Proč česká média lžou? |

Sdílet článek:

D. D. KRAJČA

Vrátit se po pěti týdnech toulání po jihovýchodní Asii zpátky do českého mediálního prostoru je zážitek, který člověka udeří do obličeje jako prudká změna klimatu. Malajsie s její otevřeností. Filipíny se svou chaotickou, ale podivuhodně upřímnou žurnalistikou. Indonésie s obyčejnou přímostí. Hongkong, který si přes své otřesy stále zachovává široký přístup ke světovým zdrojům. A k tomu Spojené arabské emiráty a Katar, kde lidé čtou všechno, i to co se vládě nelíbí, protože i ona dobře ví, že realita nikdy nezmizí jen tím, že se zakáže.

Člověk během cestování nemá televizi, ale má něco mnohem důležitějšího. Má čas. Má odstup. A má porovnání. A tak jsem si v letadlech, hotelech, čajovnách a letištních halách otevřel různé weby. Německé, italské, španělské, americké, ukrajinské i ruské. A samozřejmě i české. A najednou jsem viděl něco, co se mi doma v každodenním shonu schovávalo přímo před očima. Svět popisuje realitu jedním směrem a český mainstream si dál kreslí svůj vlastní obrázek, který nemá s tím světovým téměř nic společného.

Nejde o to, kdo kde postupuje. Nejde o to, kdo je v právu. O tom tento text vůbec není. Jde o samotný základ novinářské profese. O poctivost a odpovědnost. O to, že novinář má popisovat svět takový, jaký je, a ne takový, jaký se mu líbí. Jenže český mediální prostor jako by se od této jednoduché povinnosti úplně odpojil. Nevysvětluje, netřídí, nesrovnává. Jen opakuje stále stejný příběh, který se mezitím ve zbytku Evropy dávno začal přepisovat.

A tady někde se rodí odpověď na otázku, proč je české zpravodajství tak zoufale odtržené od okolního světa. Nejde o to, že by redakce neměly informace. Internet je otevřený, zdroje jsou dostupné a každý redaktor má v kapse mobil, kterým může během tří minut ověřit, že realita v Německu a realita v Praze se liší natolik, že to bije do očí. Problém není v nedostatku dat, ale v nedostatku odvahy. Ten, kdo se nechce dívat, neuvidí nic, ani kdyby měl před sebou celou knihovnu satelitních snímků.

Český novinář se naučil žít v pohodlném a úzkém prostoru jediné povolené interpretace. Je to prostředí, kde loajalita k vlastním kolegům a k náladě redakce zvítězila nad profesionalitou. Kde je důležitější být zařazen než mít pravdu. A kde je jakýkoli odlišný pohled považován za hrozbu. Tak vzniká zvláštní mediální ekologie, která se nebojí omylu, ale panicky se bojí vybočení z řady. A proto raději dál opakuje stále stejný narativ, i když se jim pod rukama drolí.

Během cest jsem si otevřel i ty takzvaně blokované ruské weby. Ne proto, že bych jim slepě věřil, ale proto, že k demokracii patří porovnání. Člověk musí mít možnost nahlédnout i do argumentů „nepřítele“, aby je mohl vysvětlit, vyvrátit nebo potvrdit. Zakazovat nepřítele je primitivní a hloupé, protože tím zbavujeme občany schopnosti orientovat se v informacích. Mazání nepohodlných zdrojů není ochranou demokracie. Je to její popření. Je to útok na svobodu, který je nebezpečnější než jakákoli propaganda, protože když někdo rozhodne, co se smí číst a co se nesmí, rozhodne tím i to, co se smí myslet.

A právě v tom je kořen problému české žurnalistiky. Nejde o to, že by neměla informace. Měla by je, kdyby je chtěla mít. Ale ona dělá pravý opak. Zúží se na jediný pohled. Zavře dveře před čtenáři. Zamlčí kontext. A potom napíše článek, který se dá číst jen tehdy, když jste předtím nežili na planetě Zemi, ale někde v izolované mediální kolonii v českých luzích.

A pak přijde ten okamžik, kdy vystoupíte z letadla a otevře se před vámi česká kotlina. Nejvíc vás praští ta zima. Ten náhlý rozdíl téměř čtyřiceti stupňů, který bolí, jako by tělo protestovalo proti návratu. Přežijete i ten roztržený ret, který si uděláte ve chvíli, kdy po pěti týdnech sáhnete po petce vody a zapomenete, že v Evropě má uzávěr úplně jiný odpor než v Asii. To všechno se dá brát s úsměvem, protože k cestování patří malé absurdity a člověk je přijme jako daň za zážitky.

Ale pak nasednete do autobusu a začnou vás pálit věci, které se hojí mnohem hůř. Ty naštvané tváře, které se kolem vás míhají. Ten neúsměv, který se stal výrazem národa. Ta podrážděnost, která se vznáší ve vzduchu jako smog. Ta nenávist lidí ke všem a ke všemu, která se stala jakousi civilní výbavou. A v tom tichu, přerušovaném jen bručením motoru, vám začne být líto něčeho, co v Asii berete jako samozřejmost. Lituje se vám úsměv. Lituje se vám radost. Lituje se vám lidí, kteří se dokážou usmát jen proto, že se usmívat chtějí.

A právě v ten okamžik vám dojde to nejbolestnější. Ne to, že tu chybí slunce nebo teplo nebo tropická lehkost. Ale to, že tu chybí pravda. Že lidé žijí ve lži, která je obklopuje jako studená mlha. Že se s ní smířili, protože už nemají sílu ji odmítnout. Že ji začali přijímat jako každodenní rutinu, stejně jako přijímají šedé nebe nebo ranní zácpy. A že ta lež už není jen v médiích. Že se usadila hluboko v lidech. V jejich postojích, v jejich únavě, v jejich pohledech, které se dívají skrz vás a ne na vás.

To je ten okamžik, kdy pochopíte, že největší rozdíl mezi Asií a Evropou není v kultuře ani v klimatu. Je v tom, že někde se lidé umějí radovat i s málem, protože jejich pravda není zakrytá. A jinde se lidé přestali radovat, protože se naučili žít v příbězích, které neodpovídají jejich vlastním očím. A když se národ smíří s lží, přestane se smát. A když se přestane smát, přestane žít.

A to je možná ta nejsmutnější tečka po návratu domů. Ne ta zima. Ne ten uzávěr. Ne ten autobus plný zamračených obličejů.

Ale to tiché zjištění, že lidé tu přestali věřit pravdě.

A spolu s ní přestali věřit i sobě.