Pravda v době války

Období první světové války bylo pro svobodu slova v Americe těžkou zkouškou. Řetězec událostí začal jeden den poté, co Velká Británie vyhlásila válku Německu.

Podmořské kabely

Den po vyhlášení války dostala posádka britské lodi Alert tajný rozkaz, aby přerušila německé podmořské kabely. Loď úkol splnila. Od toho okamžiku musela veškerá německá transatlantická korespondence procházet přes infrastrukturu, kterou kontrolovali Britové. Němci museli spoléhat na šifrování, ale Britům se dařilo prolamovat jejich kód a v kancelářích telegrafní společnosti začali pracovat muži, jimž se říkalo cenzoři.

Všechny informace o první světové válce, které se Američanům dostaly do ruky, prošly rukama britských zpravodajců. Po válce se Američané dozvěděli, že Britové zprávy upravovali s cílem přesvědčit Ameriku ke vstupu do války.

Státní propaganda

Americký prezident po vyslání amerických vojáků do evropské válečné vřavy ustavil výbor pro veřejné informace, jehož úkolem bylo organizovat celostátní válečnou propagandu. Lidé, kteří jí nepodlehli, byli považováni za problematické a někde je občané polévali dehtem a posypávali peřím. V roce 1918 schválil americký Kongres dodatek k zákonu o špionáži, takzvaný zákon o pobuřování, který mimo jiné zakazoval jakékoli neloajální projevy vůči americké vládě.

Podle zákona o pobuřování byly odsouzeny stovky osob, například za to, že roznášely letáky, které zpochybňovaly americkou účast ve válce. Některé případy doputovaly k Nejvyššímu soudu, který tresty potvrdil. Jeden muž dokázal názory jeho soudců ovlivnit natolik, že zcela změnili názor. Jmenoval se Zecharian Chafee a byl to významný právník a obhájce lidských práv. V roce 1919 napsal do časopisu „Harvard Law Review” článek s názvem „Svoboda slova ve válečných časech”. V článku protestuje proti válečné cenzuře takto:

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Střet principů

Řešíme konflikt mezi dvěma významnými principy a snažíme se najít pravidla pro soužití veřejného pořádku a svobody. Názor jedné strany vyjádřil soudce Hamersley: „Svoboda slova a tisku nezahrnuje zneužití moci jazyka nebo pera stejně tak, jako svoboda nezahrnuje činy, které poškozují majetek druhého.”

Soudní rozhodnutí v době války jsou podobných argumentů plná. Podle nich nebylo záměrem prvního dodatku Ústavy dát imunitu jakémukoli projevu. Tvrdí, že ani Madison, ani Hamilton (pozn: zakladatelé USA) nepovažovali navádění k vraždě za ústavně chráněnou svobodu slova.

Pán, nebo služebník?

Historicky existovaly ve sporu dva pohledy na vztah mezi vládci a jejich lidem. Podle prvního názoru jsou vládci nadřazeni lidem, a proto nesmí být vystaveni jakékoli kritice, která by ohrozila jejich autoritu. Lidé nesmí o vladaři psát negativně v tisku, ale kritika může přijít pouze předepsaným způsobem od jejich zákonných zástupců v parlamentu. Podle druhého názoru jsou vládci služebníky lidu, který se může domnívat, že neslouží dobře, a proto mají právo o tom veřejně diskutovat.

První názor byl oficiálním stanoviskem do konce 18. století a položil základy zákonů o pobuřování. Vedle tohoto právního pohledu na věc ale existoval i názor lidový. Podle něj má lid právo na neomezenou diskuzi o veřejných záležitostech. Nemůže být nejmenších pochyb o tom, že lidový pohled na definici svobody slova byl tím, co měli zakladatelé USA na mysli při tvorbě ústavy. Lidé zákony o pobuřování a jejich právní zdůvodnění nenáviděli, jak dokazuje případ tiskaře Zengera.

Kritika povolena

Záměrem ústavy bylo zavrhnout zvykové právo o pobuřování a navždy znemožnit, aby mohli být lidé trestáni za kritiku vlády, pokud nevyzývají k porušení zákona. Myšlenka neomezené kritiky se v myslích lidí vytvářela ve staletích konfliktů. Byla výsledkem jejich zkušeností a americká ústava je pouze vyjádřila. Pochopení významu svobodného projevu se formovalo během odporu proti královské kontrole tisku za vlády Tudorů, odporu proti Hvězdné komoře a jejím trestům a proti parlamentní cenzuře, kterou kritizoval Milton ve svém pamfletu Areopagitica. Cenzor je nejnebezpečnějším nepřítelem svobody tisku a nemůže zde existovat, pokud to není nutné za mimořádných okolností.

Pravý význam svobody slova se zdá býti tento: Jedním z nejdůležitějších cílů společnosti a vlády je hledání a šíření pravdy v záležitostech obecného zájmu. To je možné pouze tehdy, není-li diskuze ničím omezována. V okamžiku, kdy se do diskuze zapojí donucovací síla, je otázkou náhody, zda se přidá na stranu nesprávného názoru, nebo pravdy, a pravda v diskuzi ztrácí v obou případech svou přirozenou výhodu.

Co v době války?

Stát má i jiné úkoly, jako je například pořádek nebo ochrana před vnějším agresorem. Neomezená diskuze se občas s těmito cíli dostává do sporu, který musí být vyřešen za pomoci vzájemného vyvažování. Ale svoboda projevu musí mít významně navrch. První dodatek Ústavy je zavazujícím slibem moudré politické předvídavosti.

První dodatek Ústavy chrání dva typy zájmů. Existuje individuální zájem. To je požadavek mnoha lidí vyjádřit svůj názor na záležitosti, které považují za důležité. Společenský zájem spočívá v nalezení pravdy, aby země mohla zvolit nejmoudřejší variantu postupu. Společenský zájem je důležitý zejména v době války. Pravda může být nalezena pouze tehdy, když je vláda podrobena usilovnému a neustálému křížovému výslechu. Jen tak mohou být jasně definovány podstatné záležitosti válečného úsilí, aby válka nesledovala nesprávné cíle a nebyla vedena za cenu zbytečných obětí. Právní procesy prokázaly, že křížový výslech vedou nejlépe ti, kteří mají na věc jiný názor. Proto je katastrofální chybou povolit kritiku pouze těm, kteří dávají přednost válce.

Tolik Zecharian Chafee v roce 1919.

Co bylo dále?

O několik měsíců později posuzoval Nejvyšší soud další trest pro distributory protiválečných letáků. Soud jim tresty potvrdil, ale dva soudci zcela změnili názor. Nesouhlasné stanovisko jednoho z nich je citováno dodnes a stalo se základem pro pozdější obrat o téměř 180 stupňů v posuzování limitů svobody slova. Stanovisko napsal soudce Wendell Holmes:

„Pronásledování za vyjádření názorů se mi zdá naprosto logické. Pokud nemáte pochybnosti o svých předpokladech nebo své moci a toužíte po určitém výsledku celým svým srdcem, je přirozené, když vyjádříte svoji touhu v zákoně a smetete jakoukoli opozici.”

„Ale když si lidé uvědomí, že čas převrátil mnoho názorů, za které se bojovalo, mohou dojít k závěru, že nakonec bude žádaného dobra lépe dosaženo svobodnou výměnou názorů. Že nejlepší zkouškou pravdy je síla myšlenky, která je akceptována v konkurenční výměně názorů, a že pravda je jedinou pozicí, na jejímž základě mají být plněna přání lidí. To je teorie naší Ústavy.”

„Je to experiment, jako je celý život experimentem. Každý rok, když ne každý den, musíme spoléhat při své spáse na nějaké proroctví, které je postaveno na nedokonalém poznání. I když je tento experiment součástí našeho systému, myslím, že bychom měli být navěky ostražití proti pokusům kontrolovat vyjádření názorů, které se nám hnusí a věříme, že jsou obtěžkány smrtí.”

„Pouze stav nouze znamenající okamžité nebezpečí, pouze taková nouze nás opravňuje k tomu, abychom udělali výjimku z jasného pokynu, že Kongres nesmí přijmout žádný zákon omezující svobodu slova.”

Napsal soudce Wendell Holmes v roce 1919 pár měsíců po článku v Harvard Law Review.

Téměř všichni lidé, kteří byli odsouzeni za pobuřování, dostali krátce po válce milost. Stanovisko soudce Holmese bylo jedním ze základů obratu v názorech Nejvyššího soudu, který stvrdil svým rozhodnutím v roce 1969.

Post scriptum

Pozn. autora:

Pane učiteli, jak ten stát pozná, že se se svojí cenzurou přidá na stranu pravdy? Ale Plho, vždyť o tom se tady bavit nesmíme. Nás historie nezajímá.

Více o Hvězdné komoře zde, text Miltonova pamfletu Areopagitica zde.