Pokrokem je dostat lidi na Mars, ne „těhotné osoby“ z programu liberální levice

KDP

Juraj Červenák, jeden z nejoblíbenějších slovenských spisovatelů, který se netají svými politickými názory, publikoval nedávno na FB tento statut:

„Opakem pokrokového je zpátečnický. To je horší než zaostalý, protože zaostalý jen zaostává, protože je… tak pomalejší… prostě konzervativní. Zpátečník SMERuje záměrně dozadu, do minulosti, proti pokroku. Často to obhajuje takzvanými tradicemi, které nejsou ničím jiným než slabošskou ufňukanou nostalgií po kubánských pomerančích a „chlapských“ časech, kdy jsme během povinné vojenské služby šikanovali citlivější (možná i teplé) kamarády až k sebevraždě.“

Není pochyb, že hlavním adresátem fejsbukového šťouchance měla být současná národně socialistická vládní koalice a její okolí. Takto formulovanou definicí (ne)pokroku se však musel cítit jako potrefená husa i nejeden pravicový konzervativec, jejichž jménem pak veřejně zareagoval Lukáš Krivošík, redaktor konzervativního deníku POSTOJ. Krivošík totiž v oné hlášce rozpoznal rétorickou figuru, na kterou v internetových diskusích narážíme i u nás: Kritizuješ agendu progresivní, pokrokářské levice – tak to jsi odpůrce pokroku, zpátečník!

Krivošíkův esej, do něhož se rozrostla reakce na Červenákův fejs, jsme si dovolili mírně přistřihnout a zbavit narážek na aktuální slovenské fico-reálie a coby politologický text nepostrádající intelektuální šmrnc nabídnout českým čtenářům.  

Pokrok jako rétorická manipulace

Je to velmi naivní uvažování, které jako by předpokládalo, že pojem „pokrok“ má nějakou objektivní, samozřejmou a nezpochybnitelnou podstatu, kterou navíc reprezentuje jeden konkrétní politický proud, ba dokonce jedna politická strana.

Ve skutečnosti slovník definuje pokrok jako „společenský rozvoj směřující k vyšším vývojovým stupňům“. Jiné definice ho vidí jako „zdokonalování se postupným rozvojem“.

A teď má zásadní námitka: Promiňte, ale co vás vede k přesvědčení, že právě specifický okruh politických požadavků progresivní levice jako ideologického proudu, představuje nějaký žádoucí pokrok, zdokonalení nebo nějaký vyšší stupeň vývoje?!

Jinými slovy na základě jakých kritérií posuzujete, co představuje tento žádoucí pokrok?!

Asi bychom našli poměrně širokou společenskou shodu, že pokrokem by bylo například úspěšné vyslání lidské posádky na Mars, vynález léku proti rakovině, případně sestrojení létajícího auta a vybudování životaschopného obchodního modelu kolem tohoto vynálezu.

Není však jasné, proč by pokrok měl spočívat právě v boření jakýchkoli sexuálních tabu, v transici dětí, v přeměně žen (a pravděpodobně i mužů) na jakési „těhotné osoby“ a v kriminalizaci každého, kdo si dovolí tyto změny zpochybňovat. Jako útěchu za ztracenou svobodu projevu dostaneme svobodu bez trestu si zapálit joint s marihuanou…

Druh „pokroku“, po jakém volá progresivní levice, najdete například v pavilonu opic kterékoli zoologické zahrady. Takoví šimpanzi bonobo (na rozdíl od výrazně patriarchálního šimpanze učenlivého) žijí v matriarchálním uspořádání (feministický sen), každý souloží s každým, jedinci tohoto druhu občas žvýkají  rostliny s psychotropními látkami a všichni žijí na stromech – což by se mohlo líbit i progresivním bojovníkům proti klimatickým změnám. Šimpanz bonobo nepoužívá spalovací motor ani nestaví jaderné reaktory, takže jeho uhlíková stopa je zanedbatelná…

Problém „pokroku“ progresivistů

Existuje mnoho způsobů, jak zpochybnit pojem „pokrok“. Ve skutečnosti se pod rouškou tohoto slova často prosazuje pouze změna pro změnu samotnou (vše nové se automaticky považuje za lepší). Přitom sliby, které byly pod heslem „pokroku“ dány, mohou zůstat nesplněny.

Jak napsal kolumbijský spisovatel (a hrdý reakcionář) Nicólas Gómez Dávila: „Protože ‚pokrok‘ nedokáže splnit to, co je toužebně žádáno, prohlásí za vytoužený cíl právě to, čeho nakonec dosáhl.“

Dobré plody „progresivních“ změn, s nimiž jejich zastánci počítali, se nedostaví, nebo se dokonce mohou oproti výchozímu stavu zhoršit – protože nezamýšlené důsledky…

Z pohledu nás konzervativců tkví problém i v tom, že progresivní levice vnímá pokrok na mnoha frontách prostě jako postupné osvobozování se od kulturních zábran, které drží na uzdě naše živočišné pudy, neřesti a temné vášně. Výsledkem však není větší svoboda, ale spíše svévolnost na úkor sebe i druhých. Pokud své temné vášně neovládáte, ovládají ony vás.

Naopak, konzervativec, zejména konzervativec křesťanského ražení, by měl (alespoň teoreticky) vidět pokrok ve zvýšené schopnosti ovládat své pudy, ovládnout své neřesti či vášně a v podpoře společenských institucí, které tomuto individuálnímu morálnímu růstu napomáhají.

Konzervativci liberálnějšího zaměření (ve smyslu klasického liberalismu) k této schopnosti sebeovládání možná ještě přidají schopnost technologického ovládání okolního prostředí – odtud také ty lidské lety na Mars.

Nespokojenost s pokrokem, který nám slibovali, v kontrastu s pokrokem, který jsme dostali, před pár lety hezky vyjádřil konzervativní libertarián (a ano, gay) Peter Thiel: „Chtěli jsme létající auta, místo toho jsme dostali 140 znaků.“ Těch 140 znaků je narážka na Twitter a rozvoj sociálních médií, které lidstvu opravdu mnoho dobrého nepřinesly…

A to je také problém pojmu „pokrok“: falešný pokrok, když si objednáte lososa s koprovou omáčkou, ale dostanete tresku s rohlíkem.

Na obranu tradice

Nelze opomenout ani kopnutí Juraje Červenáka do tradic. Voliči vládních stran si možná opravdu pletou tradicionalismus s nostalgií po kubánských pomerančích. Na druhé straně kritici „tradic“ často dělají chybu, že je považují za něco, co se v dějinách jen nějak vyskytlo a co lidé pak nesmyslně opakovali nebo co bylo arbitrárně určeno nějakou dávno mrtvou autoritou, zpravidla za účelem ovládání druhých.

Tradiční hodnoty nebo tradiční morálku je však možné chápat i jinak. Etymologicky slovo tradice doslova znamená „to, co je předáváno napříč“ generacemi.

Učenci od Edmunda Burkea po Friedricha Hayeka argumentovali, že tradiční morálka je cosi jako nahromaděná moudrost nebo zkušenost mnoha generací lidí, kteří čelili nějakým druhům problémů. Tradice, obvykle ve formě zákazu (co nedělat) nebo příkazu (co dělat), je způsob, jak tento problém řešit nebo se mu rovnou vyhnout.

Ateista a biolog Richard Dawkins psal v podobném duchu o memech, tedy o jakýchsi základních jednotkách kulturního přenosu. Tradice (nebo memy) jsou podobně jako geny nebo tržní ceny (opět odkaz na Hayeka) nositeli komplexních informací. Mezi lidskými skupinami dochází zároveň ke kulturní evoluci mezi různými systémy kulturních pravidel.

Ani velmi inteligentním, vzdělaným a vědecky zdatným lidem nemusí být často účelový smysl té či oné tradice na první pohled zřejmý, protože ta – jako moudrost mnoha lidí napříč několika generacemi – zohledňuje i dlouhodobé, nezamýšlené či nepředvídané důsledky jednání, které si mysl jednoho člověka nemusí umět představit.

Jinými slovy, tradiční morálka může být chápána jako určitý druh racionality vyššího řádu, která tomu, kdo se jí řídí, umožňuje vidět „za roh“ a vyvarovat se překážek v nelineárních systémech.

Aby bylo jasno, tento článek nemá být manifestem proti jakýmkoli změnám. Je pouze výzvou, abychom ke změnám přistupovali evolučně, nikoli revolučně nebo spontánně. Abychom věci měnili postupně a promyšleně. A hlavně abychom uměli rozlišit, co změnit a co zachovat.

Není náhodou, že jedno z osvědčených konzervativních pravidel zní: Nesnaž se opravovat, co není rozbité. A podobně: Dokonalost je nepřítelem dobra.

Kdo byli minulí pokrokáři

V 20. století se pokrokem oháněli zejména zastánci různých druhů totalitarismu a/nebo sociálního inženýrství.

Je neuvěřitelné, že Červenák si nepamatuje „pokrok“ jako všudypřítomný komunistický buzzword (slovo na buzerování druhých), stejně jako jeho protiklad – „reakci“. A že mu nepřijde ani trochu divné, že dnes zase nějací političtí šmejdi mávají pokrokem, respektive jeho cizokrajně znějícím synonymem – „progresem“ – jako něčím a priori pozitivním.

Z pohledu marxistů bylo „pokrokem“ vše, co směřovalo ke komunismu. Podle nich se jednalo o objektivní a historicky nevyhnutelný proces – tvrzení, které mělo od počátku odzbrojit jakékoli odpůrce. Kdo by se totiž postavil proti něčemu, co má nastat s jistotou přírodního zákona?!

„Reakce“ byl naopak hanlivý výraz, kterým komunistický režim označoval „zpátečníky“, co se chtěli vrátit k tržní ekonomice, náboženské svobodě a k systému „buržoazní demokracie“ s více politickými stranami.

Z pohledu naší současnosti se komunismus jeví jako slepá ulička či slepá větev vývoje, nikoli jako jeho další stupeň. Ještě v polovině 20. století však tato ideologie přímo hypnoticky lákala svými sliby pokrokové budoucnosti mnoho předních intelektuálů, akademiků a umělců.

Skončí současná agenda progresivní levice stejně jako komunismus? Ukáže se nakonec, že její cíle jsou neslučitelné s antropologickou podstatou člověka?

Progresivní zastánci eugeniky

Italský fašizmus a německý nacizmus se „pokrokem“ zaklínali o něco méně. Ale i tato hnutí se snažila prezentovat se jako revoluční a modernizační síly. Než se Mussolini přiklonil k římské imperiální estetice, koketoval s uměleckým směrem známým jako futurismus a s jeho zakladatelem, básníkem Filippem Tommasem Marinettim. Hitler zase tvrdil, že jeho Třetí říše vydrží tisíc let…

Pro všechny současné progresivisty by mělo být varovným signálem, že ve Spojených státech amerických od konce 19. století do přibližně 20. let 20. století existovalo hnutí, které se doslova nazývalo „progresivní“. Mezi jeho cíle patřilo kromě omezení vlivu průmyslových korporací a zlepšení postavení pracujících také eugenika, často podporovaná uznávanými vědeckými kapacitami té doby a financovaná bohatými nadacemi.

Tehdejší progresivisté měli představu, že zdravější, inteligentnější a morálnější lidská populace se dá vyšlechtit, podobně jako se dají vyšlechtit plemena domácích zvířat s žádoucími vlastnostmi. Nečetli to v Bibli ani v katechismu, ale odvodili to z díla Charlese Darwina (Francis Galton, muž, který doslova vymyslel pojem eugenika, byl dokonce Darwinovým bratrancem z druhého kolene).

S cílem biologického „zdokonalení lidstva“ byly zavedeny například zákony proti rasově smíšeným manželstvím. Porodnost vícečetných rodin měla zase omezit antikoncepce či sterilizace. Zastánkyní sterilizace afroamerických žen byla například Margaret Sangerová, zakladatelka dnešního poskytovatele potratů v USA, „neziskovky“ Planned Parenthood.

Sterilizační opatření byla obzvláště úspěšná v Kalifornii a programy tohoto amerického státu inspirovaly i německé nacisty. Ve Švédsku se zase pro eugeniku nadchli v meziválečném období tamější sociální demokraté.

Druhá světová válka eugeniku z velké časti zdiskreditovala. Ale právě zkušenost s eugenikou v rámci amerického progresivního hnutí na začátku 20. století by měla být mementem pro ty, kteří dobovou úroveň společensko-vědního poznání považují za definitivní úroveň vědeckého poznání jako takového.

Není totiž pravda, že konzervativci jsou „včerejší“ a progresivci „zítřejší“. My konzervativci spíše vnímáme naše hodnoty jako nadčasové – zůstávají, i když dnešní ideologické módní vlny časem odezní.

Ne druhému extrému

Juraj Červenák občas na svém Facebooku píše i o tom, že byl právě v kině na nějakém hollywoodském blockbusteru. Tento druh zábavy máme společný.

Člověku se však nechce věřit, že si nevšiml, jak jsou v posledních letech právě v rámci žánrové fantastiky vandalizovány kultovní značky jako Star Wars, Star Trek nebo Marvel Cinematic Universe, protože pro filmová studia se progresivní poselství stalo důležitějším než děj a u postav je zastoupení správných menšin pomalu důležitější než detailní vykreslení charakteru. Navíc, jak upozorňují Nerdrotic nebo Critical Drinker, tyto pokusy často ani nelákají diváky do kin a nevydělávají peníze…

Je zřejmé a pochopitelné, že Juraj Červenák nemá rád současnou vládu. Palčivost aktuálního zla nás však často vede k podceňování alternativního zla, které by jej mohlo nahradit.

Není třeba upadat do pozice, že pokud ne Smer, pak jedinou alternativou je přiklonit se k progresivní levici. Právě takový duopol na politické scéně by vyhovoval stejně Ficovi jako Šimečkovi. Naštěstí je výběr širší.

Z pohledu nás pravicových je tragédií Slovenska, že když se podíváme na průzkumy volebních preferencí, na předních místech jsou samé levicové strany: ať už národně socialistická Smer (Republika, Hlas), nebo levicově progresivní PS.

V každém případě odpovědí na neschopnost a zkorumpovanost staré levice není nová levice. Odpovědí je pravice! Pravice, která by byla kulturně konzervativní, ekonomicky liberální, zahraničněpoliticky vlastenecká (ne nacionalistická nebo proruská) a zároveň protikorupční – a která by dokázala naši zemi dostat ze současného marasmu.

KONZERVATÍVNY DENNÍK POSTOJ