Pražský hrad jako centrum opoziční politické moci

IVO STREJČEK

Za poslední týden v české politice se každý z nás stal nechtěným odborníkem na české letectvo. Už víme, kolik máme gripenů a na co se hodí, dozvěděli jsme se, kolik máme podzvukových letadel L-159. Víme, kolik z nich je jednomístných, kolik dvoumístných. Známe výrobce motorů, které se v tomto typu letadla používají, víme, kdo je výrobcem avioniky a v politické diskusi jsme se i dozvěděli, kolik strojů je provozuschopných, kolik „uložených“ a kolik jen na součástky. A to vše díky prezidentu Petru Pavlovi a jeho rozšafnému (a fakticky zřejmě do České republiky mířenému) slibu, který potvrdil v Kyjevě při návštěvě tamních politiků.

„Letadlová“ lekce, které se nám za posledních dnů dostává ze všech stran v ohromných dávkách, znovu poodhalila to, co se opravdu pod hladinou české politiky děje. Slyšíme spory o tom, zda letadla potřebujeme, nebo ne, zda jsme odmítnutím jejich prodejů (či darování) sobečtí, a to tak úporně, že nám uniká podstata věci. O letadla L-159 přece téměř nejde. Ty jsou jen další stafáží a divadelními kulisami v souboji o politickou moc. Jde o chuť prezidenta Pavla využít okna příležitosti a přivlastnit si na úkor vlády (i poslanecké sněmovny) víc politické moci, než prezidentovi naší země (zatím) ústavně náleží.

Je to od podzimních parlamentních voleb stále stejné. Začalo to zdržováním pověřit vítěze parlamentních voleb sestavením vlády skrze ukládání zvláštních předběžných podmínek o veřejném přiznání Andreje Babiše, co hodlá udělat se svým majetkem. Prezidentovo flagrantní nadřazování se textu Ústavy pokračovalo zbytečným a nedůstojným sporem o Filipa Turka a jeho „ministrování“ zahraničním věcem, pak životnímu prostředí. Teď tu jsou letadla.

Vláda Andreje Babiše má pravdu, když považuje Pavlovo vystupování, nabízení a obchodování s českou vojenskou výzbrojí v Kyjevě za nemístné a nepřijatelné překračování prezidentových pravomocí. Přesto to Petr Pavel udělal, protože to „zkouší“. Zkouší, kam až může zajít.

A když narazí na vládní odpor (či nesouhlas části veřejnosti), bez uzardění sáhne po morálním klacku a ty, kteří s ním nesouhlasí, označí za sobce. Byli a jsou Češi tak sobečtí v očích svého prezidenta, když od vypuknutí války přijali mezi sebe více než 700 000 ukrajinských uprchlíků? Cožpak si už nevzpomeneme na proudy přetížených dodávkových vozidel, které s obdivuhodnou lidskou solidaritou směřovaly po dálnicích směrem na Ukrajinu, aby ze svých vlastních prostředků dodali Ukrajincům to potřebné, čeho se jim po začátku války nedostávalo? Jsou Češi skutečně tak sobečtí, když ze státního rozpočtu i vlastních kapes pomáhají financovat ukrajinskou válečnou stranu? Ne, Petr Pavel potřebuje prosadit svou. Když se mu to příliš nedaří, tak Čechy, které on „chce spojovat“, uráží – a rozděluje.

Debatu o letadlech „obohatila“ i skandální tisková konference náčelníka Generálního štábu Armády ČR Karla Řehky. Bez ohledu na (alespoň elementární) subordinaci si svolal média, aby jim – mimo svého ministra obrany – sdělil, že ony čtyři letouny požadované ukrajinskou stranou naše letecké síly nepotřebují a můžeme se jich tedy i zbavit. Řehka tak vystoupil nejen proti svému ministrovi, vystoupil i proti usnesení české vlády. Je možné to tolerovat? Patřím ještě k mužům, kteří ve svém mládí absolvovali povinnou vojenskou službu. Představa, že bych mohl veřejně kritizovat poměry v armádě a sdělovat své pocity o rozhodnutích svých velitelů je absurdní. A generálové Pavel i Řehka to jistě ví. Není proto s podivem, že Karel Řehka je ještě náčelníkem generální štábu?

Nebezpečný není pouze apetit prezidenta Petra Pavla udělat z Hradu mocenské politické centrum jednající mimo Vládu České republiky, ale alarmující je i fakt, jak mu k tomu dnešní opozice pomáhá. Stále ještě tápající po ohromné (a pro ně zjevně nestravitelné) volební porážce, vidí v Petru Pavlovi svého lídra, kterému krátkozrace a lehkovážně sekundují v jeho snahách po zisku většího podílu na politickém rozhodování v naší zemi. Jenom tím odhalují svoji bezradnost a neschopnost pochopit příčiny své porážky a podle nich nastavit své povolební chování. Ale i ona opozice jednou prohlédne krátkodechost svého dnešního jednání, to už ovšem může být pozdě.

Dění posledních dnů a týdnů v České republice je méně sporem o Babiše, Turka a letadla na Ukrajinu, ale mnohem více o prezidentu Petru Pavlovi a jeho lidech, kterými je na Hradě obklopen. Je to o jejich chuti pozměnit v naší zemi politické a vlivové uspořádání, které – opřené o mandát plynoucí z přímé volby hlavy státu – sice zřejmě demokratické bude, jen se nebude příliš podobat demokracii parlamentní republiky, na kterou jsme od roku 1989 zvyklí.

A to bychom připustit neměli.

 

Ivo Strejček, IVK