GUSTAV SITAŘ
Knihu s názvem „Pomoc k ničemu“ napsala černošská profesorka, která se narodila v Zambii. Popisuje v ní prokletí finanční výpomoci západních zemí africkým ekonomikám.
Každý si může položit otázku, proč je kniha o pomoci k ničemu téměř neznámá. Odpověď je jednoduchá. Byznys s chudobou by přišel o astronomické příjmy a ti chudí by se konečně mohli začít mít lépe. Odkaz na zdroj informací na konci článku.
Dambisa Moyo se narodila v Zambii. V USA vystudovala finance na univerzitě ve Washingtonu. Napsala několik knih, z nichž největší pozornost vzbudila hned ta první s názvem „Pomoc k ničemu”. Vyšla v roce 2009. Kniha kritizuje způsob, jakým svět pomáhá Africe, a navrhuje radikálně změnit přístup. Kritika se netýká humanitární pomoci nebo asistence v případě přírodních katastrof, ale výhradně dotací na podporu ekonomického rozvoje.
Dotační prokletí
Dotace a podobná finanční pomoc Afriku poškodila a měla by být ukončena. V posledních padesáti letech obdržely africké země více než tisíc miliard dolarů rozvojové pomoci od bohatých zemí Západu. Přesto se situace v Africe nezlepšila, ale podle autorky spíše zhoršila. Zahraniční rozvojová pomoc je zdrojem nekončícího cyklu ekonomických, politických a sociálních problémů, jejichž dlouhodobým důsledkem je opak toho, čeho mají dosáhnout. Ekonomika neroste, chudoba se zvětšuje a dalším krokem je žádost o navýšení pomoci.
Kniha zpochybňuje roli mezinárodních institucí a různých neziskových organizací a jejich „byznys s pomocí”.
Korupce, kam se podíváš
Jedním z klíčových témat knihy je tvrzení, že neustálá finanční pomoc je svým způsobem prokletím, protože podporuje korupci a vytváří konfliktní situace. Stejně tak spolehlivě odrazuje aktivity soukromého sektoru, který nemá šanci uspět.
Finanční pomoc a dotace jsou živnou půdou pro korupci. Přes řadu podmínek, které si v minulosti země a instituce poskytující pomoc kladly, korupci se nejen nepodařilo omezit, ale vzrostla. Studie Světové banky zjistila, že až 85 % pomoci bylo využito v rozporu s původními záměry. Peníze byly v mnoha případech investovány do „groteskních” podnikatelských záměrů. Přesto proudily dál.
Peníze zadarmo
Finanční pomoc oslabuje společenskou soudržnost země. Představuje jednoduchou náhradu za státní příjmy z výběru daní, a proto je narušen vztah mezi občanem, jenž daně platí, a vládou, která je utrácí a zodpovídá se za to, jak s nimi naložila. Občanům je do určité míry jedno, co vláda se zahraničními dotacemi činí, a vláda není pod takovým tlakem. Vzhledem ke zvýšenému objemu spravovaných peněz její moc roste a představuje další zdroj konfliktu mezi skupinami, které u moci jsou.
Na africké poměry relativně velké a nepřestávající toky peněz podporují spotřebu místo úspor a akumulace kapitálu. Lidé a vlády si za dotace kupují spíše předměty každodenní spotřeby, často povinně od zemí, které pomoc poskytly. Domácí soukromý sektor je druhotnou obětí. Pokud si lidé mohou koupit za dotace zboží ze zahraničí, nenakupují od domácích výrobců.
Pomoc je byznys
Tlak na poskytování pomoci od organizací v oboru „byznys s pomocí” je enormní. Světová banka zaměstnává 10 tisíc lidí, dalších 5 tisíc osob v OSN a k tomu je nutné připočítat zaměstnance zhruba 25 tisíc registrovaných neziskových organizací a soukromých nadací. (pozn.: Údaje k datu publikace knihy, tj. 2009.) Celkem se pomocí zabývá téměř půl milionu lidí, sedm dní v týdnu, rok za rokem. Jejich živobytí závisí na tom, že pomoc je poskytována, stejně jako v případě afrických politiků, jejichž země pomoc dostávají.
Důsledkem nastavení systému je poskytování pomoci i zemím, o kterých všichni vědí, že jsou na vrcholu žebříčku korupce. Pomoc je rozdělována ve zvýšené míře na konci každého fiskálního roku, protože pokud by určené peníze nebyly využity, hrozí, že dárci v dalším období svoje příspěvky sníží.
Asijská korupce je lepší
V rozvojových zemích existují dva druhy korupce. Výsledkem té, která převažuje podle autorky v Africe, jsou soukromé účty s vysokými zůstatky v zahraničních bankách, které vlastní afričtí politici. Asijská korupce je pro domácí ekonomiky přínosnější. Ukradené peníze jsou investovány v dané zemi, která tak může těžit z přílivu přímých investic. Autorka uvádí příklad Thajska nebo Indonésie, které jsou vysoko na žebříčku zkorumpovanosti, a přesto vykazovaly výrazně vyšší ekonomický růst než africké země.
Kniha ve své druhé části představuje možné formy pomoci, která by pro Afriku měla větší smysl. Jejím jádrem jsou aktivity soukromého sektoru a posilování institucí tržní ekonomiky.
Tolik kniha z roku 2009 od Dambisy Moyo.
Live Aid koncert
V roce 1985 proběhl v Londýně slavný koncert Live Aid, na kterém vystoupily všechny hvězdy populární hudby. Jeho cílem bylo získat peníze na pomoc Africe.
Podle zjištění BBC z roku 2010 skončilo méně než 10 % vybraných financí u dětí postižených hladomorem v Etiopii. Většinu peněz použily tamní soupeřící frakce na nákup zbraní. Organizace, které pomoci rozdělovaly, neměly jinou možnost než pracovat s povstalci z obou znepřátelených skupin. Na reportáž BBC si stěžovali organizátoři koncertu. BBC svoje závěry upravila a následně uvedla, že důkazy o nákupu zbraní nebyly přesvědčivé.
Současným ředitelem Světové zdravotnické organizace WHO je Tedros Ghebreyesus. V mládí byl členem Tigrajské lidově osvobozenecké fronty. Tu popisuje Wikipedie jako „levicovou nacionalistickou a polovojenskou” organizaci. V době, kdy se rozdělovala finanční pomoc získaná s přispěním koncertu Live Aid, byla jednou ze soupeřících stran v Etiopii.
Liga svobodných
Historické příběhy o svobodě s přesahem do současnosti v podání Marka Vašuta. Slavná Mytilénská debata nebo první soudní proces, ve kterém lidé řekli, že mají právo kritizovat vrchnost. Argumenty do současné diskuze.
Post scriptum
Pozn. autora: Jedno rčení říká, že pomoc zemím v Africe je přesun peněz od chudých lidí v bohatých zemích k bohatým lidem v chudých zemích.
Velice zajímavou by byla domácí veřejná debata o tom, kolik financí stát poskytl na boj s chudobou ve vyloučených lokalitách a jakých měřitelných výsledků bylo za poskytnuté miliardy dosaženo. Výsledek by byl překvapivý pouze v tom, kolik peněz bylo utraceno. To, že na konci je jedna velká nula nebo dokonce zhoršení situace, nepřekvapí asi nikoho.
Na zjištění, že pomáhat Africe je velice obtížné, nejsou nutné dlouhé rozbory. Existuje pouze několik způsobů, jak mohou africké země došlé peníze utratit:
- Politici si zřídí konta v zahraničí.
- Politici si koupí doma drahá auta z dovozu a honosné vily.
- Rozdají peníze lidem, kteří si koupí levná auta a drahé mobily.
- Investují do projektů, které vyberou vládní komise.
- Začnou budovat instituce volného trhu, které je do značné míry zbaví moci.
Občanský projekt syrzdarma můžete podpořit dle vlastního uvážení zde.
O tom, jak funguje zahraniční „pomoc“ se ostatně můžeme dnes a denně přesvědčovat na Ukrajině. Stejný princip, stejné tunely, stejná korupce.
Jojo, dotace jsou zlo, které v silných ekonomikách křiví trh a v těch slabých zajišťuje, že se silnými nikdy nestanou. On i ten oslavovaný FairTrade je velmi problematický, protože v těch zemích totálně podrývá aktivitu. Takže i v případě, že pomoc není rozkradena je to celé špatně.
Jádrem je orientace na potřeby zvenku, takže země neřeší vlastní poptávku vycházející od relativně nemajetných. Představte si, že by v ČR vyrostla fabrika, která by vyhlásila, že přijme 500 dokonale nekvalifikovaných dělníků a dá jim výplatu 150 tisíc – a domyslete všechny důsledky. Teď si představte, že by nabízela půl milionu ročně. Jakou motivaci by pak měl odborník, který bere 70 litrů za pečlivou práci zatraceně opřenou o znalost a zkušenost? A koho by si ta fabrika reálně vybrala? Lemply, nebo překvalifikované zodpovědné lidi?
Takže FairTrade vysává z vnitřního pracovního trhu nejlepší lidi a necházá je sbírat bobulky v pralese. Rodiny těchto lidí mají oproti všem ostatním násobné příjmy a přitom se nijak zvlášť nenadřou, což okolí motivuje maximálně ke snaze o účast na FT.
V podání všech těch humanitárních organizací to vypadá tak, že v těch zemích do příchodu evropanů nikdo nemohl přežít, bez nich by tam k žádnému osídlení nedošlo. A je to kardinální nesmysl. Ale faktem je, že jeden významný zásah v řadě těchto zemí nastal a je zdrojem problémů, které ukazují, že dobro z jednoho konce může být předpokojem pekla: snížení dětské úmrtnosti. Na jedné straně vypadá moc hezky, že namísto mortality 50-80% na cestě k dospělosti je to třeba jen 20% – jenže jaký to má vliv na počet obyvatel, jejich životní komfort a schopnost země tyto lidi uživit? Evropa došla k nízké porodnosti během cca 150 let postupně, sociální vývoj reagoval se zpožděním na postupný vývoj zdravotní péče – za mého dětství nebyla o staříky z dvaceti dětí nouze, ale nebyli zdaleka většinoví. Skokové snížení úmrtnosti společnost takto reflektovat nedokáže a výsledkem je fůra hladovejch krků, který maj mizernej život a jistota, že se nikdy nezvednou.
…půl milionu měsíčně… samozřejmě