Psychopatů se hned tak nezbavíme

PETR HAMPL

Vítejte u třetího a posledního dílu série o tom, jestli je možné organizovat politický život tak, aby v něm nepřevládali psychopati. Vyšli jsme ze zjištění, že politické ideologie přitahují psychicky vyšinuté lidi (často psychopaty) a že ta podoba politických ideologií, s jakou se setkáváme, je do značné míry dána právě psychopatickými osobnostmi, jaké je prosazují. Můj mladý spolupracovník v souvislosti s tím položil otázku, jestli je možné nějak dosáhnout toho, že klesne vliv psychopatických osobností na vývoj politických hnutí nebo dokonce budou zcela eliminována z veřejného života.

V minulých dílech jsme probrali:

• Role psychopatů ve společnosti
• Otázka ideologií

A dnes před námi leží možnosti využití moderních technologií k rozpoznávání charakterových rysů a poruch.

Doporučuji ke studiu také dlouhý rozhovor s Martinem Konvičkou (zde), který v podstatě tvrdí, že naše dosavadní znalosti jsou dostatečné. Že problémem je nedostatek odhodlání podle těch znalostí jednat.

Nicméně moje odpověď stejná není. Vycházím z toho, že od vědeckého objevu k jeho praktickému použití vede dlouhá cesta. Například od objevu vlastnosti nějakého materiálu k tomu, že jsou do domácností opravdu dodávány nové přístroje. Peter Drucker to kdysi odhadoval na celou generaci (tedy 20 – 30 let) a pravděpodobně byl velmi optimistický. Kdyby nás zajímal čas od objevu k tomu, že ty přístroje jsou běžně používány, nejspíš by byl realistický odhad výrazně větší než 50 let.

V psychologii je ten čas podle všeho ještě mnohem delší. Na jedné straně tedy vidíme průlomové objevy o fungování lidského mozku, lidské psychiky, o našich emocích, o možnostech budování vlastních charakterů atd. A na druhé straně vidíme, že drtivá většina veřejnosti (a žel i terapeutů) reálně pracuje s úrovní poznání přibližně z roku 1930, občas někdo hodně pokrokový sáhne po něčem z 50. let.

Je za tím přirozená pomalost využívání objevů. Většina lidí chce přece pracovat s tím, co už se naučili. Nechce se neustále učit nové věci. Tomu odpovídá i podoba institucí a preferovaných postupů. Novoty jsou náročné. To je ještě posilováno novou vlnou pověrčivosti a také romantickou představou, že všechno důležité o naší mysli a morálce objevili dávní mudrcové (například antičtí filosofové) a že z principu nemůže být, co k tomu dodat.

K naší škodě. Žijeme méně šťastné životy a máme horší vztahy, než bychom mohli mít.

Jediná oblast, která se tomu vymyká, jsou psychofarmaka. Každých pár let jsou účinnější, každých pár let mají méně vedlejších účinků a opravdu jsou používána. Navzdory převládající skepsi mezi laickou veřejností opravdu pomáhají. Je samozřejmě možné kritizovat, že léky na psychiku jsou předepisovány příliš často, taková kritika ovšem vyznívá podivně od lidí, kteří těmi problémy sami netrpí, netuší, jaké to je a netuší ani, jaké to má dopady na okolí. „Prostě to vydrž a případně spáchej sebevraždu,“ není dobrá rada.

Tak nebo onak, dnes je k dispozici mnohem lepší diagnostika než kdy v minulosti. A za pár let nejspíš bude mnohem lepší diagnostika než dnes.

Jenže pozor, celý ten přístup vychází z předpokladu, že na druhé straně je někdo, komu chceme pomoci a kdo se snaží spolupracovat. Odhalovat něčí psychické rysy proti jeho vůli je mnohem obtížnější. A to i když si představíme, že by se to odehrávalo třeba v podmínkách současného čínského režimu, kde prospěch celku stojí vysoko nad právy nebezpečných jednotlivců. Proti diagnostikům stojí lidé, kteří se aktivně pokouší uniknout odhalení, kteří jsou chytří a zlepšují své schopnosti. Jestliže lidská kreativita dokáže vytvořit lepší diagnostiku, ta stejná kreativita dokáže taky vytvořit postupy, jak tu diagnostiku přelstít.

A aby to nebylo málo složité. Můžeme si být téměř jistě, že v tažení za likvidaci psychopatů by se opět uplatnili především psychopati (koho jiného by to mohlo bavit?).

Nicméně pokrok v psychologii můžeme pomoci aspoň k tomu, aby ostatní byli psychologicky odolnější a uměli se navzájem podporovat, takže dopady řádění psychopatů budou méně dramatické než dříve.

Tím se dostáváme k základní otázce, jestli by bylo principiálně možné vytvořit prostředí, kde podoba ideologických střetů nebude určována psychopatickými osobnostmi.

Obávám se, že z dosud řečeného vyplývá, že:

• Ideologické střety budou nadále probíhat
• Skupiny zaměřené na prosazení těch ideologií budou nadále přitahovat psychopatické typy
• To bude těm střetům dávat zbytečně ostrou dimenzi (ostatně, stačí si projít veřejné výroky přívrženců odcházející vlády za poslední dny – mnoho z nich je zjevně za hranicemi psychického zdraví)

Vedle toho ale existují i pozitivní trendy. Je dobré je vidět a je dobré usilovat, aby pokračovaly.

• Celkově klesá násilnost třídních konfliktů. Před 100 lety se neobešly bez mrtvých, dnes jsou i modřiny výjimečné.
• Zdá se, že každá ideologie střídá dvě podoby (či dvě fáze) – bojovou a budovatelskou. Pro tu druhou je typický určitý pragmatismus, zaměření na výsledky a ochota ke kompromisům. Nešťastné je, když se nějaké hnutí zasekne v bojovém stavu a není schopné přejít do budovatelského. To je něco, co se nestalo komunistům, ale stalo se to kdysi německým nacistům a současným liberálům.
• Ideové střety mohou probíhat v prostředí, které jim dává základní civilizační rámec (a které třeba způsobuje, že se strany zdráhají jednat příliš nelítostně – tudíž se méně projeví psychopatické rysy). To prostředí je pravděpodobně formováno především používanými technologiemi a ekonomickým modelem.

Jestli je naše budoucnost taková, že základem bude vytváření něčeho (tedy společnost zemědělská, průmyslová atd.) nebo taková, že základem úspěchu bude převést majetek těch druhých do vlastní kapsy (tedy společnost finančních služeb) – tím bude dáno i to, jak výrazně se budou psychopatické rysy projevovat a jakou podobu budou mít ideové střety.

PETRHAMPL.COM

(6 votes, average: 4,67 out of 5)

Loading...