Robin Harris: Konzervativci zradili odkaz Margaret Thatcherové |

Sdílet článek:

TAMÁS MARÁCZI

Margaret Thatcherová se jako britská premiérka zasloužila o vítězství Západu ve studené válce, o oživení britské ekonomiky a demokracie a o podporu návratu východní a střední Evropy k suverénní demokracii. Jaká byla v soukromém a profesním životě? Co se pokazilo v posledním roce jejího premiérství? A jaký je její trvalý politický odkaz v britské politice? O osobním a politickém charakteru Železné lady jsme hovořili s bývalým zvláštním poradcem premiérky Thatcherové Robinem Harrisem na budapešťské konferenci o odkazu baronky Thatcherové v Danube Institute.

Robin Harris je britský historik, novinář, životopisec a bývalý zvláštní poradce Margaret Thatcherové. Získal bakalářský titul a doktorát z moderních dějin na Exeter College Oxfordské univerzity. V letech 1985-1988 byl Harris ředitelem výzkumného oddělení Konzervativní strany a v letech 1989-1990 členem politického oddělení premiérky. Podílel se na přípravě manifestu Konzervativní strany pro parlamentní volby v roce 1987. Margaret Thatcherová si Harrise najala, aby napsal většinu jejích pamětí The Downing Street Years; pomáhal jí napsat knihu Statecraft: Strategie pro měnící se svět a napsal biografii Not for Turning: Život Margaret Thatcherové. Harris také napsal knihu o historii Konzervativní strany s názvem The Conservatives: A History.

Jaký byl nejlidštější příběh, který jste zažil při spolupráci s Margaret Thatcherovou?

Měl jsem s ní velmi dobrý, i když někdy bouřlivý vztah. Měli jsme spory, ale ani jeden z nás po nich nikdy nezůstal zahořklý. Celkově jsme byli dobří přátelé a ona se ke mně vždy chovala skvěle.

Jedna věc, kterou vám prozradím, je, že každý rok před Vánocemi se snažila zjistit, kdo z jejího okolí – nebo z politiků, které znala – bude o Vánocích sám kvůli manželským nebo rodinným problémům. Politici si obecně často komplikují vlastní životy. Pozvala je na Vánoce do Chequers, sídla předsedy vlády, kde se o ně postarali a dostali dárky. Chovala se k těmto lidem, kteří z nějakého důvodu neměli kam jít, jako matka. Mluvíme tu o politicích. V listopadu 1990 byla odvolána z funkce, ale i poté posílala vánoční dárky všem zaměstnancům Chequers, i když už nebyla premiérkou.

Odráží termín „Železná lady“ její skutečnou osobnost? Byla přísná?

Byla velmi ženská. Síla ženy není stejná jako síla muže. Nemyslím tím fyzickou sílu – myslím tím, že to, co dělá ženu mocnou a silnou, je jiné; nechovají se stejně jako muži. Paní Thatcherová křičela, ale ne tak, jak by křičel muž.

Co se týče Železné lady – nezapomeňte, že tento termín vymyslela sovětská tisková agentura poté, co v roce 1975 pronesla projevy odsuzující Sovětský svaz. Byla to tedy jen propaganda. A my jsme pak tuto propagandu sami použili, protože to byla dobrá propaganda. Ona sama měla ráda, když ji nazývali Železnou lady; byla to docela dobrá reklama. Neodráželo to sice její skutečnou povahu, ale byla silná.

Takže nakonec popis Železné lady nebyl tak daleko od pravdy.

Ano, byla to pravda. Jen říkám, že původně to byla hloupá sovětská propaganda, ale odráží to její osobnost; byla to velmi silná osobnost.

Například většina premiérů na zasedáních vlády se obvykle nikdy neptala na názory ostatních. Ona téměř vždy začala tím, co si myslela, ale pak se zeptala, co si myslí ostatní, a následovala diskuse. Ale tempo udávala ona. Byla silná v každém okamžiku, ale skutečně naslouchala. Ano, její chování bylo silné a někdy agresivní. Někdy byla hrubá – ale nikdy nebyla hrubá k lidem, kteří jí nemohli odpovědět. Nikdy nebyla hrubá k služebnictvu, nikdy nebyla hrubá k uklízečkám, nikdy nebyla hrubá k nějaké staré ženě, která měla nějaké potíže.

Myslím, že v 70. letech mnoho analytiků ani politiků nečekalo, že by se žena mohla stát premiérkou a dát nový impuls zemi a konzervativcům.

To je pravda. Ale myšlenka, že je první britskou premiérkou, neměla velký význam – v 70. letech to nebyla klíčová otázka. Otázkou bylo, zda politika, kterou prosazovala, byla pro Británii správná, nebo zda byla příliš radikální. Lidé tedy neříkali: „Nemůžeme ji mít, protože je žena.“ Říkali: „Nemůžeme ji mít, protože je příliš tvrdá, příliš radikální nebo příliš nebezpečná.“

Někteří ji srovnávají s jejím hrdinou Churchillem, jiní ji považují za kontroverzní osobu, která rozděluje společnost. Jaká podle vás byla?

Tyto dvě věci si neodporují. Všichni velcí vůdci rozdělují společnost. De Gaulle rozděloval společnost, Churchill rozděloval společnost. Když byl v roce 1945 sesazen, lidé Churchilla rozhodně neměli rádi. A paní Thatcherová také rozdělovala společnost.

Faktem však je, že všechny demokracie, kde se řeší velké otázky, budou rozdělené. Někteří lidé budou mít jeden názor, jiní druhý, a teprve po hlasování se rozhodne, jakou cestou se vydáte. Ale pokud se všichni zdánlivě shodnete, znamená to, že jste vlastně o ničem nediskutovali.

Jedním z nejlepších školicích středisek pro mladé konzervativní politiky je Conservative Research Department. V polovině 80. let jste byl jeho ředitelem. Vy jste z této instituce přešel rovnou služeb premiérky.

Konzervativní výzkumné oddělení bylo založeno před velmi dlouhou dobou, myslím, že ve 20. letech, takže je to stará instituce. Původně bylo založeno hlavně lidmi, kteří pracovali ve zpravodajských službách, zejména po válce. Bylo obzvláště důležité, když byla strana v opozici, protože poskytovalo veškeré podklady, briefingy a informace pro vedení a přední řady poslanců.

Do výzkumného oddělení přicházelo hodně lidí – mnozí z nás byli z Oxfordu nebo Cambridge – někteří starší, někteří mladší. Někteří z nás se později stali poradci vládních ministerstev, jiní se vydali do politiky. Výzkumné oddělení byla cesta k tomu, stát se politickým poradcem. Kandidoval jsem do parlamentu, v roce 1983 jsem neuspěl, a rozhodl jsem se, že už se tím nebudu dál zabývat, takže jsem zůstal pracovat v pozadí a nakonec se stal ředitelem výzkumného oddělení.

Jak jste se dostal do kanceláře předsedy vlády? Byl jste zvláštním asistentem, je to správný výraz?

Zvláštní poradce. Když jsem se v roce 1985 stal ředitelem konzervativního výzkumného oddělení, premiérka trvala na tom, abych tuto pozici přijal, protože mě měla ráda. Poznali jsme se, když jsem pracoval na ministerstvu financí jako poradce pro finance a později na ministerstvu vnitra. Jednou jsme se pohádali – řekl jsem jí, že se mýlí v otázce používání trestu odnětí svobody – a v důsledku této hádky si mě všimla.

Takže asi o dva roky později, když se uvolnilo místo vedoucího výzkumného oddělení, řekla: „Robin by to měl dostat.“ Od té doby jsem s ní byl v úzkém kontaktu, protože jsem jí psal projevy. To byl skutečný zlom. V této funkci jsem zůstal až do roku 1989, kdy jsem odešel po hádce s předsedou strany. Potom chtěla, abych přišel do Downing Street 10, tak jsem to udělal – byl jsem tam jako poradce po dobu jednoho roku.

Byl to poslední rok jejího premiérství. Co se pokazilo? V roce 1990 rezignovala – co byl v té době ten velký problém?

Byly tam tři problémy. Prvním bylo, že když jste ve funkci déle než deset let, lidé vás mají plné zuby. Pokud jste u moci dost dlouho, vždy se objeví závist a ambice. Druhým problémem bylo, že ekonomika se dostala do potíží – inflace stoupala a procházeli jsme recesí. A pak jsme zavedli novou místní daň zvanou Community Charge neboli Poll Tax, a to byla katastrofa, protože účty byly z různých technických důvodů mnohem vyšší, než měly být.

Třetí věcí byla postupně se rozvíjející hádka ohledně Evropy. V kabinetu panovala skutečná neshoda ohledně Evropy, protože většina členů byla stále pro evropskou integraci a ona byla proti. Tyto věci se tedy spojily. A v politice platí, že když přijdou tři katastrofy, máte smůlu.

Poté předpověděla, co se stane v Evropské unii, jak bude vypadat politická integrace.

Ano. O dva roky dříve pronesla projev v Bruggách – velmi důležitý projev v roce 1988 –, ve kterém představila alternativní model pro Evropu, model bez jednotné měny, založený místo toho na spolupráci mezi jednotlivými národními státy prostřednictvím obchodu a společných iniciativ v oblastech společného zájmu. Myslím, že velmi podobný tomu, jaký by si nyní pravděpodobně přál Viktor Orbán. To byla její vize, ale většina členů kabinetu ji nesdílela.

Pomáhal jste jí psát její paměti, The Downing Street Years. Jak probíhal tvůrčí proces? Jak jste sháněl data a podrobnosti? Jaká byla metoda psaní?

Byla dobrá v psaní dopisů. Byla dobrá v úpravách textů. Ale nebyla dobrá v psaní. A na začátku jí lichotníci říkali, že to zvládne. Velmi málo politiků dokáže napsat více než jednu stránku, a nakonec si i ona uvědomila, že to také nedokáže. Takže ten, koho požádala, aby začal psát, jsem byla já, a osobou, která mi pomáhala v každé fázi, byl John O’Sullivan. V podstatě jsme to dělali John a já – napsali jsme první návrh – a měli jsme výzkumníka. Tento výzkumník, který pracoval s paní Thatcherovou, měl přístup ke všem vládním dokumentům i ke všem novinám.

Bylo to hotové velmi rychle – za dva roky. Jak to bylo možné tak rychle, to nevím. Část jsem diktoval a všechno bylo od ní schváleno. Nic neprošlo bez její kontroly; procházeli jsme to všechno a ona třeba řekla: „To se mi nelíbí.“ Takový byl proces. Bylo to velmi intenzivní, protože vydavatelé chtěli, aby to vyšlo rychle.

Kdy jste ji viděl naposledy? A o čem jste mluvili? Pamatujete si to?

Zemřela v roce 2013, takže jsem ji viděl asi v roce 2011. Před jejím koncem jsem ji nějakou dobu neviděl a netušil jsem, jak je nemocná. Zacházeli s ní důstojně. Ale několik let předtím nemohla mluvit. Demence jí vzala schopnost mluvit, takže to bylo velmi obtížné. Mluvil jste s ní a nevěděl jste, kolik z toho rozumí. Chcete někomu pomoci dokončit věty, ale nesmíte mu vkládat slova do úst. Říkám vám, že to nebyla příjemná zkušenost a doufám, že jsem jí byl dobrým společníkem. Ale je těžké vést politickou diskusi s někým, kdo má takové problémy s řečí. Pravděpodobně rozuměla, ale nedokázala se vyjádřit. Chodil jsem za ní, popíjeli jsme a povídali si – naposledy to bylo asi v roce 2011 nebo 2012.

Jaký je živoucí politický odkaz Margaret Thatcherové v dnešní britské politice?

No, myslím, že dlouhodobým odkazem je to, že už nejsme členy Evropské unie. V zásadě převládl směr, který nastolila ona – že bychom neměli směřovat k další integraci. Řekl bych, že to je její odkaz, protože i když v době brexitu už nebyla naživu, udržela tento argument o britské suverenitě při životě.

Myslím, že to je opravdu vše, protože mnoho z toho ostatního bylo ztraceno – myšlenka malého státu, omezené vlády a podobné věci. Konzervativci to všechno zcela zradili. Za jeden rok přijali milion mimoevropských imigrantů a zvýšili daně na nejvyšší úroveň za posledních 70 let. Konzervativci zradili odkaz paní Thatcherové, a proto je pro stranu nyní velmi obtížné se vrátit k moci.