Proč stojím na straně židovského národa

JONATHON VAN MAREN

V posledních několika letech jsem byl mnohokrát tázán, proč se ve svých komentářích tak často zaměřuji na nárůst antisemitismu, zejména proto, že se toto téma na pravici stává stále méně oblíbeným. Na tuto otázku existuje několik odpovědí – úplná odpověď by zaplnila středně tlustou knihu –, ale jedna z nich souvisí s historickou pamětí. Věřím, že to, čeho jsme právě nyní svědky, je oživení jednoho z nejstarších a nejsmrtelnějších hříchů západní civilizace, a domnívám se, že je morální povinností konzervativců a křesťanů se proti němu ozvat.

Nárůst antisemitismu přichází v době, kdy se konzervativci stali alergickými na požadavky, aby se „ozývali“ jménem té či oné věci. Nucená solidarita (Pride Month, Black Lives Matter) a výzvy k odsouzení neortodoxních osobností byly tak dlouho používány jako zbraň, že je konzervativci nyní oprávněně považují za podezřelé. Mnozí také začali pohlížet s nedůvěrou na jakákoli obvinění z předsudků; kritická rasová teorie a hnutí BLM, které zkolabovalo v oblaku skandálů, vyvolaly situaci typu „chlapec volá na poplach“.

Když Židé poukazují na to, co se děje a co prožívají, mnozí to nyní automaticky zařazují do kategorie „kritické rasové teorie“ a jdou dál. Identifikování nenávistných klišé zní až příliš jako „mikroagrese“; poukazování na rostoucí obavy židovských komunit zní až příliš jako „prožitá zkušenost“; kontext historického antisemitismu zní až příliš jako obvinění z kolektivní viny.

Příliš mnoha lidem se už příliš dlouho říká, že jsou rasisté; varování před smrtícími předsudky ztratila svou sílu. Ve skutečnosti se prosadilo něco jako pravý opak. Když je někdo označen za rasistu nebo nacistu, mnozí reflexivně předpokládají, že této osobě možná stojí za to naslouchat ještě více. Vzestup antisemitismu v posledních několika letech proto mnoho konzervativců ignoruje, přičemž i tak prominentní osobnosti jako JD Vance bezradně tvrdí, že se jedná pouze o rostoucí kritiku Izraele, nikoli o antisemitismus.

Ale je to tak. Co by řekli křesťané, kdyby jejich školy a kostely potřebovaly neustálý dohled ozbrojených mužů, nebo kdyby jejich instituce a svatyně byly automaticky považovány za pravděpodobné cíle? Tady, u nás, na Západě, ve 21. století?

To je každodenní realita židovského lidu. Žijí v obležení, a když se připojí k internetu a procházejí X či jiné platformy, vidí příval propagandy, na jejíž zveřejnění v Der Stürmer by byl pyšný i Julius Streicher. Je část této rétoriky jen ikonoklastickým pózováním? Nepochybně. Problém ikonoklasmu však spočívá v tom, že začíná skandováním, přerůstá v dav a najednou se vytloukají okna, než si kdokoli uvědomí, jak se to mohlo tak zvrtnout.

Zejména nyní považuji za důležité stát po boku židovského národa a projevit mu solidaritu v jeho utrpení. Říkám, že jsme svědky obnovy antisemitismu, protože jsme to již dříve zažili a příliš málo lidí si to pamatuje nebo se o to zajímá. A říkám to proto, že oživení, které pozorujeme, není pouhou záležitostí digitálních provokatérů, kteří se snaží šokovat okolí ošklivými slovy, ale jde o skutečné násilí, u něhož se modlím, aby nebylo předzvěstí ještě horších věcí, které mají přijít. Ti, kdo znají historii, mají důvod se obávat.

Neznalost historie je jedním z charakteristických rysů digitálního věku. Mnoho lidí je nyní uvězněno ve věčné přítomnosti nekonečného scrollování. Bez historických znalostí, z nichž by mohli čerpat, se lidé stávají snadným terčem pro ignorantské influencery, kteří vlévají hnilobu do prázdných lebek a vyvolávají záblesky dopaminu revizionismem holokaustu, středověkými krvavými pomluvami, otevřenou nacistickou propagandou.

Populace neznalá historie (Candace Owensová je jen jedním z typických příkladů) je živnou půdou pro jednu z nejstarších opakujících se forem nenávisti v západní civilizaci. Nenávist vůči Židům má dlouhou a krvavou historii. Nejde tu jen o druhou světovou válku a holocaust, i když mi vždy připadalo absurdní, že zatímco je holocaust stále v živé paměti, od Židů se očekává, že se „přenesou“ přes pokus o vyhlazení svého národa (a často i přes téměř úspěšné vymazání jejich vlastních rodokmenů). Dokázal byste to vy? Dokázal bych to já? Myslím, že ne. Ze šesti milionů zavražděných Yad Vashem dosud identifikoval jména pěti milionů.

Židé jsou již po staletí obětními beránky. Jejich „odlišnost“ jako samostatného národa z nich učinila pohodlný terč pro upadající režimy, vůdce v tísni i šířící nenávist. V mysli antisemity je samozřejmě právě tato historie (pokud si ji vůbec uvědomují) důkazem, že antisemitismus má opodstatnění.

Proč bychom je nenáviděli, ptají se, kdyby nebylo proč je nenávidět? Není kouře bez ohně! Jak nedávno poznamenal jeden spisovatel, antisemitismus je proměnlivý. Židé byli nenáviděni za to, že byli příliš chudí, i za to, že byli příliš bohatí; za to, že byli příliš nábožensky založení, i za to, že byli příliš sekulární; za to, že byli bez státu, i za to, že měli svůj stát. Antisemitismus je duchovní nemoc.

Holocaust, v celém svém rozsahu a hrůznosti, je toho nejlepším důkazem, protože šlo o antisemitismus v jeho nejčistší podobě. Cesta do vyhlazovacích táborů byla dlážděna propagandou o dravých bankéřích, revolucionářích a pátých kolonách, ale ve plynových komorách skončily všechny rozdíly. Náboženští Židé i Židé nenáboženští; ti, kteří se modlili v synagogách, i Židé, kteří konvertovali ke křesťanství; Židé, kteří lpěli na své prastaré identitě, i Židé, kteří se považovali za plnohodnotné Němce – všichni byli zavražděni proto, že byli Židé, a nic víc. 100 000 německých Židů sloužilo v první světové válce, z nichž 80 % na frontě. Ani tento projev nejvyšší vlastenecké oddanosti je nezachránil.

Jsme svědky oživení mnoha antisemitských klišé a mnohá z nich se prolínají se sociálním konzervatismem, což je pro křesťanské publikum činí mnohem nebezpečnějšími.

Existuje vyvrácené klišé, že Židé řídí pornoprůmysl s cílem zničit křesťanskou civilizaci (dokonce i Ben Shapiro byl z toho obviněn, přestože je jedním z nejvýznamnějších veřejných odpůrců pornografie a je autorem knihy s názvem The Porn Generation). Existuje mýtus o „židobolševismu“ – představa, že bolševická revoluce byla spáchána především Židy proti křesťanské civilizaci. Ti, kdo se zajímají o rozšířenost a škodlivost těchto spikleneckých teorií a psychopatologii, která za nimi stojí, ať si přečtou klasický esej Normana Cohna „The Myth of the Jewish World-Conspiracy“.

Znalost historie by nás měla připravit na to, abychom rozpoznali varovné signály tohoto zlovolného zla, které může spát, ale nikdy nezmizí, a nyní se opět probouzí. Zvažte:

V Kanadě došlo již několikrát k střelbě na židovskou dívčí školu a mnoho kanadských Židů opouští zemi, zatímco vlna antisemitismu stále eskaluje. Mnoho Židů se na veřejnosti začalo maskovat, aby se vyhnuli obtěžování a násilí.

V Nizozemsku se veřejný antisemitismus – urážky, výhrůžky a zastrašování – v roce 2024 zvýšil o 45 %, přičemž vandalismus namířený proti židovským cílům vzrostl o 44 %, včetně poškozování židovských hřbitovů. V listopadu 2024 byli izraelští fotbaloví fanoušci brutálně napadeni v rámci incidentu, který deník De Telegraaf označil za předem naplánovaný útok, o němž se v jednom chatu hovořilo jako o „lovu na Židy“.

V dubnu 2024 byla ve francouzském Gennevilliers unesena a znásilněna mladá židovská žena mužem, který uvedl, že to udělal, aby „pomstil Palestinu“. V červnu byla v Paříži 12letá židovská dívka hromadně znásilněna a zneužita zatímco ji její útočníci nazývali „špinavou Židovkou“ a odsuzovali Izrael. V roce došlo k nejméně 1 570 případům antisemitských činů, z nichž 10 % zahrnovalo násilné činy. Byly také zapáleny dvě synagogy.

Ve Velké Británii se od roku 2023 vyskytuje v průměru 250 – 300 incidentů měsíčně. Organizace Community Security Trust zaznamenala stovky fyzických útoků, hákové kříže namalované na židovských budovách, vandalismus ve Wiener Holocaust Library, výhrůžky smrtí a znásilněním adresované rodině židovského kaplana na Univerzitě v Leedsu a útok na synagogu v Manchesteru v říjnu, který si vyžádal dva mrtvé a několik zraněných.

Došlo také k vraždám, které vzbudily velký ohlas. Brutální vražda Yarona Lischinského a Sarah Milgrimové ve Washingtonu, D.C. loni v květnu – Sarah byla zastřelena, když se snažila odplazit před teroristou. Patnáct lidí bylo zastřeleno na židovském festivalu na australské pláži Bondi Beach v prosinci; pouhých několik dní po útocích ze 7. října se před operou v Sydney skandovalo „Plyn na Židy“. V Kalifornii byl zabit 69letý židovský muž poté, co ho do hlavy udeřil pro-palestinský demonstrant.

To je jen špička ledovce. Antisemitské projevy – včetně explicitních odkazů oslavujících holocaust – se staly normou. K tomuto jevu dochází již léta v oblastech, kde roste imigrace islamistů. Nyní jsme svědky rozšiřování koalice mezi levicovými aktivisty, kteří již dlouho nenávidí Izrael jako „koloniální stát“ (a kteří slavili vražedné orgie ze 7. října ještě dříve, než Izrael vůbec stačil zareagovat), a vlivnými osobnostmi pravicové online scény, které oživují prastaré nenávisti. Mnozí z nejvýznamnějších pravicových podcasterů nyní pravidelně poskytují prostor sympatizantům nacismu.

Říkám to vše proto, abych zdůraznil: Je nezbytné ozvat se a projevit solidaritu, než se situace zhorší a dokud na tom ještě záleží. Naše společnost ztrácí svou historickou paměť, ale židovský národ si nemůže dovolit ztratit tu svou. Když nám říkají, co se děje, měli bychom naslouchat.

To nejmenší, co teď mohu udělat (a plně chápu, jak žalostně malý je to příspěvek), když vidím, jak se to kolem mě děje, je říkat pravdu. To nejmenší, co mohu udělat, je poukázat na osobnosti na „mé straně“ (které jí ve skutečnosti nejsou) a zdůraznit zlovolnost toho, co dělají, i jejich historických a duchovních předků. To nejmenší, co mohu udělat, je jasně říci, že stojím za židovským národem.

 

Jonathon Van Maren je kanadský spisovatel a novinář, externí spolupracovník evropského konzervativního časopis The European Conservative.