Prezident všech? Ani náhodou. Petr Pavel a jeho novoroční menu plné prázdných slov

Projev:  Prezident Petr Pavel ve svém novoročním projevu pronesl: „Vážení spoluobčané, jako prezident republiky mám tu výjimečnou možnost promluvit k vám hned první den nového roku a popřát vám, aby byl dobrý a aby se každému z vás dařilo. V souladu s prezidentským slibem se budu po celou dobu zajímat o to, zda vláda a jednotliví ministři naplňují své sliby a zda nepodnikají kroky, které by mohly ohrozit naši demokracii, její instituce, naši bezpečnost nebo naši sounáležitost se svobodným světem. A věřím, že v tom nebudu sám. Trápí mě rozdělení společnosti. Nejsme totiž rozděleni proto, že bychom mezi sebou měli tolik nepřekonatelných rozdílů, ale proto, že důraz na rozpory určuje tón naší veřejné debaty. Ať každý z nás dokáže nepodlehnout líbivému populismu. Ať každý z nás zvedne oči od extrémů, které denně vídá na sociálních sítích, a podívá se na věci kolem sebe střízlivěji a uvážlivěji.“

Tolik citace. Celý projev si můžete pustit na odkazu pod článkem, já to absolvovala jen proto, že o něm chci (jako každý rok) psát. Ale pojďme si tu prezidentskou vizi rozebrat na drobné.

Máme mít radost z toho, že nám roste ekonomika. Ano, trochu roste, a to navzdory bývalým i současným broukům Pytlíkům ve vládních křeslech. Bůh ví, že se na tom „nadřeli“. Ukrást národ v tolika kauzách, a ještě přitom vykázat nějaký růst, to už vyžaduje snad i pakt s peklem.

Máme mít radost z toho, že jsme nejštědřejší národ. Uf, co k tomu dodat? Jistěže jsme nejštědřejší, oni nám totiž ani jinou možnost nedali. Skládáme se na nemocné, na postižené, na povodně, na následky tornád a hlavně – živíme tu statisíce Ukrajinců. Jsme fakt štědří, ale stát nám vzal možnost dělat to dobrovolně. Je totiž sakra rozdíl poslat peníze na konkrétní nemocné dítě a „platit charitu“ povinně z vlastních daní. Když se zaplatí utečenci, nezbyde na naše lidi, a tak se zase dokola skládáme na nemocné. Tenhle kolotoč trvá už čtyři roky.

Máme mít radost z toho, že jsme nejbezpečnější země. Zatím. Zatím je zde bezpečno, ale jak dlouho? V Praze je každý třetí člověk cizinec. Celkově je to u nás už každý desátý. Jen tak dál a budeme mít chalífáty jako v Anglii.

Máme mít radost z toho, že dokážeme všechno vyrobit. To my umíme, o tom žádná. Dokonce bychom zvládli postavit i atomovou elektrárnu. Tak proč ji, proboha, staví Korea? My to sice umíme, ale v reálu jsme jen montovna. Umíme postavit letadla, ale nemáme ani vlastní letiště. Umíme všechno, ale jako stát neděláme nic.

Máme mít radost z toho, že naši sportovci vyhrávají medaile. Budiž jim přáno. Také se ráda koukám, jak naši vítězí, ale upřímně – chleba si za to nekoupíme. Sportovci dávno nejsou amatéři, je to jejich obživa. Ano, je to dřina, ale je to jejich volba. Jen tvrdím, že do medaile si člověk nekousne, medaile ho nezachrání před útokem a nenaučí národ nebát se.

Nakonec si pan prezident povzdechl, že jsme jako národ názorově rozdělení. Jsme. Ale on sám by si měl před zrcadlem nahlas přiznat, jak výrazně k tomu přispěl. Protože on je možná všechno možné, ale rozhodně není „prezidentem všech“, jak nám tak sladce sliboval.

Místo prázdných frází o sounáležitosti bych od hlavy státu raději slyšela, jak hodlá bouchnout do stolu, když vláda ožebračuje vlastní důchodce a ze střední třídy dělá adepty na sociální dávky. Jenže to bych chtěla moc. Ono je totiž mnohem snazší mluvit o „střízlivosti a uvážlivosti“ z tepla hradních sálů, než se podívat do očí lidem, kterým po zaplacení složenek nezbývá ani na ten pověstný střízlivý oběd.

Pane prezidente, mluvil jste sice hezky, ale mluvil jste ke zdi. Protože dokud budete jen „v souladu se slibem sledovat“, jak tahle země morálně i ekonomicky vyteká do kanálu, zůstanete jen dobře oblečeným symbolem rozvratu, který tak rád kritizujete. Sladkých řečí už jsme se za ty roky najedli dost – teď bychom raději ty slibované výsledky. Ale ty v novoročním menu očividně zase chyběly.