Příběh houslí jako nástroje, který vydrží pět set let, patří k tomu nejlepšímu, co lidstvo dokázalo




Sdílet článek:

Rada starších, nebo se jí také říkalo rada moudrých. Poradní sbor, bez kterého se neobešel prakticky žádný přírodní národ. Nebylo na škodu, když mladickou výbušnost ředili a mírnili názory těch, kteří už zažili své. Proto název tohoto pořadu, Rada starších. A proto moji hosté.

Tím dnešním je jeden z nejvýznamnějších a nejznámějších současných houslistů. Na jevišti už stojí více než pětačtyřicet let. Se svými koncerty navštívil prakticky celý svět. Spojené státy, Kanada, Mexiko, Brazílie, Evropa prakticky celá, Jordánsko, Spojené arabské emiráty, Indie Thajsko, Filipíny a tak dále. CD má už na svém kontě na padesát – a zlatými a platinovými deskami by mohl tapetovat. Zároveň je ale soudním znalcem v oboru smyčcových nástrojů a mnoho jeho koncertů tak tvoří nejen hudba, ale zážitek spolu vytváří také příběhy starých slavných houslí a houslařů. Je to taky jeden z mála interpretů, který je sám sobě úspěšným agentem. Založil několik tuzemských festivalů klasické hudby, a tím pádem se stará také o mnohé své hudební kolegy. Jaroslav Svěcený mým hostem. Buď vítán.

Jaroslav Svěcený: Jaroslave, já jsem tady říkala, že jsi na jevišti více než čtyřicet pět let, to jsi opravdu musel začínat jako velmi mladé pachole.

Jaroslav Svěcený: Tak já jsem už koncertoval v době studií na pražské konzervatoři, kdy jsem měl tu možnost se jako mladý interpret zúčastňovat různých aktivit, které šly dokonce i směrem ven, protože to byly výměnné akce. Ale potom jsem začal koncertovat. Samozřejmě, že v té době, ve které jsme žili tehdy, tak koncerty začínal člověk většinou v lázních, a pak se ta pódia zvětšovala, protože samozřejmě pak už to byla pódia koncertní. Já neznevažuji koncerty v lázních, ony mi daly úžasnou erudici, praxi…

Martina: Zájezdní jistotu.

Jaroslav Svěcený: No jistě. Dokonce, když se tedy vrátíme ještě před těch pětačtyřicet let, tak, já nevím, od dvanácti do patnácti jsem hrával s takovým zvláštním souborem, protože já jsem se narodil v Hradci Králové, tak to byl soubor z Hradce, byl to akordeonový orchestr, kde bylo asi, já nevím, dvacet akordeonů, které hrály opravdu úžasně, já jsem si s nimi ohrával veškerý repertoár, takže mohu říct opravdu otevřeně, že jsem tehdy poznal všechny zotavovny ROH, takže vím, jaké měly sály, v jakých to bylo městech. A potom jsem tuto praxi zúročil. Protože ona, jak zrovna ty dobře sama víš, ta praxe není špatná.

Martina: A řekni mi, byl jsi to, čemu říkáme zázračné dítě?

Jaroslav Svěcený: Určitě ne. Já si myslím, že jsem byl člověk, který přirozeně převzal žezlo po mém dědečkovi, který mi dal, byl to kapelník a houslista, který mi dal do ruky housle. Já jsem si ze začátku nebyl vůbec jistý, že bych se těmi houslemi mohl třeba potom živit, to přišlo až někdy ve dvanácti, ve třinácti, kdy jsem k tomu tedy pojal absolutně jiný vztah, to můžu říct, protože já jsem předtím v Hradci jezdil na hory a běhal jsem na lyžích, a to mě strašně bavilo. Mám z toho dokonce nějaké mládežnické medaile. Pak jsem chtěl zpívat, to mi taky docela šlo, ale nakonec housle zvítězily, protože jsem to viděl kolem sebe, a v Hradci jsem chodil do hudebky, kde paní učitelka na mě měla opravdu vysoké nároky. A motivace? Jedna z motivací, velkých motivací, byla moje maminka, která studovala Univerzitu Palackého v Olomouci, vystudovala hudební pedagogiku, češtinu a v té době učila na gymnáziu Josefa Kajetána Tyla v Hradci Králové, což tehdy bylo opravdu, řekněme, takové hodně luxusní gymnázium, co se týče vědění, protože opravdu vychovávali skvělé studenty, a ona tenkrát řekla krásnou větu: „Tak podívej, buď půjdeš k nám na gymnázium, anebo zamakej a zkus přijímačky na pražskou konzervatoř.“ Ta tenkrát nebyla pro nás, existovala směrná čísla, byl rok sedmdesát pět…

Martina: A Hradec měl své kvóty…

Jaroslav Svěcený: …měl své… Co, Východočeský kraj, tehdy nebyl Hradecký a Pardubický. No a v Pardubicích v té době konzervatoř nebyla. Ta je daleko mladší. No, a já jsem říkal, dobře, to byla éra, kdy se nás na housle prý přihlásilo pětatřicet a brali nás tři a dva na odvolání, do Prahy. Takže fakt člověk musel zamakat. Tak já jsem říkal: „Hele, já to zkusím.“ Byla to veliká výzva, protože pak jsem si říkal: Tak, maminka se dozví po každé hodině, jakou jsem měl známku, teď tam budu v takovém vnitřním stálém tlaku, dneska už na to koukám s velkým nadhledem a směji se tomu. Ale tenkrát jsem si říkal, že to je přeci jenom dobré, zkusit ten obor, a navíc mě lákala Praha.

Úplně nejvíc z toho všeho, co mě fascinovalo, byla vůně houslařských laků. Takže de facto, já jsem se k těm houslím dovoněl.

Martina: No samozřejmě, já si myslím, že v podstatě každý čtrnáctiletý člověk, když si má vybrat mezi tím, jestli bude studovat na škole, kde učí některý jeho rodič, anebo se stát raději atomovým fyzikem, nebo se naučit hrát na harfu za čtrnáct dní, tak udělá všecko proto, aby šel do Prahy.

Jaroslav Svěcený: No, a to se povedlo. Takže udělal jsem přijímací zkoušky, samozřejmě z hradeckého rodinného domu, poměrně hezkého, s velkou zahradou, jsem se ocitl v domově mládeže. Bylo nás šest na pokoji, z toho čtyři studovali technologii zpracování masa, takže měli, jak je z toho oboru pochopitelně jasné, velké pochopení, když jsem tam chtěl několik hodin cvičit na housle, že. Takže se ozvalo „vypadni, jo“, protože oni byli mazáci, tenkrát na domově mládeže, kdežto my jsme byli ta ucha. Takže jsem skončil dole u kotle, když ten kotel fungoval, potom kotel praskl, pak nám dali olejové radiátory, ty vytekly, takže já jsem si potom musel sehnat ubytování a bydlel jsem v privátu, který měl tak tři krát dva a půl metru, takže jsem si prošel vším. Musím říct, že odchodem do Prahy, z toho jedináčka, se stal takový hodně ostřílený hoch, který dostával od života trošičku ráničky, protože jsem si to musel vybojovat sám. Takže jsem Prahu opravdu poznal úplně od základů.

Martina: A to ti tak už v té době záleželo na houslích, že ty, mazánek, jak jsi to naznačil, jsi vlastně musel absolvovat všechny ústrky náplavy v Praze v té době, kdy se nám posmívali, kde máme zaparkovaná kolečka s hnojem a podobně?

Jaroslav Svěcený: Samozřejmě, samozřejmě, no.

Martina: Kdo přijel z vesnice, Ostrava a Hradec Králové, to byla vesnice.

Jaroslav Svěcený: Tenkrát jsme byli všichni takoví vesničani…

Martina: Záleželo ti tolik na houslích?

Jaroslav Svěcený: Záleželo, záleželo. Já jsem totiž ještě v Hradci prošel, já se paralelně zabýval houslemi na dvou liniích. Ta druhá linie byla houslařská. Protože já jsem v Hradci chodil do houslařské dílny, kde mistři houslaři Pilařové, to je celý houslařský rod, který pochází z Podkrkonoší, tak opravdu stavěli a restaurovali nástroje, a já se přiznám, že tehdy jejich dílna byla nesmírně blízko, v Dukelské ulici, v té původní adrese školy, ta byla potom zbourána, škola se přestěhovala jinam, a já jsem tam chodil obden. Někdy každý den se jenom dívat, jak dělají, a úplně nejvíc z toho všeho, co mě fascinovalo, byla vůně houslařských laků. Takže de facto, já jsem se k těm houslím dovoněl.

Martina: Ale počkej, já jsem si myslela, že tvoje láska ke starým nástrojům, a vlastně i to, že se smyčcovým nástrojům, jak už jsem zmínila, věnuješ ještě i profesionálně úplně jinak, jako soudní znalec, že to byla věc, která se přidala časem. A že to byly možná trošku zadní vrátka – a zjevně ne.

Jaroslav Svěcený: Kdepak, vrátka určitě ne. Základ bylo to, že jsem k houslím dostával vztah, protože jsem poprvé viděl housle otevřené. To znamená, když se restaurovaly. tak se musí otevřít vrchní deska, teď jsem viděl staré zápisy, stará razítka, vinětky, teď k tomu, tehdy žil ještě Karel Pilař, to byl ročník 1899, a já jsem tam jako malý kluk chodil, a on mně vykládal o historických souvislostech, protože on si toho neuvěřitelně moc pamatoval, no takhle jsem dostával vztah k tomu nástroji ještě z druhé stránky. To znamená, nebyla to jenom stránka interpretační, ale byla to stránka absolutně historická. Protože ty věci, co mně tam začal říkat, nebo co mně tam říkali, tak to jsou věci, které jsem tenkrát neměl kde vyčíst, a mě to fascinovalo být v ráji, teď když jsem si mohl zamíchat lak, pak jsem si samozřejmě jako důvěřivé dítě myslel, že opravdu ten lak, co jsem zamíchal, že na to nanášejí. Já si myslím, že ho potom rychle předělali. Ale mě to fascinovalo.

Mě fascinoval ten příběh nástroje, který vydrží tři sta, čtyři sta, pět set let – a akorát se musí občas opravit, zrestauruje se a jede se dál. Jak to, že v době, kdy nebyly přístroje, generátory a všechny ty UV záření, fungoval takový obor? Lidstvo toho spoustu zvoralo, což se mu stále daří, pochopitelně. Ale taky spoustu skvělého vykonalo. A housle jako předmět, nebo vůbec smyčcové nástroje jako předmět umělecký a hudební, je něco, co mě absolutně fascinuje svojí dlouhověkostí. Takže dneska sto let staré housle vlastně neznamenají v zásadě historicky až tak nic moc, protože podstatný je, italské housle 18. století – zlatý pilíř, že ano. To je to, na co se kouká, ty Stradivari a tak dále. Ale dvě stě, tři sta, čtyři sta let u toho nástroje nehraje žádnou roli. A to mě fascinovalo od začátku. Takže já jsem hrál, pochopitelně moje první housle byly Vladimíra Pilaře, ty mám dodneška, ty mně koupil můj děda k Vánocům, ale jinak jsem šel v druhé linii, když jsem vycházel z devítiletky, tak to byla taková jakoby přidružená linie, a čím více jsem housle studoval, tak tím víc jsem se o tom chtěl dozvědět, takže jsem začal ty věci číst. A vyvrcholilo to tím, že už dneska dělám i výstavy.

Staré housle mají v sobě energii těch, co je obsluhovali před tím. Co je jich dotýkali. Tomu já věřím absolutně.

Martina: Řekni mi jednu věc, obecně dlouhou dobu platilo, že všechno, co jsme vyrobili, lidé, bylo pořád lepší. Řekla bych posledních, já nevím, kolik desítek, možná i sto let to už neplatí, a vlastně věci, které vyrábíme, jsou tak trochu horší. Jak je to s houslemi? Uměli to opravdu staří mistři, Amati, Stradivari, vyrobit nějak jinak, lépe, anebo dnešní mistři dokážou vypustit ze své dílny hotový skvost?

Jaroslav Svěcený: Je to těžké, odpovědět jednoduše. Já se o to pokusím. Ti mistři tehdy k tomu museli dospět. Staré nástroje vznikaly ze starých renesančních nástrojů, že ano, viola da braccio, viola da gamba. Ta viola da braccio, to byla taková viola, co měla spoustu strun, když si to laik představí, spoustu strun, teď se na to musel naučit nějak hrát. No a z toho vznikly strunné housle. To samé se stalo s da gambou, z toho vzniklo čtyřstrunné violoncello. Ale ty tvary se postupem času nějak vyvíjely, až Stradivari a jeho kolegové, protože je potřeba mluvit i o jeho kolezích, ono se to dneska zjednodušilo, že jen Stradivari… Protože pro laika Stradivari je to, co zná. Ty ostatní už tolik nezná. Ale doba způsobila to, že skutečně on a jeho kolegové vyvinuli nástroj do takové charakteristiky, že to je nástroj, který zvládá špičkově zvukově sály i dneska. Proč to vzniklo, je jiný důvod. Houslisté tehdy potřebovali hrát pro větší počet publika, violisti, cellisti, hlavně tedy houslisti. A zjistili, že s klenutějšími nástroji, který tady fungovaly ve střední Evropě, a koneckonců i v Tyrolích, tak v kostele dobré, v malých sálech měšťanských dobré, ve šlechtických sídlech pro sto lidí dobré, ale ve velkém sále pro pět set lidí už to není dobré. Takže je potřeba vymyslet nosnost zvuku. No, a to tihle pánové dotáhli, dokázali – a Stradivari tomu dal absolutní dlouhověkost v tom, že vyvinul housle v tvaru, a měl na to čtyři etapy. A ta čtvrtá etapa byla ta, kdy to dotáhl do dokonalosti, a tam stavěl nástroje, podle kterých, a teď ti odpovídám na otázku, podle kterých se staví dodnes.

Martina: Už to lepší být vlastně nemůže.

Jaroslav Svěcený: Zkoušeli to lecjací borci. A ta dlouhověkost tam je. Je ještě potřeba říct, že Stradivari se dožil devadesáti tří let. V době, on zemřel v roce 1737, kdy byl průměrný věk, já nevím, padesát, padesát pět let. Šedesát se občas dožili, že. Ale devadesát tři – takových lidí moc nebylo. A on v posledních pětatřiceti letech opravdu stavěl špičkové nástroje podle toho modelu, a model Stradivari si zakládal na tom, že byl jakoby rozšířený a klenba toho, a teď to říkám ukrutně zjednodušeně, klenba vrchní a spodní desky byla vlastně víc pozvolná. Nebyla taková trčivá, což byly většinou nástroje německé, které vyvinul Jakob Steiner, který na konci svého života už taky ty klenby snižoval, ale to bylo vyloženě 17. století. No a takhle začaly vznikat modely, které se přebírají dodnes. Dlouhověkost tomu dodalo to, že dneska máme nové struny, tehdy se hrálo na střívkové, takže dneska máme struny z nylonu. A co se muselo udělat? Zase otevřít vrchní desku, tam je pod G strunou takový basový trámec, žebro, to se muselo udělat větší, aby vrchní deska struny unesla, zavřelo se to, začistilo a ty housle hrají furt dál.

Martina: A řekni mi, když vezmeš do ruky Amatiho housle, nebo nějakých slavných Italů, ať pořád neříkám Stradivari, tak mají ty housle v sobě nějaký genius loci, který třeba v současných, velmi kvalitních moderních dobrých houslích nenajdeš, anebo je to spíš už jenom prostě legenda a pocit z těch houslí, z toho zvuku?

Jaroslav Svěcený: Staré housle mají v sobě energii těch, co je obsluhovali před tím. Co se jich dotýkali. Tomu já věřím absolutně. Protože je zajímavé, že když vezmu starý nástroj do ruky, rozehraju ho, tak mám u toho vždy pocit, který neumím popsat, co bych tady popisoval hodinu, ale asi bych se k žádnému základnímu zjištění nedostal, prostě je to jiný pocit než u nového nástroje. Já tím vůbec nesnižuji nové housle, protože noví mistři, současní, stavějí velmi krásné nástroje, ale mají v podstatě zásadní handicap v tom, že oni neumí postavit nový nástroj tak, aby už rovnou zněl a vypadal, jako tři sta let starý, že ano. Prostě housle tenkrát byly taky nové. A my nevíme, ani ten houslař neví, jak ty housle hrály, když byly nové. To znamená, musely se usadit, teď ti lidé měli tenkrát úplně jiné dřevo, protože tenkrát byla malá doba ledová, do konce 19. století, dřevo bylo hustější, drželo víc při sobě, to znamená, že si ho mohli dovolit opravdu vypracovat v poměrně tenkých charakteristikách, že to dřevo prostě krásně drželo tvar, nehýbalo se, nepraskalo to, protože ten materiál byl špičkový, z Val di Fiemme, támhle z Bosny a Hercegoviny. Takže jižní svahy Alp, smrky, a tam, co jsem povídal, to byl javor. Takže oni měli určití dispozice, nicméně tvar vyvinuli tak obrovský, že i dneska jsou třeba houslařské soutěže, a tam je v propozicích napsáno, že nástroj je povinné stavět podle modelu Stradivari. To je, představ si, soutěž ve výtvarném umění, že by všichni malovali jako Piccaso, a běda, zkus si to, kdyby ne. A to je jenom důkaz toho, že to je základ toho, že to dobře hraje. Každý nástroj měl tehdy svůj rukopis, no a ti dnešní houslaři vědí, jaké měli laky, ale nevědí, jak je nanášeli. Protože to mezitím taky musí být proces. Italské nástroje mají dvanáct až patnáct vrstev laků, a teď jde o to, když se podíváš, když ti vysázím dvacet špičkových mistrovských houslí z 18. století, tak ani jedny nemají stejnou barvu. A teď mi řekni, co je oxidací, co je opravdu kombinací těch laků, my spoustu věcí už nevíme a taky se nedozvíme. To složení, tu kombinaci, to míchání laků, to si většinou vzali jako know-how s sebou do hrobu. Jednotlivé položky, co v tom laku jsou, tak to samozřejmě dneska zjistí velmi jednoduše jakákoli laboratoř. Ale my pracujeme dneska už s novými houslemi, které nemůžou prostě být jako ty staré, a nové housle, když si je dám pod bradu, tak jsou vlastně určitou nepopsanou knihou, kterou začínáš psát.

Staří mistři neznali mikrofon a neměli další elektronické pomocníky. Všecko museli umět srdcem, hlavou, obrovskými znalostmi – a taky citem pro materiál.

Martina: Znamená to, že my sice víme, co do těch laků dávali, pokud nám jsou tyto složky známy, my ale nemůžeme vědět, jestli tam nedávali něco, co my už nedokážeme dnes vůbec ani popsat. Protože prostě taková látka už třeba neexistuje.

Jaroslav Svěcený: Jsou takové, to máš pravdu, ale většinově se to popsat dá.

Martina: Já jsem právě četla, že u mnohých houslí je pravděpodobně tajemství jejich zvuku a té jejich průraznosti, měkkosti, krásy, právě v laku. Takže, může to být pravda? Částečně tedy, je to samozřejmě konglomerát.

Jaroslav Svěcený: Lak je jenom součást. Je to v korpusu, v těle. Tam je strašně důležité, aby lak to zakonzervoval, ale zároveň byl průdušný, protože, když se ho tam dá moc, a lak je příliš hustý, tak pak samozřejmě se stane to, že póry, ten nástroj musí zůstat porézní, protože někudy zvuk musí jít ven. Nejenom otvory. Ale tvar tam je strašně důležitý, jak byly ty desky. Protože desky se ladí. Jak byly naladěny. A ještě je tady druhá věc, strašně důležité je to, že nástroj musí být vypracován v jednotlivých detailech tak, aby všechno rezonovalo, a aby to otvory, když se to odrazí od spodní desky, to skutečně šlo ven a neslo se to. Jde o to, aby byl nástroj nejenom silný, ale taky nosný. A dneska jsou nástroje, teď zrovna hraji na nádherné Guadagniniho housle z konce 18. století, ten nástroj skvěle zní třeba v sále pro pět tisíc lidí a nepotřebuje zesílení. Čímž narážím na to, že zaplaťpánbůh tehdejší mistři neznali slovo mikrofon. Protože by nikdy takový nástroj nevznikl, že. Protože když dáš mikrofon, tak zesílíš všechno. Jak říkám, strčí se šlahoun do Jacka Rozparovače, a hraje to, že? Hraje všecko. Ale ty nástroje se tenkrát musely vymyslet tak a vytvořit tak, aby samy o sobě zněly, a na to musely změnit model. A když vidím staré kresby, Stradivariho a současníků, to je plný geometrie. To nejsou žádné nahodilé tvary, že by někdo… Ti chlapi prostě znali. Perfektně fyzikální vlastnosti, uměli všecko o dřevě. Přesně si tam vytvářeli úhly, a podle toho samozřejmě ty modely vystavěli. Stačí se podívat do Stradivariho muzea v Cremoně, tam jsou dokonce některé kresby takhle vyfocené, nebo reprodukované, protože Stradivari skvěle maloval, kreslil, intarzoval, byl strašně šikovný. No, a to nevznikalo náhodně. Ti lidé všecko znali. Akorát neměli ani generátor, a neměli jakéhokoli dalšího elektronického pomocníka, takže to všecko museli umět srdcem, hlavou, obrovskými znalostmi – a taky citem pro materiál, protože jinak by takové housle nevznikly.

Máme tady spoustu hudebních škol, které vychrlí hudebníky, a já se ptám, co budou dělat? Armádu nezaměstnaných?

Martina: Jaroslave, my jsme se vlastně hned rovnýma nohama pustili do spíše tvé profese soudního znalce. Tak já se teď rychle vrátím k houslistovi, aby se nám to pěkně prolévalo, protože ty zkrátka v sobě máš obě tyto vášně. Ty jsi, když jsi říkal, jak jsi šel studovat na konzervatoř a jak jsi se překotně, až zoufale připravoval, abys nemusel chodit na gymnázium k mamince, tak jsi říkal, že člověk musel zamakat, a mně se vybavila ta písnička, kterou zpívá Zdeněk Svěrák: „Když jsem já šel do hu, do hu, do hudebky, nehudební děti ťukaly si na své lebky.“ A vím, že tak to bylo v naší době velmi často, pokud někdo nezazářil, že mu děti spíš tak trochu záviděly: „Tak ty jdeš zase do houslí?“ Nebo: „Ty jdeš zase na zpěv, tak to nepřijdeš odpoledne?“ „No, ne nepřijdu.“ A pak: „Co budeš dělat?“ „Musím cvičit.“ Byl jsi divný?

Jaroslav Svěcený: Já začnu odpovědí asi hned na to první, co jsi řekla. Když to beru z dnešního pohledu, já bych klidně do toho gymplu šel. Protože si myslím, že bych dneska uměl víc matematiku, fyziku, chemii, prostě věci, které jsme už na konzervatoři neměli, a já jsem de facto konzervatoř dělal, protože jsem měl vynikající průpravu, chodil jsem v Hradci do jazykové školy, do základní devítileté školy s rozšířenou výukou cizích jazyků, a ta škola byla opravdu hodně náročná na studenty, nebo na žáky, a já jsem de facto z toho žil. Protože na konzervatoř jsem přišel, a tam nejen že nebyla matematika a tyhle další zásadní obory, které jsou na gymplu, ale taky, já jsem byl němčinář. Já jsem němčinu už z té školy uměl tak, že tady mi vlastně říkali, ať tam ani nechodím, protože tam samozřejmě byli herci, a ti se učili úplný základ. Co já bych tam celou tu hodinu dělal? To nemělo smysl. Takže, z dnešního pohledu bych klidně udělal gympl, a šel třeba potom na AMU.

Dneska už bych šel možná studovat spíš někam ven. Ale tehdy to byl de facto takový výlet z hnízda, který tedy rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem a v tomhle případě žádnou procházkou pražským sadem. Tohle byl opravdu veliký úlet. Ale když pokračuji s tím dalším, tak jsem chtěl, aby když jsem už s těmi houslemi, tak tím jsem se vlastně rozhodl. To bys se musela rekvalifikovat. Kdybys po konzervatoři chtěla jít na nějakou jinou vysokou školu, tak se musíš doučit všechny běžné vědní obory, které tady nebyly. Takže jsem řekl, dobře, tak já do toho půjdu. Já zkusím hrát, zkusím se tím zabývat. Teď můj děda byl kapelník a houslista, musel se celý život starat o sebe. A já jsem zřejmě tyhle geny po něm zdědil, protože jsem kromě jednoho roku v době školy nebyl nikdy zaměstnán, vždycky jsem, i za té minulé doby, byl jakýmsi, dneska se tomu říká OSVČ, a proto tedy musíš mít docela velkou odvahu. Z dnešního pohledu, musím říct, šílenou odvahu. A to bych ještě k tomu dodal, že kdybych to věděl s dnešním myšlením, tak bych se do toho asi nepustil. Ale protože jsem tenkrát byl prostě mladý blázen, který řekl: Ale já to zvládnu. – no tak jsem šel po čtvrtém ročníku – já jsem nedodělal konzervatoř -, ale po maturitě jsem šel hned na vysokou školu, protože jsem udělal přijímačky, tenkrát to šlo, přijímačky na Akademii múzických umění, což bylo jenom o barák vedle, protože tehdy, konzervatoř je stále Na Rejdišti, ale vedle v Rudolfínu jsme měli tenkrát školu. Tenkrát nebyla škola na Malé Straně, ale hráli jsem ročníkové koncerty ve varhanním sále. To byla tehdy pro mě úplně jiná budova. Ale budova, která byla úžasná, která mi dodala sílu.

Chodil jsem k profesoru Snítilovi, což byl v tehdejší době podle mě špičkový houslový pedagog, jeden z nejlepších, kterého jsme kdy tady měli, taky Hradečák. Začínal, mělo to takovou zvláštní návaznost, Začínal u dědy v hradecké filharmonii u pultu, jako student mu tam pomáhal, otáčel mu noty. Takže najednou to byl slovutný pan profesor, který nás samozřejmě naučil housti, a myslím, že housti docela dobře. A já jsem v té době opravdu dělal všechno pro to, abych se, nejde o to prosadil, to je špatné slovo, ale abych skutečně mohl začít dělat svoje představy, realizovat svoje představy hudebníka, který chce něco nabídnout. Takže já jsem se asi možná v té době určitě hodně vymykal.

Martina: Ty jsi řekl, že dnes, s dnešním myšlením, věděním, už bys možná šel na gymnázium, protože by ses víc dozvěděl o matematice, fyzice, chemii, a já vím, že ty jsi bytost renesanční, ale svým způsobem na první dobrou se nabízí otázka, k čemu bys to dnes potřeboval?

Jaroslav Svěcený: No, já bych dneska asi začal přemýšlet trošku jinak, protože když sleduji dnešní vývoj po peripetiích, které jsme tady všichni jako lidstvo prodělali, a ještě proděláváme, samozřejmě, teď nevíme úplně přesně, co nás v některých směrech ani čeká, tak bych si říkal, jestli by nebylo lepší, abych ještě studoval něco normálního než hudbu. Protože já si kladu otázku, co dnešní interpret, v oblasti klasické hudby, má za možnosti? Já si myslím, že kultura, ta vážno-hudební, bude mít menší možnosti. O tom jsem tedy stoprocentně přesvědčen. Bude se to celé přeorganizovávat. Samozřejmě vznikají, jsou tady orchestry, jsou tedy tím pádem státem, či městy dotované, kraji dotované instituce, které fungují tak, že ti lidé dostávají plat, chodí tam, odabsolvují si svoje zkoušky, koncerty, které jsou jim řečeny a tak dále. To, že ty mnohé platy samozřejmě nestačí na to, aby se uživili a jdou dělat ještě nějaké… jdou učit, a samozřejmě to musí nějak kompenzovat, to je věc druhá. To bych do toho teď netahal.

Ale pak je tady veškerá jiná činnost, kromě orchestru je činnost OSVČ. To znamená, že ten člověk se musí nejenom etablovat a přesvědčit okolí, že by bylo prima, kdyby na něj chodili, ale taky si musí vytvořit nějaké ekonomické zázemí, které předurčuje k tomu, že má trošku čas na to se zabývat projekty, které potom do budoucna jsou smysluplné. A já se přiznám, když sleduji dneska vývoj, my tady máme obrovské množství konzervatoří, máme tady vysoké školy, máme tady církevní školy, máme tady spoustu hudebních škol, kde samozřejmě ale berme v potaz, že jenom zlomek jde pokračovat dál, my tady máme spoustu hudebníků, kteří vlastně vyjdou tyto školy, od střední počínaje, vychrlí hudebníky, a já se ptám, co budou dělat?

Martina: Armáda nezaměstnaných?

Jaroslav Svěcený: Jsem o tom přesvědčen. To tedy musím říct naprosto otevřeně, i když jsem strašný optimista, ve spoustě věcí, ale v tomhle smyslu mně vyskakuje semafor s červenou, kde si myslím, že jenom část těchto lidí, opravdová část má šanci, z těch každoročně vypouštěných ze škol, se tímto oborem skutečně živit. Protože to by se tady musela změnit struktura. Ta začíná granty na ministerstvu kultury, kde by se musely rozdělovat jiným způsobem. Tady by se musel kompletně změnit pohled na organizační strukturu kultury, který je tak zakleslý, že OSVČ mají možnosti jednoznačně strašně omezené. A je to pochopitelné, že tady funguje, jako i v jiných zemích, klientelismus na plné obrátky. Ale struktura kultury tady je vlastně strašně stará. Struktura, která tady funguje, že ministerstvo cosi rozdává, někomu rozdává, teď tam někdo sedí, takže samozřejmě OSVČ – ti jsou zásadně biti. Protože tady ještě funguje zvláštní závist těch, co nejsou tak známí. A že by bylo výborné dávat právě naopak těm, u nichž lidé mají pocit, že to nejsou komerční tituly, že to není známá osobnost, která to nepotřebuje, ta si na to přece vydělá nějak sama, má sponzory. Takže se rozdávají peníze za něco, co já si myslím, že pro vývoj kultury není – ať se na mě nikdo nezlobí – není vůbec podstatné, a dokonce v dnešní době ani zajímavé. Ale tam to je, tady jsou ty věci tak zakleslé, že těžko asi budeme hledat nějaké řešení.

JAROSLAV SVĚCENÝ

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

1 Comment

Napsat komentář: sergej Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*