Přeměnit sítě z nepřítele na pomocníka?

Jsme posluchači nekončících stesků o tom, že děti stále více tráví čas na sociálních sítích a že to nějakým způsobem ovlivňuje jejich vývoj a jejich psychiku. A jsme svědky i snah na tomto poli nějak zasahovat ve smyslu restrikcí přístupu dětí k internetu obecně a sítím zvlášť.

Změny

Ano, je naprosto jasné, že člověk komunikující na sociálních sítích bude mít nějaké změny myšlení. Naposled byli naši předkové svědky podobného jevu, když Marie Terezie, v důsledku porážek ve válce s Pruskem, zavedla povinnou školní docházku. Mimo jiné se tak stalo proto, že rakouští vojáci byli v naprosté většině negramotní, zatímco pruští gramotní, což jejich velitelskému sboru značně usnadňovalo velení (nebylo nutno mít vyčleněné vojáky s „pamatovákem“, schopné tlumočit bez zkreslení rozkaz od velení jednotlivým oddílům a opačným směrem zpětnou vazbu o tom, co se na bojišti děje).

Pochopitelně, s masami gramotných obyvatel nastal problém hladu po psaném slovu. Problém akcentovaný tím, že za předchozího vedení státu, Bílou horou počínaje, byla gramotnost téměř vymýcena, zejména u venkovského obyvatelstva, takže následovníci soudruha Koniáše měli usnadněnou práci tím, že většina obyvatel dost dobře nemohla číst „zakázané knihy“ právě z důvodu své negramotnosti.

Problém byl, pochopitelně, nikoli se sítěmi, ale s „nevhodnými“ knihami, které už dávno nebyly antirekatolizační, jako spíše urážející krasoduchy. Objevily se haldy krváků, loupežnických románů, nějaké pornografie a podobné krasoduchy odmítané texty. Krasoduchové nikdy nebyli s to pochopit, že „hodnotné“ knihy jsou pro absolventy mariatereziánského trivia prakticky nečitelné, jak co do slovní zásoby a složení vět, tak i co do celkového zaměření. Takže žili v naprosto nesmyslné představě, že pokud se jim podaří vymýtit „špatné“ knihy, začnou lidé číst ty „dobré“.

Již tehdy prostě platilo to, co několikrát při besedách se čtenáři opakoval pan Vlastimil Vondruška, že se totiž knihy píšou buď pro čtenáře, nebo pro kritiky, ale oběma skupinám současně prakticky vyhovět nelze (výjimky by se jistě našly, ale charakterizuje je ono slovo „výjimka“).

Benefitem gramotnosti obyvatel ovšem bylo to, že osvícenský stát přebíral (dnešní obhájci autorských práv by se z toho podělali) a nechal do lidového jazyka přeložit řadu příruček pro zemědělství i řemesla ze všech významných evropských států, zpřístupnil je za malé poplatky nebo zdarma obyvatelstvu, a tím do jisté míry začal startovat nárůst životní úrovně obyvatel, daný v tomto případě přebíráním znalostí a dovedností potřebných pro pracovní aktivity a zvyšování jejich efektivity.

Došlo ovšem i k určité změně mentální činnosti. Klesl nárok na paměť (co si mohu zapsat, nepotřebuji držet v hlavě), změnily se i nároky na literární díla. Ta už přestávala být předčítána, ale četl si je každý sám s tím, že mohl přizpůsobit tempo svým potřebám a kdykoli se vrátit k předchozímu, což jde daleko hůř i u audiosouboru a u vypravěče či předčítatele, pochopitelně, je to ještě komplikovanější. Údaje o tom, jak si např. negramotní přemyslovští králové dokázali pamatovat kdejakou podrobnost o svých majetcích, feudálních vztazích jednotlivých lén atd. nás naplňují obdivem, nicméně daní za to byla závislost na gramotném služebnictvu i při pro nás zcela banální korespondenci.

Pánové Česal a Dvořák rovněž uvádějí (Utajené dějiny Čech), že s gramotností doprovázenou osvícenským důrazem na racionalitu klesla citlivost lidského mozku na to, co se označovalo jako přízraky, strašidla apod. Považuji to za nikoli nemožné, protože bylo např. zjištěno, že národy píšící obrázkovým písmem mají v dospělosti zakrnělá mozková centra, používaná třeba námi pro čtení (a hlavně analýzu) foneticky zapsaného jazyka. Opačně to moc neplatí, protože stejná část mozku, která např. u Číňana zpracovává znaky, je u nás dostatečně zaměstnána (a tedy procvičována) různými logy, symboly, grafickými značkami apod., od dopravních značek až třeba po panáčka a panenku na dveřích WC či ikony v GUI.

Z evropských národů jsou takto postiženi ti, jejichž primárním jazykem je angličtina, protože angličtina nemá fonetický zápis a psaná angličtina představuje spíš sled obrázků poslepovaných z písmenek latinské abecedy než zapsanou mluvenou řeč (a zpracovává se tudíž ve stejných částech mozku a stejným způsobem jako ta psaná čínština). Proto také Číňané i primární angličtí mluvčí mají v dospělosti daleko větší problémy s výukou cizích jazyků s fonetickým zápisem, než třeba my.

Takže zgramotnění skutečně do mozkových funkcí zasahuje, a co všechno je tím ovlivněno nám nemusí být zcela jasné.

Nicméně, pokud se vrátíme k těm sítím, pak to znamená, že jejich uživatelé nutně musejí poněkud jinak myslet, a že rozdíl mezi uživatelem a neuživatelem sítí může být podobný jako dříve mezi negramotným a gramotným. A je jasné, že by nebyl problém nalézt testy, které by ukázaly, že „gramotnost vede ke zblbnutí“ (např. zaměřené na používání paměti a její výkon), tak lze i dnes nalézt testy, které budou obdobně dehonestovat uživatele sítí oproti neuživatelům. A jejich výsledky klidně můžeme označit za důkaz „digitální demence“.

Jak se k tomu postavit?

Je jasné, že sítě provedly to, co zavedení obecné gramotnosti (respektive něco podobného). Akcentovaly ono přirovnání, že „Co se do knih perem i toho nejmenšího ptáčka dostane, to z lidských myslí ani stádo volů nevytáhne.“ Sítě jdou oproti těm knihám, časopisům, novinám apod. na vyšší úroveň.

Představují často jakousi „uživatelskou samoobsluhu“, která mnohé štve, protože po nich velice často proudí „desinformace“, což jsou informace, které se za pár dnů, týdnů či měsíců (výjimečně let) stanou zjevnou pravdou. Sítě jsou prostě oním tržištěm pana Zajíčka, jednoho z průkopníků počítačů i internetu, který to druhé charakterizoval slovy „katedrála i tržiště“.

Můžeme se dohadovat na téma, nakolik sítě poškozují (či spíš pozměňují) dětský mozek ve vývoji, nicméně to samé dělá výuka čtení a psaní, nad níž se už dnes nikdo nepozastavuje. A nepožaduje třeba, aby přístup k psané řeči byl až od patnácti let věku, a to ještě do osmnácti nebo jednadvaceti s nějakým časovým omezením.

Jsem toho názoru, že děti od sítí zcela odstřihnout nelze. Jednak si tam většina z nich stejně přístup nějak najde, i přes různé dětské pojistky (a které dítko to nezvládne samo, tomu poradí okruh jeho známých). Druhou věcí je, že rodiče často užívají zákaz sítí jako trest (což akcentuje nesmyslnost zákazu tělesných trestů, mimo jiné). A jsou zde a budou i tlaky ze strany provozovatelů a majitelů sítí, pro něž jsou děti cenným objektem zkoumání a ovlivňování.

Prostě, pokud neodvezeme děti někam na pustý ostrov bez signálu mobilní sítě i bez připojení k internetu po pevné lince, nemáme šanci s tímto fenoménem hnout.

Jedinou nadějí na tomto poli a v tomto směru se jeví EU se svým Green Dealem, který povede k masívnímu nedostatku elektřiny a tím i k častým a dlouhým blackoutům, v jejichž průběhu budou sítě nedostupné. Nejsem si ovšem jist, zda toto problematické pozitivum vyváží veškerá negativa s blackoutem spojená.

Jak z toho ven

On to napovídá už název tohoto postu: Pokud něco nelze přemoci, odstranit, oddělit se od toho, je třeba to nějakým způsobem využít, asi jako když teď kvasím ve kbelících plevel na jíchu, jíž se hnojí kulturní rostliny na záhonech i v pěstebních nádobách. Stejně jsem vzdal nějakou zásadní likvidaci kopřiv herbicidy a cpu je posekané pod rajčata a papriky jako přírodní dusíkaté hnojivo.

Dokážu si představit, že by bylo možno vytvořit speciální síť pro děti. Pokud možno tak atraktivní, aby je demotivovala k aktivitám na jiných sítích. Přitom natolik užitečnou, že by byla přínosem pro výuku na školách až někdy po nižší třídy gymnázií.

Jistěže by mohla zprostředkovávat kontakty i mezi dětmi ze vzdálených lokalit. Vzpomínám na povzbuzování k dopisování si s někým v době svých školních let. Nemusely to být jen děti ze SSSR (byť s těmi si někteří spolužáci opravdu dopisovali), ale zájem o dopisování měly i děti české s českými a protože nebylo GDPR, daly se adresy takovýchto zájemců najít v některých dětských časopisech.

Jistěže by nějakou formou mohla síť zprostředkovávat i přístup k informacím, souvisejícím se školní látkou. Takové informace na internetu jsou, a ve množství poměrně velkém, takže by asi nebyl problém nějaký AI klient na síti, který by uživatele nasměroval na příslušný zdroj, případně u častých požadavků vygeneroval nebo nenechal vygenerovat nějaký vlastní shrnující materiál.

Na síti by mohli působit i lektoři (fyzické osoby), kteří by mohli s některými věcmi uživatelům pomáhat (spíš je otázka v tom, že současná vláda, fungující stylem „z ruky do huby“ nebude ochotna dávat něco na program se dlouhodobou návratností). Nicméně ono by to mohlo klidně fungovat i tak, že by děti komunikovaly s lektorem nebo AI ze školní třídy a ve školách by se mohl snížit počet a požadavky na kvalifikaci personálu. Čili že by se část výuky přeměnila na „webináře“.

Považuji za samozřejmé, že síť a její správci by sledovali i podezřelé aktivity, signalizující pedofilní nebo jiné nežádoucí aktivity, vč. „falešně dětských“ uživatelů obecně a jakkoli motivovaných.

Síť by jistě mohla i hlídat nějaká maxima pobytu na ní a motivovat účastníky k nějaké práci s tužkou a papírem, stavebnicí apod., či alespoň k práci off line.

Výhody?

Výhody jsou vcelku jasné: nepokoušeli bychom se o něco, co nejde, a na druhé straně bychom mohli z takového prostředí těžit mnoho pozitivního, použitelného pro správný vývoj dětí.

Dokážu si představit i to, že by např. některé aktivity vedly (přes mobilní spojení a s analýzou polohy mobilu) ke zvýšení katastrofálně nedostatečné pohybové aktivity, zejména starších žáků. Něco jako, „ke správné odpovědi si musíš doběhnout tam a tam“.

Faktem také je, že existují i pohybově citlivé terminály, mající např. tlakové senzory, přes něž je možné některé hry ovládat dupáním a poskakováním po onom terminálu (v podstatě vylepšeném koberečku), případně máváním mašinkou, drženou v ruce. Což považuji za přinejmenším rozumnější než jen vyhánět děti někam na hřiště, kde se nedokáží (hlavně ti starší) zabavit. Síť by přitom mohla zprostředkovat kontakt mezi takto cvičícími a motivovat je k soutěžním aktivitám. Mohla by tedy dokázat kombinovat výuku s tělesnou aktivitou, což škola, a zejména u staršího školního věku, moc nedokáže.

Zcela jistě čtenáře a další osoby napadnou i jiné možnosti pozitivního využití takové sítě.
Jistěže lze očekávat i určitou reakci jiných sítí na takovouto konkurenci, která by mohla omezit alespoň ty jejich nejobvykleji kritizované vlastnosti.

Jsem tedy toho názoru, že jedna z možností prevence negativních jevů způsobovaných u dětí jejich aktivitami na sociálních sítích by mohla být speciální síť pro děti s akcentováním pomoci při školní výuce i motivaci ke zdravým prvkům životního stylu a lépe zabezpečená před negativními jevy (včetně pedofilních predátorů) než sítě stávající.