Povstaňte, muži Západu!

STEPHEN KLUGEWITZ

Západní civilizace je nepopiratelně v úpadku a její samotná existence je skutečně nejistá. Tyto myšlenky by však neměly konzervativce stahovat do bažiny defétismu. Ačkoli je již pozdě, zbytky musí běžet na barikády a chránit sebe i to, co zbylo ze západní civilizace, před barbary u bran.

Konzervativní intelektuálové bývají poněkud pochmurní. Jsme od přírody pesimističtí lidé. Když si však uvědomíme dějiny lidstva a zejména žalostné dějiny lidské správy, nemůžeme si to vyčítat. Od rozpoutávání zbytečných válek přes zotročování celých národů až po zbídačování mas nadměrným zdaněním se člověk, který si přisvojil právo vládnout druhým, projevil jako tyran v očekávání.

Kromě toho si my konzervativci uvědomujeme, že lidská přirozenost je ze své podstaty náchylná k páchání zla, že utopie jsou nedosažitelné a jejich prosazování nebezpečné a že jsme schopni časem ztratit vazbu na Boží přikázání a jeho přirozené zákony. Proto máme sklon dávat si do budoucna jen malou naději.

Jako ospravedlnění našeho vrozeného pesimismu stačí se podívat na podivné a smutné časy, ve kterých žijeme: Je to doba, v níž jsou otcové zakladatelé považováni za „mrtvé bílé muže“, ale v níž je Ústava, kterou vytvořili, považována za živou; dobu, ve které je politický kompromis ceněn jako priorita, ale oddanost principům je haněna jako naivní a donkichotská; v době, kdy se jakékoli zvrácené projevy nebo životní styl oslavují ve jménu svobody, ale kdy je svobodné podnikání potlačováno ve jménu rovnosti a soucitu; v době, v níž vládnou informace, ale v níž je logické myšlení vzácné; v době, kdy jsme dosáhli nejvyššího technologického know-how, ale kdy máme nejmenší pochopení pro krásu, dobro a pravdu.

K tomu všemu se přidává náš konzervativní sklon vyžívat se v ušlechtilosti ztracených případů. To samo o sobě není vůbec špatné, ba právě naopak. Jak řekl T. S. Eliot:

Bojujeme za ztracené věci, protože víme, že naše porážka a zděšení mohou být předzvěstí vítězství našich nástupců, i když samo vítězství bude dočasné; bojujeme spíše proto, abychom něco udrželi při životě, než v očekávání, že něco zvítězí.

R. R. Tolkien s Eliotovými pocity souhlasil: „Jsem křesťan, ba dokonce římský katolík,“ napsal Tolkien, „takže neočekávám, že by ‚historie‘ byla něčím jiným než ‚dlouhou porážkou‘ – i když obsahuje (a v legendách může obsahovat zřetelněji a dojemněji) některé ukázky nebo záblesky konečného vítězství.“

My jsme si však Tolkienova a Eliotova slova nevzali k srdci. Mylně očekáváme trvalá politická a kulturní vítězství, a když nepřicházejí, zoufáme si. Zdá se, že si neuvědomujeme, že bychom neměli usilovat o trvalá vítězství, ale spíše o zachování „trvalých věcí“, což je vítězství dostatečné.

Udržovat plamen při životě však neznamená skrývat jeho světlo. Koneckonců, plamen, který není vystaven vzduchu, vyhasne. Stejně jako Izajáš máme Boží příkaz být „světlem národům, abychom otevřeli oči slepým“. To znamená, že konzervativní myslitelé by neměli mluvit výhradně mezi sebou, jak míváme ve zvyku. (Někdo by mohl připomenout onu věčnou filozofickou otázku: „Když intelektuál přednese na akademické konferenci referát, má to nějaký význam?“). Místo toho musíme šířit světlo pravdy, dobra a krásy těmi nejlepšími dostupnými prostředky, které mohou oslovit masy; dnes to znamená především internet a online časopisy, jako je The Imaginative Conservative.

Jak říká Samvěd Křepelka Tolkienově Pánu prstenů: „Na tomto světě ještě je něco dobrého a stojí za to za to bojovat.“

V boji za naši spravedlivou věc mohou američtí konzervativci postavit své síly na hradbách určitých premis: že otcové zakladatelé, navzdory svým nedostatkům, nám mají i dnes co dát; že Ústava je ve skutečnosti mrtvá v tom smyslu, že její skutečná napsaná slova je třeba brát vážně; že svobodné podnikání je neoddělitelně spjato s politickou svobodou a svobodným řádem; že zkoumání, má-li být svobodné, musí být založeno na rozumu a musí směřovat ke zjištění pravdy; a že informace a technologie nejsou samy o sobě obrem, pokud neslouží dobru a kráse.

Ano, náš nepřítel je silný, ale musíme si uvědomit, že dočasná vítězství jsou skutečně možná, pokud budeme udržovat ostří našeho meče imaginace po vzoru Russela Kirka. Jak řekl skladatel Richard Wagner: „Imaginace vytváří realitu.“ Kdo by například pomyslel, že Reaganova vize z počátku 80. let o americkém vítězství nad komunismem se stane realitou za méně než deset let? Samozřejmě, od pádu „říše zla“ se ve světě – v zahraničí i doma – objevily nové hrůzy ohrožující západní civilizaci, ale to jsme my konzervativci měli očekávat.

To by nemělo být vykládáno tak, že jsem zastáncem křížových výprav za nápravou křivd po celém světě; naopak, měli bychom dbát moudré rady Johna Quincyho Adamse a „nechodit do ciziny vyhledávat monstra, která bychom mohli zničit“. Na světě však skutečně existují draci a někteří z nich se zvedají na Východě a možná si nás brzy najdou. Ti nejstrašnější jsou však již mezi námi, obývají naše duše, stáčejí je ke zlu, lži a ošklivosti a způsobují jejich rozklad. Útěchou nám však může být Chestertonovo ujištění, že takové draky lze zabít.

Západní civilizace je nepopiratelně v úpadku a její samotná existence je skutečně nejistá. Tyto myšlenky by nás však neměly stahovat do bažiny defétismu. Někteří konzervativci však bohužel skutečně vyzývají k ústupu. Říkají, že je příliš pozdě, že zbytek musí utéct na barikády a chránit sebe a vše, co zbylo ze západní civilizace, před barbary u bran. Podobně jako Tolkienův král Théoden Helmův žleb chtějí v zoufalé snaze uchránit svět lidí před hodinou skřetů. Vyzývám však konzervativce, aby odmítli přenechat současnou hodinu temnotě, a připojuji se k Tolkienovu Aragornovi a Peteru Jacksonovi a volám:

Může přijít den, kdy odvaha selže, kdy opustíme své přátele a porušíme všechna pouta přátelství, ale dnes to nebude! Hodina vlků a rozbitých štítů, kdy se zhroutí věk lidí, ale dnes to nebude! Dnes bojujeme! Ve jménu všeho, co je vám na této dobré zemi drahé, vás vyzývám, abyste se postavili na odpor. Povstaňte, muži Západu!

The Imaginative Conservative