Právě jsme se znova nadechli

Když se tak dívám kolem sebe, slyším často: „Je to hrůza, už jsme na dně, nic se nezmění.“ Vždycky se usměju. Víte proč? Protože na dně jsme ještě nebyli. A když ještě stojíme na nohách, tak pořád máme šanci.

Jsem obyčejná ženská. Žádná odbornice z televize, žádná analytička v saku. Vařím, peru, starám se o zahradu, občas mě bolí záda a nadávám na ceny v obchodě. Ale když jdu mezi lidi, vidím, že košíky jsou pořád plné a devadesát procent Čechů se cítí v bezpečí. To není známka úplné zkázy, to je známka, že máme z čeho vyjít.

A teď k politice. Doufala jsem, že vládu poskládá Babiš, SPD a Motoristi. Proč? Protože když to zvládnou, můžeme se nadechnout. Nečekám zázraky ani německé platy do Vánoc. Ale když i švýcarská banka říká, že s Babišem by ekonomika mohla jít nahoru, něco na tom bude. Tyhle instituce nevsázejí na slabé koně.

Jenže – sliby jsou jedna věc, realita druhá. Ať vládne Babiš nebo kdokoliv jiný, bude to dřina. Brzdit rozhazování, vrátit důvěru lidem, že poctivá práce má cenu, a ukázat mladším generacím, že stát není jen dojná kráva. To není úkol na měsíc.

Tak proč neklesat na mysli? Protože dokud jsme ještě nepadli na dno, máme se od čeho odrazit. Dokud chodíme k volbám, píšeme, mluvíme a nenecháme si všechno líbit, máme šanci. A to není fráze – to je zkušenost.

Jsem jen obyčejná ženská, co si ráda uvaří a zalije květiny. Ale naději vzdát nehodlám. A jestli ji nevzdám já, nemusíte ji vzdávat ani vy.

Co nás může čekat dál?

Nebudu dělat proroka, ale pár věcí se dá čekat i bez křišťálové koule:

• Česko a Slovensko – všechny ty hádky a nenávisti, co se mezi námi uměle přiživovaly, mohou jít k ledu. Naše národy k sobě patří a i politika nakonec pochopí, že se jí vyplatí spojovat, ne rozdělovat.

• Emisní povolenky – to je kapitola sama pro sebe. Jestli někde tečou miliardy, tak právě tam. A právě tam se dá udělat pořádek. Pokud se vláda odváží, může lidem odlehčit – méně šílených poplatků, méně přirážek v cenách energií.

• Drahota – žádná vláda ti přes noc nezlevní máslo o polovinu. Ale může začít brzdit rozhazování, srovnat rozpočet a tím zastavit inflaci. Když k tomu přidá tlak na řetězce, které si mastí kapsy, lidem se hned dýchá líp.

• Obnova důvěry – tohle není v tabulkách, ale je to nejdůležitější. Když lidé uvidí, že jejich práce má cenu, že stát není jen kasička na daně a že se jejich hlas počítá, přestanou být otrávení. A to je ta největší změna, kterou si můžeme přát.

Není to o tom, že bychom zítra žili jako ve Švýcarsku. Ale je to o tom, že se věci mohou posouvat k lepšímu. A když se to povede, už nebudeme mluvit o „katastrofě“, ale o nové šanci, kterou jsme si sami vybojovali.