Rádio Jerevan: Občanská petice k nápravě křivd

Redakce rádia se rozhodla nejdřív prozkoumat, co říkají jinde o právu občanů si stěžovat. Přeci jen není možné tomu dát úplně volný průběh. První text, ve kterém našla nějakou zmínku o stížnostech, má červencové datum roku 1776.

Příkoří, kam se podíváš

Když američtí osadníci vyhlašovali odtržení od britského království, vyjmenovali ve své Deklaraci nezávislosti všechna příkoří, kterých se na nich dopouštěla britská královská koruna. Je to dlouhý seznam. Na konci seznamu pak napsali:

„V každé fázi tohoto útlaku jsme žádali o nápravu těmi nejpokornějšími slovy. Na naše opakované prosby bylo odpovědí pouze opakované ponižování. Vladař, jehož charakter je takto určen každým činem, který může značit tyrana, není způsobilý být vládcem svobodného lidu.”

Náprava křivd

Po několik let trvající střílečce, ve které řada z nich odešla do věčných lovišť, si osadníci založili vlastní stát a sepsali ústavu, ve které se snažili vyhnout se všem chybám, kterých se lidé dopustili před nimi, počínaje antickým Řeckem a Římem. Protože věděli, že možnost svobodně se vykřičet, když člověk cítí křivdu, je základním znakem svobodné společnosti, uzákonili právo na křik do prvního dodatku nejdůležitějšího zákona země.

Doslova tam napsali, že vláda nejen nesmí omezit svobodu slova, ale musí lidem umožnit, aby „žádali vládu o nápravu křivd”, v originále „petition the government for redress of grievances”.

Stačí, když jsou křivdy domnělé

Nepíšou tam o „skutečných” nebo o „ověřených” křivdách, ale křivdách. Je to něco, co tak člověk cítí a nemusí si to nechat někde ověřovat. Prvním krokem k nápravě problému je možnost o něm mluvit. To ví každý člověk, který někdy zkusil institut manželství třeba, přisadil si manželolog rádia Jerevan.

Jestli vláda stěžovatelům vyhoví, je věc druhá, ale možnost požádat o nápravu něčeho, co lidé cítí jako křivdu nebo nespravedlnost, je často jejich jedinou obranou. Musí mít právo říci, co se jim nelíbí, bez obav z odplaty. I když se možná nic nestane, samotná svoboda o tom hovořit je cennou možností, jak upustit tlak ve společnosti. To je taková zkušenost z historie.

Petice

Rádio Jerevan se rozhodlo anonymním občanům v duchu nejlepších tradic takovou možnost dát. Byť za nejpřísnějších bezpečnostních opatření. Před vstupem do zvláštní petiční místnosti si občané za pomoci gumiček, paruk a pouťového nosu znetvořili tváře a mohutně se nadechli z heliových balónků. Nikdo by neměl být schopen je poznat, kdyby se to demokraticky vymklo. Pak přečetli svoji petici.

My, občané se ptáme, proč musíme dávat peníze:

• na náboje, které se snad posílají na frontu, kde není dostatek lidí, kteří by je dávali do děl, pokud tam tedy ty peníze vůbec dorazí;

• na lidi, kteří by je do těch děl mohli dávat, ale z nějakého důvodu nechtějí, a proto zůstávají v zahraničí;

• na média, která dnes a denně přesvědčují občany, že smrt a zkáza je jediná správná cesta a že jediné vysvětlení, pokud tomu někdo nevěří, je zrada a úplatky od nepřítele;

• a také na úřad, jehož jediným cílem je vulgárně urážet lidi, kteří si nemyslí to, co jim média říkají, nebo je přímo zastrašovat;

• a na nesmyslně vysoké ceny bydlení, které jsou nepřímým důsledkem celé situace;

• na závěr: proč to musíme platit nekonečně dlouhou dobu a ani se nesmíme zeptat, kdy to skončí?

Nežádáme řešení, ale alespoň možnost o tom svobodně mluvit.

Upozornění kontrolorům:

Redaktoři rádia Jerevan totožnost občanů neprozradí, byť se někteří potají přiznali, že malé mučeníčko by asi jejich názor změnilo. Zkoušeli si totiž doma slavnou sovětskou hru „vyděržaj pijoněr” a nic nevydrželi. A to absolvovali v rádiu povinné školení o vydržitelnosti.