Pravidla, která jsme si schválili

LEO K.

Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě je výsledný dokument jednání této Konference. Byl podepsán nejvyššími představiteli třiceti pěti států světa 1. srpna 1975 v Helsinkách. Závěrečný akt obsahuje deklaraci deseti zásad řídících vztahy mezi zúčastněnými státy a dále se věnuje záležitostem týkajícím se uplatňování některých z těchto zásad.

Uvedené zásady jsou:

1. svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti,
2. zdržení se hrozby silou nebo použití síly,
3. neporušitelnost hranic,
4. územní celistvost států,
5. pokojné urovnávání sporů,
6. nevměšování do vnitřních záležitostí,
7. respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení,
8. rovná práva a sebeurčení národů,
9. spolupráce mezi státy, a
10. poctivé plnění závazků mezinárodního práva.

Z mocenských důvodů položily USA zvláštní důraz na 7. bod. A k jeho kontrole zřídily „nevládní“ organizaci, která se po řadě jmen dnes nazývá Human Rights Watch. To vyhovovalo zvláště disidentům v takzvaném socialistickém bloku a u nás to zapříčinilo vznik Charty 77, tedy nátlak na vládu, aby dodržovala to, co sama podepsala. Nazývalo se to „hodnotová nebo Havlovská politika“ a nějak automaticky se předpokládalo, že co je dobré pro Evropu, USA a Kanadu, musí být také dobré pro celý svět.

Kdykoliv teď vyrazí Evropan do světa, ať už shánět odbytiště nebo i poskytnout humanitární pomoc, je touto hodnotovou politikou zavázán, aby svým hostitelům položil otázku po lidských právech. Potom záleží už jenom na úrovni dobrých mravů, k jakému konci to vede. Tenhle zvyk mistrovat a poučovat kdekoho totiž až příliš připomíná doby, než se země vymanily z koloniálního panství.

Když teď Si Ťin-phing cestuje do Malajsie, Kambodže a Vietnamu, podepisuje  dohody z oblastí digitální ekonomiky, služeb, výzkumu a vývoje v umělé inteligenci, železniční infrastruktury a agroproduktů. Smluvní  země oznámily vzájemné zrušení vízové povinnosti a zahájení zajímavé iniciativy „Dialogu konfucianismu a islámské civilizace.“ Čínsko-vietnamským tématem pak bylo i rozšíření integrace v oblasti digitální ekonomiky a infrastruktury, zatímco Kambodža se dočkala nových dohod o investicích do zemědělství a průmyslu. Polovina zahraničních investic do Kambodže pochází z Číny, dalšími investory jsou Vietnam, Jižní Korea, Singapur, Japonsko, z evropských zemí je až na 10. místě Spojené království.

Rozhodně však Si Ťin-phing nevznáší otazníky nad palmovým olejem, dětskou prací aj. kterými se soustavně vnucuje EU.

Odstraňování překážek, ať tarifních nebo netarifních (např. zdravotní předpisy), v mezinárodním obchodě, vidím jako prospěšný vývoj, vždyť takhle začalo i společenství uhlí a ocele, či později EHS. Ne; nejsem zastáncem obchodu pro obchod, jak nám ho ilustruje BBC, kdy je každou sekundu na světových mořích a oceánech šest milionů lodních kontejnerů jenom proto, aby např. Norský spotřebitel utišil momentální chuť na „čerstvý“ ananas. Jednak to mění lidstvo na spotřebitele a za druhé to jenom prohlubuje nekoloniální vztahy. Plasticky to odkazovaný dokument ukazuje např. na obrazech z Keně a Anglie. Pod keňským tropickým sluncem sbírají ženy denně až 60 kg fazolových lusků (v Penny 350 g za 24 Kč), aby malým dílem přispěly k elektrifikaci země. Na anglických lánech ledového salátu pracují moderní kombajny obsluhované dvacítkou sezonních brigádníků z východoevropských zemí. Až člověka zabolí uvědomění kolik takový provoz stojí a protože je provozován kvůli zisku, o kolik by řešení lokálními produkty bylo levnější. Nejsem ale přívržencem ani ekonomizace až na dřeň, jaká se řešila například kolem (později odvržené) smlouvy TTIP. Napíšu jenom tolik, co už jsem publikoval.

V USA, kde ekonomizace dostoupila svého prozatímního vrcholu, je zřetelným příkladem už jednou mnou popsaná „výroba jídla.“ Ve filmu Food Inc. – na HBO šel pod názvem Potraviny a.s. (část tady) říká Richard Lobb z National Chicken Council:

„…Neprodukujeme kuřata, ale jídlo. Je to vysoce mechanizované a tak musejí být všechna kuřata vycházející z farem prakticky stejně velká. Systém intenzivní produkce umožňuje vyrábět mnoho jídla na malém kusu země a za velmi přijatelnou cenu. Ať mi někdo vysvětlí, co je na tom špatně…“

Pan Lobb pravděpodobně nepochopil, že to, co je na tom špatně, je ekonomika. Existují hodnoty, kde ekonomika nemá co dělat. Rozhoduje-li ekonomika a efektivnost o potravinách, tak můžeme recyklovat odpadky z popelnic. Jestliže kuře dospěje do porážkové velikosti za 45 dní a má být dvojnásobně těžší než tradičně pěstované kuře za 70 dní, musíme k tomu vytvořit patřičné podmínky. Těmi je chov ve tmě, aby kuře svou čilostí neztrácelo na váze, růstovými hormony, patřičnou koncentrací jedinců na ploše, aby byl znemožněn pohyb a přísun antibiotik, aby se překryli případné nákazy, kterým se jinak nelze vyhnout. Výsledkem tohoto ekonomicky motivovaného chovu jsou kuřata z úděsně nehygienických podmínek, která se musí desinfikovat chlornanem sodným (v koncentraci pod 5% se u nás nazývá SAVO), aby splnila potravinářské limity. Je pravdou, že takto „vypěstované“ a ogrilované kuře je k dostání za polovinu ceny než v Evropě, ale Evropa ctí jiné hodnoty. Na druhé straně, dáte-li si grilované kuře na dovolené v jižní Francii, jste ohromeni jeho velikostí, barvou a především chutí. Ve Spojených státech nelze přejít k jinému dodavateli. Celý trh kuřat pro třistamilionovou USA ovládá pět korporací. Jejich ekonomická moc má ale i politickou stránku.

Je to zvrhlá tržní ekonomika, která nepotřebuje člověka-tvůrce, ale spotřebitele (v množném čísle) a její úkol spočívá v tom, vychovat nekvalifikovaného spotřebitele. Je normální, respektive  přímo žádoucí – vychovávat spotřebitele schopné jen konzumovat, ale už ne vytvářet! Takže ptejme se, je v našem zájmu být pouhým spotřebitelem? Nebo je to už zájem někoho jiného?

Současné   rozhodování Losna nebo Mažňák – Čína nebo USA není fatální. Ať tak nebo tak, utrpíme obrovské škody – píše vlk. Ale pokud se ptáte, na čí stranu se europapalášstvo přikloní, konstatuje, že na americkou. A  dodává – ačkoliv s nimi nesdílí pražádnou hodnotu, učinil by totéž. Čína nám totiž nic nedaruje i když se nakrásně přidáme na její stranu.

Za sebe (Leo K) musím dodat, že nutnost takového příklonu nevidím – a tlačil jsem. Podle mého chabého rozumu je totiž největší současnou chybou prosazování priority politiky ve vztahu politika – ekonomika. Říkáme, že si nemůžeme dovolit vyšší starobní důchody, protože na ně nemáme. A na druhé straně si zakážeme (dokonce zákonem) řešit výstavbu jaderných elektráren s Rosatomem, který má o řád lepší reference než kterýkoliv jiný developer a ještě (víme jistě) by 60 % ceny šlo do rozvoje našeho průmyslu. Myslím, že i Sekorův Ferda Mravenec se chytá za hlavu. Vůbec mi není jasné, proč se máme varovat Číny, když bychom někde mohli, byť i drápkem, uspokojovat náš zájem. Chceme li se mít dobře, tak určitě musíme postupovat obráceně. Testovat naše možnosti jednoduchými otázkami: „Mám na to?“ To by snad měl pochopit i Fiala.

Podřizovat politiku svým ekonomickým možnostem.

Úpadek evropského programu – současného EU – začal ustanovením vlastní měny. Nikdo se nezeptal jestli „EHS má na to, srovnat ekonomiky severu a jihu na stejnou úroveň.“ Když politika začala určovat ekonomiku, EU měla začít hrát betla. Proč Maďarský premiér Viktor Orbán dal americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi najevo, že ještě neuzrál čas pro odchod Maďarska z Evropské unie?

Přes nejrůznější kaceřování není odchod Maďarska z EU aktuálně ekonomicky výhodný. Sakra! Nemělo by to být poučení i pro strany a hnutí, které mají v programu odchod z nadnárodních institucí? Je to bolestivé a nesympatické, ale podle mého starobylého rozumu bychom si neměli lhát do kapsy.