, jež „knihomoly“ rádi šikanovali.

Na sociálních sítích se lidé kasají, že ve společnosti, kde se tříbí politická hyperkorektnost je důležitější učit děti o tom, co nazývají „imaginativní pseudopohlaví“ a všelijaké diverzitě, než je učit, co jsou diofantovské rovnice či kdo je to Karl Ove Knausgaard (současný norský spisovatel). Podle těchto kritiků-laiků nám političtí neumětelové, jež rozhodli i o takové náplni školního dne denně připomínají proč již nikdy nesmí vládnout.

Hege Breenové Bakkenové, politická redaktorka deníku Drammens Tidende, tam přirovnává kritiku norského školství ke šťourání si do rány, jež se nestihla zahojit. Prospala se příliš dlouhá doba, aniž by někdo sebral odvahu k těm drsným opatřením, jež by byla zapotřebí.

Činitel, o němž se většina politicky hyperkorektních odmítá bavit a co z nich jen tak z nich nevytáhnete ani poté, co je poněkud zpracujete, je odlišnost kultur. V sloupku Skolevolden – er det lov å snakke om kultur? Násilí na školách: Smíme se bavit o kultuře? v listu Klassekampen tak podotkl lektor a pisatel Sven Røgeberg něco k té choulostivé pravdě, jež vám zpravidla zprostředkují třeba jen v rámci rodiny a nepronikne ven. Se zrychlujícím se přistěhovalectvím se do Norska dostaly rodiny s naprosto odlišnou primární socializací svých dětí, než na jakou jsme si zvykli. „Mnoho z těchto dětí pochází nejen z chudých poměrů, ale také zažívá různé formy nevhodného zacházení ve svém domově,“ napsal.

Dále uvedl, že násilná agrese nemusí nutně pramenit v prvé řadě z vnímaného socioekonomického vyloučení, ale může souviset s tím, že pachatelé mají rodinné zázemí z patriarchálních kultur, jejichž normy a hodnoty si s sebou někteří přistěhovalci přinesly: Zatímco dívky jsou vystavovány sociální kontrole se od mužských členů těchto rodin očekává, že prokážou, že disponují násilným kapitálem. Děti-žáci se tak ocitají se mezi dvěma světy, kde jejich původní kultura je již nedokáže disciplinovat, a kde někteří kompenzují neúspěchy ve škole a vzdělávání tím, že zpochybňují autority, o nichž vědí, že se zasazují o „blaho studentů“ a „lidská práva“ a které s nimi ve srovnání s reakcemi z jejich původních intaktních patriarchálních kultur budou zacházet „jemně a laskavě“.

Røgeberg svůj sloupek uzavřel slovy Budeme moci vést otevřenou a svobodnou diskusi o bezpečnosti a ochraně učitelů v práci, dokud bude tabu vysvětlovat tuto problematiku i odlišnostmi kultur? Není to často, že se Norové mohou něco takového dočíst od někoho, kdo sám/a učí, nanejvýše se dozví nepříjemnou pravdu pod příslibem anonymity, ovšem mohl bych uvést další příklady nebojácných učitelů, kteří šli s pravdou ven.

Školství je nepochybně odrazem toho, jak se společnost vztahuje ke světu a k jednotlivcům mezi sebou. Jak se chováme jako rodiče, jako rodiny a jako společnost. Proč bychom si měli něco nalhávat? Když školství, potažmo Norsko není lepší tak není lepší. I kdyby se na opaku přimlouval celý svět.