Projev ministra zahraničí USA Marca Rubia na bezpečnostní konferenci v Mnichově

PAVEL DROBIL

Jasný a srozumitelný hlas rozumu administrativy, o níž a jejím vztahu k Evropě poslední rok pochybujeme. Podepisuji každé jedno slovo! Kéž by i Evropská komise a vládnoucí koalice v Evropském parlamentu konečně také dostala rozum a timmermansovské blouznění o zničení evropského průmyslu za každou cenu, odešlo konečně do minulosti. Bohužel, Evropský parlament a jeho lidovecko-socialisticko-zelená koalice tento týden opět prokázali, že nic nepochopili a nic se nenaučili.

Projev ministra zahraničí USA 🇺🇸 Marca Rubia na bezpečnostní konferenci v Mnichově:

Děkuji vám mnohokrát. Scházíme se zde dnes jako členové historické aliance, aliance, která zachránila a změnila svět.

Víte, když tato konference začala v roce 1963, odehrávala se v zemi – vlastně na kontinentu –, který byl rozdělen sám proti sobě. Linie mezi komunismem a svobodou vedla samotným srdcem Německa. První ostnaté ploty Berlínské zdi byly vztyčeny teprve dva roky předtím.

A jen několik měsíců před touto první konferencí, předtím než se zde naši předchůdci poprvé setkali, zde v Mnichově, přivedla kubánská raketová krize svět na pokraj jaderného zničení.

Zatímco druhá světová válka byla stále živě přítomna v paměti Američanů i Evropanů, ocitli jsme se tváří v tvář hrozbě nové globální katastrofy. Katastrofy s potenciálem nového druhu zkázy, apokalyptičtější a definitivnější než cokoli, co lidstvo v celé své historii dosud poznalo.

V době tohoto prvního setkání byl sovětský komunismus na postupu. Tisíce let západní civilizace visely na vlásku.

Vítězství tehdy zdaleka nebylo jisté.

Byli jsme však vedeni společným cílem. Nespojovalo nás jen to, proti čemu jsme bojovali. Spojovalo nás to, za co jsme bojovali.

A společně Evropa a Amerika zvítězily. Kontinent byl znovu vybudován. Naši lidé v průběhu času prosperovali.

Východní a západní blok byly znovu sjednoceny. Civilizace byla opět učiněna celistvou. Ta nechvalně proslulá zeď, která tuto zemi rozťala na dvě části, padla – a s ní i Říše zla.

Východ a Západ se znovu staly jedním. Avšak euforie z tohoto triumfu nás dovedla k nebezpečnému klamu. K přesvědčení, že jsme vstoupili – cituji – do „konce dějin“.

Že se každý národ nyní stane liberální demokracií. Že vazby vytvořené obchodem a ekonomikou samy o sobě nahradí národní stát. Že řádem založený globální systém – dnes už nadužívaný pojem – nahradí národní zájem.

A že budeme žít ve světě bez hranic, kde se každý stane občanem světa. Byla to pošetilá myšlenka, která ignorovala jak lidskou přirozenost, tak poučení z více než pěti tisíc let zaznamenaných lidských dějin. A draze jsme za to zaplatili.

V tomto klamu jsme přijali dogmatickou představu volného a neomezeného obchodu, a to i ve chvíli, kdy některé státy chránily své ekonomiky a dotovaly své podniky, aby systematicky podkopávaly ty naše. Zavírali jsme naše továrny, což vedlo k deindustrializaci rozsáhlých částí našich společností. Přesouvali jsme miliony pracovních míst dělnické i střední třídy do zahraničí.

A předali jsme kontrolu nad našimi kritickými dodavatelskými řetězci jak protivníkům, tak rivalům. Stále více jsme přenášeli svou suverenitu na mezinárodní instituce, zatímco mnohé státy investovaly do rozsáhlých sociálních systémů za cenu toho, že si přestaly udržovat schopnost bránit se. A to vše v době, kdy jiné země investovaly do nejrychlejšího vojenského zbrojení v celé historii lidstva a neváhaly používat tvrdou sílu k prosazování vlastních zájmů.

Abychom uklidnili klimatický kult, uvalili jsme na sebe energetické politiky, které ochuzují naše obyvatele, zatímco naši konkurenti těží ropu, uhlí, zemní plyn i cokoli dalšího – nejen k pohonu svých ekonomik, ale také jako páku proti nám samotným. A ve snaze o svět bez hranic jsme otevřeli dveře bezprecedentní vlně masové migrace, která ohrožuje soudržnost našich společností, kontinuitu naší kultury a budoucnost našich národů.

Tyto chyby jsme udělali společně a nyní společně dlužíme svým lidem, abychom se těmto skutečnostem postavili čelem a pohnuli se vpřed, k obnově a znovuvybudování.

Pod vedením prezidenta Trumpa se Spojené státy americké znovu ujmou úkolu obnovy a nápravy, vedeny vizí budoucnosti stejně hrdé, stejně suverénní a stejně životaschopné, jako byla minulost naší civilizace. A ačkoli jsme připraveni, bude-li to nutné, učinit tak sami, dáváme přednost tomu – a je to i naše naděje –, že to učiníme společně s vámi, našimi přáteli zde v Evropě. Spojené státy a Evropa k sobě patří.

Amerika byla založena před 250 lety, ale její kořeny začaly zde, na tomto kontinentu, dávno předtím. Muži, kteří osídlili a vybudovali zemi mého narození, dorazili na naše břehy s pamětí, tradicemi a křesťanskou vírou svých předků jako se svatým dědictvím, s nerozlučným poutem mezi starým světem a novým. Jsme součástí jedné civilizace – západní civilizace.

Jsme navzájem svázáni nejhlubšími pouty, jaká mohou národy sdílet: pouty utvářenými staletími společných dějin, křesťanské víry, kultury, dědictví, jazyka, původu a obětí, které naši předkové společně přinesli pro společnou civilizaci, jejíž dědici jsme se stali. A právě proto se my Američané můžeme někdy jevit jako poněkud přímočaří a naléhaví – ale své rady myslíme vážně. Proto prezident Trump vyžaduje od našich přátel zde v Evropě vážnost a vzájemnost.

Důvodem, přátelé, je to, že nám na vás hluboce záleží. Záleží nám hluboce na vaší budoucnosti i na té naší. A pokud se někdy neshodneme, pak naše neshody pramení z hlubokého znepokojení o Evropu, s níž nejsme spojeni jen ekonomicky, nejsme spojeni jen vojensky – jsme spojeni duchovně a kulturně.

Chceme, aby Evropa byla silná. Věříme, že Evropa musí přežít. Protože dvě velké války minulého století nám slouží jako neustálá připomínka dějin, že náš osud byl, je a vždy bude neoddělitelně spjat s tím vaším.

Protože víme, že osud Evropy pro nás nikdy nebude bezvýznamný. Národní bezpečnost, jíž se tato konference z velké části věnuje, není pouze souborem technických otázek. Kolik vydáváme na obranu nebo kde a jak ji nasazujeme – to jsou důležité otázky, jsou, ale nejsou tou zásadní.

Zásadní otázkou, na kterou musíme hned na počátku odpovědět, je: co přesně vlastně bráníme? Protože armády nebojují za abstrakce. Armády bojují za lid. Armády bojují za národ.

Armády bojují za způsob života. A to je to, co bráníme: velkou civilizaci, která má veškeré důvody být hrdá na svou historii, být si jistá svou budoucností a usilovat o to, aby byla vždy pánem svého vlastního hospodářského a politického osudu. Právě zde, v Evropě, se zrodily myšlenky, které zasely semena svobody a změnily svět.

Právě zde, v Evropě, vznikl svět, který dal světu vládu práva, univerzity a vědeckou revoluci. Právě tento kontinent zrodil génia Mozarta a Beethovena, Danta a Shakespeara, Michelangela a da Vinciho, Beatles a Rolling Stones. A právě zde klenuté stropy Sixtinské kaple a tyčící se věže velké katedrály v Kolíně nad Rýnem svědčí nejen o velikosti naší minulosti ani pouze o víře v Boha, která tyto zázraky inspirovala.

Předznamenávají divy, které na nás čekají v naší budoucnosti. Ale jen tehdy, budeme-li se bez omluv hlásit ke svému dědictví a budeme-li hrdí na toto společné dědictví, můžeme společně začít práci na představování a utváření naší hospodářské a politické budoucnosti.

Deindustrializace nebyla nevyhnutelná. Byla to vědomá politická volba, desetiletí trvající hospodářský projekt, který naše národy zbavil bohatství, výrobní kapacity i nezávislosti. A ztráta suverenity nad našimi dodavatelskými řetězci nebyla důsledkem prosperujícího a zdravého systému globálního obchodu. Byla pošetilá.

Byla to pošetilá, avšak dobrovolná proměna naší ekonomiky, která nás učinila závislými na druhých v uspokojování našich potřeb a nebezpečně zranitelnými vůči krizím. Masová migrace není – a nikdy nebyla – okrajovým tématem bez významu. Byla a nadále je krizí, která proměňuje a destabilizuje společnosti napříč celým Západem.

Společně můžeme znovu industrializovat naše ekonomiky a obnovit schopnost bránit naše obyvatele. Avšak práce této nové aliance by se neměla soustředit pouze na vojenskou spolupráci a znovuzískání průmyslů minulosti. Měla by se také zaměřit na společné prosazování našich vzájemných zájmů a nových hranic rozvoje, na uvolnění našich schopností, kreativity a dynamického ducha k vybudování nového západního století.

Komerční kosmické lety a průlomová umělá inteligence, průmyslová automatizace a flexibilní výroba, vytvoření západního dodavatelského řetězce kritických nerostů, který nebude zranitelný vydíráním ze strany jiných mocností, a jednotné úsilí o soutěž o podíl na trzích ekonomik globálního Jihu. Společně můžeme nejen znovu získat kontrolu nad našimi vlastními průmysly a dodavatelskými řetězci, ale také prosperovat v oblastech, které budou určovat 21. století.

Musíme však také získat kontrolu nad našimi státními hranicemi.

Kontrola toho, kdo a kolik lidí vstupuje do našich zemí, není projevem xenofobie ani nenávisti. Je to základní akt národní suverenity a selhání v této oblasti není jen zřeknutím se jedné z našich nejzákladnějších povinností vůči vlastním lidem. Je to naléhavá hrozba pro samotnou strukturu našich společností a pro přežití naší civilizace jako takové.

A konečně, již nemůžeme stavět takzvaný globální řád nad životně důležité zájmy našich lidí a našich národů.

Nemusíme opustit systém mezinárodní spolupráce, jehož jsme byli autory, a nemusíme ani bourat globální instituce starého řádu, které jsme společně vybudovali. Ty však musí být reformovány.

Musí být znovu vystavěny. Například Organizace spojených národů má stále obrovský potenciál být nástrojem dobra ve světě, ale nemůžeme přehlížet, že dnes v těch nejpalčivějších otázkách, které před námi stojí, nemá žádné odpovědi a sehrála prakticky žádnou roli. Nedokázala vyřešit válku v Gaze. Místo toho to bylo americké vedení, které osvobodilo zajatce z rukou barbarů a přispělo k dosažení křehkého příměří. Nedokázala vyřešit válku na Ukrajině. I zde bylo zapotřebí amerického vedení ve spolupráci s mnoha zeměmi, které jsou zde dnes přítomny, aby se obě strany vůbec dostaly k jednacímu stolu při hledání dosud nedosažitelného míru.

Byla bezmocná omezit jaderný program radikálních šíitských duchovních v Teheránu. K tomu bylo zapotřebí čtrnácti bomb shozených s přesností z amerických bombardérů B-2. A nebyla schopna čelit hrozbě pro naši bezpečnost ze strany narkoteroristického diktátora ve Venezuele.

Místo toho to byly americké speciální jednotky, které tohoto uprchlíka postavily před spravedlnost. V dokonalém světě by všechny tyto problémy – a mnohé další – vyřešili diplomaté a důrazně formulované rezoluce. Ale my nežijeme v dokonalém světě. A nemůžeme nadále dovolovat těm, kdo otevřeně a bezostyšně ohrožují naše občany a narušují globální stabilitu, aby se skrývali za abstrakce mezinárodního práva, které sami běžně porušují.

Toto je cesta, na kterou se prezident Trump a Spojené státy americké vydaly. Je to cesta, na niž vás zde v Evropě žádáme, abyste se k nám připojili. Je to cesta, po níž jsme už jednou společně kráčeli, a doufáme, že po ní budeme moci kráčet znovu.

Po pět století před koncem druhé světové války se Západ rozšiřoval. Jeho misionáři, poutníci, vojáci a objevitelé proudili z jeho břehů, překračovali oceány, osidlovali nové kontinenty a budovali rozsáhlá impéria rozprostírající se po celém světě. Avšak v roce 1945 se poprvé od dob Kolumba začal smršťovat.

Evropa ležela v troskách. Její polovina žila za železnou oponou a zbytek vypadal, že ji brzy bude následovat. Velká západní impéria vstoupila do terminálního úpadku, urychleného bezbožnými komunistickými revolucemi a antikoloniálními povstáními, která měla proměnit svět a v nadcházejících letech rozprostřít rudý srp a kladivo přes rozsáhlé části mapy.

Na tomto pozadí, tehdy stejně jako dnes, mnozí uvěřili, že éra západní dominance skončila a že naše budoucnost je odsouzena stát se jen slabým a bledým ozvěnou naší minulosti. Ale společně si naši předchůdci uvědomili, že úpadek je volba – a byla to volba, kterou odmítli učinit. To je to, co jsme společně dokázali už jednou. A to je to, co chce prezident Trump a Spojené státy americké dokázat znovu, nyní spolu s vámi.

A právě proto nechceme, aby naši spojenci byli slabí, protože to činí slabšími i nás. Chceme spojence, kteří jsou schopni se bránit, aby žádný protivník nikdy nebyl v pokušení zkoušet naši společnou sílu. Proto také nechceme, aby byli naši spojenci spoutáni vinou a studem.

Chceme spojence, kteří jsou hrdí na svou kulturu a své dědictví, kteří chápou, že jsme dědici téže velké a ušlechtilé civilizace, a kteří jsou spolu s námi ochotni a schopni ji bránit. A proto nechceme spojence, kteří by racionalizovali rozbitý status quo místo toho, aby se postavili čelem k tomu, co je nutné učinit k jeho nápravě. My v Americe totiž nemáme žádný zájem být zdvořilými a spořádanými správci řízeného úpadku Západu.

Neusilujeme o rozdělení, ale o oživení starého přátelství a o obnovu největší civilizace v dějinách lidstva. To, co chceme, je znovu oživená aliance, která si uvědomuje, že to, co trápí naše společnosti, není jen soubor špatných politik, ale malátnost beznaděje a pohodlné samolibosti. Aliance, kterou chceme, není paralyzována strachem k nečinnosti.

Strachem ze změny klimatu, strachem z války, strachem z technologií. Místo toho chceme alianci, která se odvážně vrhne vstříc budoucnosti. A jediný strach, který máme, je strach z hanby, že bychom svým dětem nezanechali národy hrdější, silnější a bohatší.

Alianci připravenou bránit naše lidi, chránit naše zájmy a uchovat svobodu jednání, která nám umožňuje utvářet vlastní osud. Ne alianci, jejímž smyslem je provozovat globální sociální stát a odčiňovat domnělé hříchy minulých generací. Alianci, která nedovolí, aby její moc byla outsourcována, omezována či podřízena systémům mimo její kontrolu. Takovou, která nezávisí na druhých v otázkách základních potřeb svého národního života. A takovou, která nepěstuje zdvořilou pretenci, že náš způsob života je jen jedním z mnoha a že musí žádat o svolení, než začne jednat. A především alianci založenou na uznání, že to, co jsme my, Západ, společně zdědili, je něco jedinečného, svébytného a nenahraditelného.

Protože právě to je samotným základem transatlantického pouta. Budeme-li takto jednat společně, nepomůžeme jen obnovit rozumnou zahraniční politiku, ale navrátíme si i jasné vědomí sebe sama. Navrátíme si své místo ve světě.

A tímto způsobem se postavíme a odradíme síly civilizačního vymazání, které dnes ohrožují Ameriku i Evropu stejnou měrou. A tak v době titulků, které ohlašují konec transatlantické éry, ať je všem známo a jasné, že to není ani náš cíl, ani naše přání. Protože pro nás Američany může být náš domov na západní polokouli, ale vždy zůstaneme dítětem Evropy.

Náš příběh začal s italským objevitelem, jehož dobrodružství do velkého neznáma při hledání nového světa přineslo křesťanství do Ameriky a stalo se legendou, která utvářela představivost našeho pionýrského národa. Naše první kolonie vybudovali angličtí osadníci, jimž vděčíme nejen za jazyk, kterým mluvíme, ale i za celý náš politický a právní systém. Naše hranice formovali Skotové-Irové, ten hrdý a houževnatý klan z kopců Ulsteru, který nám dal Davyho Crocketta, Marka Twaina, Teddyho Roosevelta a Neila Armstronga.

Naše velké středozápadní srdce země vybudovali němečtí farmáři a řemeslníci, kteří proměnili prázdné pláně v globální zemědělskou velmoc a – mimochodem – výrazně pozvedli kvalitu amerického piva. Náš postup do vnitrozemí sledoval stopy francouzských obchodníků s kožešinami a objevitelů, jejichž jména dodnes zdobí názvy ulic a měst po celém údolí Mississippi. Naši koně, naše ranče, naše rodea, celý romantický obraz kovbojského archetypu, který se stal synonymem amerického Západu – to vše se zrodilo ve Španělsku.

A naše největší a nejikoničtější město se jmenovalo Nový Amsterdam dříve, než se jmenovalo New York. A víte, že v roce, kdy byla má země založena, žili Lorenzo a Catalina Giraldi v Casale Monferrato v království Piemont-Sardinie a José a Manuela Reyna žili v Seville ve Španělsku. Nevím, co – pokud vůbec něco – věděli o třinácti koloniích, které získaly nezávislost na Britském impériu, ale vím toto jistě: nikdy by si nedokázali představit, že o 250 let později se jeden z jejich přímých potomků vrátí dnes sem, na tento kontinent, jako hlavní diplomat onoho novorozeného národa.

A přece zde stojím, a můj vlastní příběh mi připomíná, že jak naše dějiny, tak i naše osudy budou vždy propojeny.

Společně jsme po dvou ničivých světových válkách znovu vybudovali rozvrácený kontinent. Když jsme se znovu ocitli rozděleni železnou oponou, svobodný Západ spojil síly s odvážnými disidenty bojujícími proti tyranii na Východě, aby porazil sovětský komunismus. Bojovali jsme proti sobě, pak jsme se smířili, pak jsme znovu bojovali a znovu se smířili. Krváceli jsme a umírali bok po boku na bojištích od Kapyongu po Kandahár.

A jsem zde dnes, abych jasně řekl, že Amerika vytyčuje cestu k novému století prosperity a že to znovu chceme učinit společně s vámi, našimi drahými spojenci a našimi nejstaršími přáteli. Chceme to učinit společně s vámi – s Evropou, která je hrdá na své dědictví a své dějiny; s Evropou, která má ducha tvořivosti a svobody, jenž vysílal lodě do neprobádaných moří a zrodil naši civilizaci; s Evropou, která má prostředky se bránit a vůli přežít.

Měli bychom být hrdí na to, čeho jsme společně dosáhli v minulém století. Nyní však musíme čelit a přijmout příležitosti století nového. Protože včerejšek je u konce, budoucnost je nevyhnutelná a náš společný osud na nás čeká.

Děkuji vám.