Proč je nutné zrušit Českou televizi

MILAN BRANDEJSKÝ

Změna zdroje financování ČT je pouze administrativní zásah, který se zcela míjí s podstatou problému, pokud je tímto problémem redakční kultura a selhávající vnitřní kontrola. Řešit obsahové selhání změnou zdroje příjmů je podobné, jako řešit špatné rozhodování špatně sestaveného orgánu tím, že mu změníme rozpočtovou kapitolu, ze které je placen – rozhodovací mechanismus i lidé, kteří rozhodují, zůstávají stejní. Způsob financování určuje, odkud instituce bere peníze a komu se za ně finančně zodpovídá. Neurčuje ale, jak redakce interpretuje svět, koho zve do diskusí, jak stříhá rozhovory nebo jaký úhel pohledu volí pro dětskou tvorbu a dokumentaristiku. Pokud je kořenem problému zažitá redakční kultura, interní hodnotový konsenzus nebo absence funkční vnitřní kontroly nad dodržováním kodexu, přechod z jednoho zdroje peněz na druhý na tom nic nezmění – změní se pouze účetní kolonka, ze které peníze plynou.

Televize veřejné služby stojí a padá na jedné jediné věci: na důvěře, že divák dostává celý obraz reality, ne jen jeho část vybranou podle toho, komu se to hodí. Když tato důvěra chybí, přestává jít o veřejnou službu a začíná jít o nástroj – ať už vědomý, nebo jen důsledek skupinového myšlení redakce.

Mlčení jako forma manipulace

Nejzákeřnější formou zkreslení není lež, ale ticho. Pokud televize některé události – ať už domácí kauzy, nebo mezinárodní dění – jednoduše nezařadí do vysílání, nebo je odvysílá jen v okleštěné podobě, divák nemá šanci poznat, že mu něco chybí. Na rozdíl od otevřené lži, kterou lze vyvrátit, absence informace nezanechává stopu, kterou by bylo možné zpětně zkontrolovat – pokud si divák informaci nedohledá jinde, neví, že vůbec existuje. To dělá z selektivního zamlčování obzvlášť těžko prokazatelný, a proto obzvlášť nebezpečný typ zkreslení.

Střih jako nástroj interpretace

Podobně funguje i účelový střih rozhovorů. Politik může v nastřižené odpovědi říct něco jiného, než co řekl v celém kontextu – stačí useknout větu uprostřed, vynechat podmínku nebo kontext, který danou výpověď relativizuje. Divák věří, že vidí objektivní záznam; ve skutečnosti vidí interpretaci redakce zamaskovanou za autentický záznam. Tohle je zvlášť citlivé u zpravodajství, protože zde diváci očekávají fakta, ne editorializaci.

Diskuse bez druhé strany

Pokud publicistické pořady systematicky zvou jen zástupce jednoho názorového proudu a druhou stranu buď nezvou vůbec, nebo ji rovnou dehonestují v její nepřítomnosti – tedy bez možnosti reagovat – přestává jít o diskusi a začíná jít o jednostrannou prezentaci názoru s rétorickou výbavou diskusního formátu. Nepřítomná dehonestace je obzvlášť problematická z hlediska fair play: kritizovaná strana nemá ani teoretickou možnost se bránit ve stejném vysílacím čase.

Dětský divák jako zvlášť citlivá kategorie

U tvorby pro děti je otázka citlivosti a věkové přiměřenosti podstatně přísnější než u dospělého publika, protože děti nemají vybudované kritické filtry a interpretační rámce dospělého diváka. Pokud by tvorba pro děti cíleně budovala jednostranné hodnotové postoje k jakémukoli společensky kontroverznímu tématu – ať už jde o témata genderová, náboženská, nebo politická – jednalo by se o zásah do rodičovské výchovné autonomie, kterou má veřejnoprávní médium naopak respektovat, nikoli obcházet.

Historie psaná vítězi

U dokumentární tvorby je jednostrannost obzvlášť citlivá, protože historické interpretace mají dlouhodobý dopad na kolektivní paměť společnosti. Pokud dokument o kontroverzním historickém období prezentuje jen jeden výklad a mlčí o legitimních alternativních interpretacích podložených historiografií, nejde o dokumentaristiku, ale o didaktickou propagandu v dokumentárním hávu.

Proč na tom záleží

Společným jmenovatelem všech těchto jevů je to, že instituce financovaná ze společných prostředků všech občanů – bez ohledu na jejich politické přesvědčení – přestává sloužit všem a začíná sloužit jen té části publika, jejíž světonázor sdílí. To narušuje samotné ospravedlnění, proč veřejnoprávní médium vůbec z povinných poplatků existuje: totiž že bude nestranným prostorem, ne hlásnou troubou jedné skupiny.

Co s tím dělá systém

V systému, kde veřejnoprávní vysílání podléhá zákonu, dohledu kontrolní rady a vlastnímu etickému kodexu, by měly existovat nástroje nápravy – stížnostní mechanismy, pravidelné analýzy vyváženosti vysílání zadávané nezávislým subjektům, sankční pravomoci vůči vedení instituce při opakovaném porušování pravidel. Klíčovou otázkou ale zůstává, zda tyto mechanismy fungují v praxi.

Bohužel každodenní praxe ukazuje, že nefungují vůbec a je zapotřebí radikální řešení z titulu tohoto článku.