Roger Scruton – jak správně vládnout




Sdílet článek:

Ve svém prvním projevu při uvedení do prezidentského úřadu pronesl Ronald Reagan památnou větu, „vláda není řešení problému, sama vláda je problém.” Prezident dobře věděl, že si svou poznámkou získá sympatie svých konzervativních příznivců, znal jejich věčný povzdech, „máme příliš velkou vládu,” jakým vyjadřují svůj republikánský ideál minimální vlády minimálních daní. Už dlouhá léta hledí američtí konzervativci s velkou obavou na neustálé rozšiřování byrokratické státní moci. Přibývá regulací a směrnic ke kontrole firemního i veřejného života, stát už zasahuje i do nedávno ještě autonomní rodiny, dokonce se vymýšlejí nové přestupky a zločiny, státní ideologie anti diskriminace se plete do stanov spolků a klubů, jimž diktuje, s kým se smíme a nesmíme spolčovat, a neustále se vedou útoky na první i druhý ústavní dodatek občanských práv a svobod.

Zdá se, jakoby Amerika opouštěla svou slavnou minulost. Národ svobodných sdružení, jež si řídí sami svobodní občané, jak si to představovali zakladatelé republiky, se dnes pod tlakem každé vlády stává společností poddaných, kteří se za závislost na státní kase vzdávají své svobody. Stačí se podívat na Evropu, abychom viděli, kam to směřuje.

Evropská vrchnost

Nad evropskými státy panuje vrchnost, která se za zavřenými dveřmi evropských institucí zbavila své politické odpovědnosti a bez ohledu na přání občanů chrlí nepřetržitý proud zákonů a opatření, dotýkajících se všemožných záležitostí života od určení pracovních hodin až po práva pohlavních menšin. Režim politické korektnosti natolik ovládl Evropu, že už ztěžuje každý pokus o život podle tradičních zásad neslučitelných s novou státní ideologií. Zákon proti diskriminaci nutí věřící, aby některé ze svých náboženských stanovisek zamlčovali, zejména pokud jde o homosexualitu, a zakazuje kázat na veřejnosti nebo vystavovat náboženské symboly. Aktivisté evropského parlamentu usilují vnutit všem státům bez ohledu na jejich kulturu, náboženství a vládu nezadatelné právo na potrat a liberální sexuální výuku ve škole, jež místo výchovy k ideálu závazné manželské lásky, připravuje mládež na tržiště odcizených sexuálních vztahů.

Veřejní intelektuálové s hysterickou zuřivostí napadají staré uznávané zvyky dvoutisícileté civilizace a karikují její obsah. Ruku v ruce s tímto vývojem se ekonomický život pomalu přesouvá ze soukromé sféry k ústřednímu plánování státu, takže už celá polovina obyvatel Francie a Itálie přijímá státní podporu, zatímco malé a střední podniky zoufale zápasí s režimem regulací, jenž vypadá jako by byl ustaven na jejich likvidaci.

Podobný vývoj postihl i Spojené státy, i tam už sociální stát rozšiřuje svou moc, jak si to kdysi představoval prezident F. D. Roosevelt v proklamovaném Novém údělu (The New Deal) a americký nejvyšší soud si v posledních letech navykl bez ohledu na veřejné mínění prosazovat laxní morálku liberální elity. Neblahá expanze státní moci pochopitelně dělá konzervativcům velké starosti. Američané se pomalu vzdávají práv a svobod výměnou za falešný pocit bezpečí pod ochranou všemocného státu. Vláda se má starat pouze o to, co nelze zařídit jinak, jako je obrana země, výkon spravedlnosti, veřejný pořádek, údržba a rozvoj infrastruktury, koordinace v nouzovém stavu a ne, aby její rozpočet musel soutěžit s aktivitami svobodných občanů. Spolky, dobrovolníci, charity i soukromé pojišťovny si s mnoha problémy radí mnohem lépe a levněji než stát. Pestrá síť sdružení amerických dobrovolníků kdysi smířila hraběte Alexis de Tocqueville s experimentem lidové demokracie, protože viděl na vlastní oči, že nemusí vést k anarchii, ale je pod klenbou všeobecně uznávaného práva slučitelná s poslušností a individuální svobodou.

Oslabená společnost Evropy by měla americkým konzervativcům sloužit jako varování a měli by si uvědomit, že je nevyšší čas současný směr politického myšlení zvrátit a zastavit rozpínání státní moci, jež si navykla čím dál víc uzurpovat odpovědnost a pravomoci občanské společnosti. Dobře, že zazněl mocný hlas hnutí Tea Party a povzbudil republikány v Kongresu, aby nevzdávali zápas s plánem na všeobecné zdravotní pojištění (Obamacare), jež tak hluboce rozdělilo společnost a podkopalo by fiskální poctivost národa. Není obtížné kritizovat zjevně chybnou politiku, mnohem důležitější je formulovat zásady dobré vlády. Američtí konzervativci vypadají, jakoby paušálně odmítali všechny nové federální programy, jakkoli nezbytné pro budoucnost a ochranu státu, protože jim chybí pozitivní koncepce vládnutí. A co je obzvlášť nebezpečné, vzbuzují dojem, jakoby nepochopili základní pravdu, že je státní moc v lidském životě nejen nezbytná a přirozená, ale také váže a zavazuje celé generace, neboť je svorníkem dlouhodobé vzájemné loajality občanů.

Rousseaův omyl

Každá vláda nějakým způsobem ovlivňuje naše úsilí žít v míru se svými spoluobčany. Máme občanská práva na ochranu před zvolenými vykonavateli politické moci, některá prastará jako habeas corpus, nezapomínejme ale, že jsou naším osobním vlastnictvím jen díky tomu, že je uznává stát, a když je nezbytné, dokonce i sám proti sobě. Vláda tudíž neznamená pouhou moc a nadřazenost, jak se někdy domnívají konzervativci a levice pokaždé, když právě není u moci. Je neustálým hledáním řádu a má účel jen v případě, když je nezbytná pro zachování pořádku. Moc se projevuje i v rodině, obci a v oněch sousedských sdruženích, o nichž s takovým nadšením mluvil Edmund Burke v Úvahách o revoluci ve Francii i Tocqueville v Demokracii v Americe. Nalézá se v prvním hnutí lidské náklonnosti a dobré vůle, z nichž vyrůstají pouta soudržné společnosti, bez nichž není svoboda možná.

Jean Jacques Rousseau se proslavil tvrzením, že jsme svobodní od narození a jediné, co nás utlačuje, jsou okovy společnosti, stačí je svrhnout a získáme svůj přirozený potenciál. Ačkoli američtí konzervativci o tom mají své pochyby a postavili se proti extremistům šedesátých let dvacátého století, jsou přece jen dědici průkopnické tradice a tahle podvratná myšlenka jim podvědomě připadá lákavá. Idealizují si osamělého podnikatele, jenž vzal na svá bedra břímě velkého projektu, aby nám, bojácně kráčejícím za ním, vytvořil prostor. Dobře známe tuhle mýtickou postavu nadlidských výkonů z románů Ayn Randové a ve střízlivější podobě má jistě v americkém příběhu své místo. Avšak rousseauovská představa nezávislého jedince v jakémsi přírodním stavu a pojetí svobody jako osvobození z nároků moci je zavádějící. Opak je pravda.

Žádná individuální svoboda ani práva a povinnosti v přírodě neexistují. Máme-li se chopit vlády nad svým životem, musíme se ke svobodě vypracovat. Je to proces, stáváme se svobodnými postupně a během svého vývoje závisíme na celé síti mezilidských vztahů, jež nás váží k širší pospolitosti. A pouze některé nás povzbuzují, abychom sami sebe chápali jako svobodného jedince obrněného právy a spoutaného povinnostmi s ostatními lidmi. Soudržnost společnosti není dána organickou nezbytností, nýbrž svobodným souhlasem za určitých podmínek. Jednoduše řečeno, člověk je výsledkem společenské konvence a individualismus západní společnosti se vynořil z dlouhých dějin. V porovnání s mnoha jinými projekty lidstva je jedním z typických znaků naší civilizace.

Pozor na vládu!

A právě my, kteří z principu podezíráme moc každé vlády, máme o to větší její potřebu. Nachází se totiž v každé nitce sociálního tkaniva. Výrazné individuality se objevují, protože, je tak společnost vytvarovala. Jestliže z prvního hnutí náklonnosti ke druhému člověku vzniká niterný vztah, tak znamená především odpovědnost. Ti dva si něco vzájemně slíbili a vytvořili si závazek. Pokud jeden druhého poškodí, musí se omluvit, jinak vztah ohrozí a mohl by se rozpadnout. Aby se přátelství nestalo vykořisťováním, musí společně plánovat, dělit se o důvody, naděje, chválu i vinu a za své konání se zodpovídat.

Existuje mnoho politických systémů, v nichž takové základní vztahy odpovědnosti buď vůbec nevznikly, nebo jsou deformované v zájmu rodiny, kmene, partaje nebo ideologie. Takzvané Arabské jaro názorně ukázalo, co se stane, když vláda nemá žádnou institucionální oporu ve společnosti. Sesazené tyranie Blízkého východu po sobě zanechaly vakuum, protože neexistovaly úřady, právní procedury zvyklosti ani tradice, jež by uchovávaly politickou odpovědnost, na níž umění vládnout závisí. Arabské diktatury se nezávisle na občanech a národě opíraly o moc rodiny, kmene a náboženskou komunitu. Zbavit se tyrana v takové situaci otevírá dveře jinému krutovládci, fanatici a rváči vyvolají společenský chaos a zmatek, dokud nový vládce nenastolí diktaturu.

Běžně se v životě setkáváme s lidmi, kteří se vztahují k ostatním bez závazku. Takové dominantní typy, pokud si vůbec budují nějaký vztah, upírají druhému svobodu. Ve správném vzájemném vztahu má každá strana práva a povinnosti, moc ustupuje společnému zájmu a tím povyšuje chování na vyšší etickou úroveň. Tak to předpokládá druhá formulace Kantova kategorického imperativu a nařizuje, abychom se nechovali vůči člověku jako k prostředku, ale považovali jej za konečný cíl, protože je rozumovou bytostí. Jinak řečeno, vztahovali se k němu na základě práv a povinností. Svobodné vztahy neznamenají jen citovou náklonnost, ale i poslušnost, protože máme povinnost druhého vyslechnout. Kantovu poselství rozumím asi takhle: v rovnocenném vztahu je každý člověk suverénní i poddaný zároveň.

Svoboda a odpovědnost

Naše postavení lze vyjádřit různým způsobem. Objevuje se během života v malých kolektivech jako je rodina, škola, tým, obec a pracoviště. Lidé se stávají svobodnými jedinci, do té míry do jaké jsou ochotni uznat odpovědnost za své konání, protože se tím svobodně vztahují k ostatním. Zakladatelé Spojených států se obraceli na svobodné osoby vychované ve společenství vzájemné odpovědnosti, práv i privilegií, jež mezi nimi vytvořily jakousi morální rovnost.

V západní civilizaci mají vláda a svoboda společný kořen, tendenci občanů brát jeden druhého k zodpovědnosti. Bez ní nemůže existovat svobodná společnost ani individuální svoboda, kterou Američané tolik milovali. Je výsledkem dlouhé tradice individuální odpovědnosti vůči ostatním. Nápadně se projevuje v případě katastrofy nebo nouzového stavu, kdy se Američané obracejí na své sousedy, kdežto Evropané bezmocně čekají na příjezd státních služebníků. Když mluvíme o Americe v tradičním významu jako o „Zemi svobodných”, nemyslíme tím společnost bez státní moci a zákonů, nýbrž takovou, jejíž vláda spontánně vzniká mezi zodpovědnými lidmi.

Není to moc vnucená lidem z vnějšku, vyrostla uvnitř společenství jako výraz společné náklonnosti a zájmů. Ví, že není nutné o všem hlasovat, respektuje ale  voliče a uznává, že jen oni mají poslední slovo, protože autorita vést ostatní vychází z jejich souhlasu. Průkopnické osady v Americe si svá pravidla vytvářely samy, kluby školy, záchranné sbory a komise vyrůstaly z potřeby spolupráce sousedů. Spolkový duch, který tak nadšeně popisuje Tocqueville, nebyl jen výrazem svobody, představoval instinktivní hnutí k vládě, k společnému řádu, jenž obsahuje a násobí odpovědnost občanů.

Když slyším, jak konzervativci v Americe reptají a nadávají na vládu, jako by jim byla vnucena zvenčí, jako by snad byla okupační vládou cizí mocnosti, vzpomenu si okamžitě na komunistický režim a na jeho mírnější podobu, která se dnes rodí pod vládou Evropské unie. Snadno si lze představit, že i v Americe pod vlivem liberální politiky vzniká podobně nepřátelská vláda a ta nejen vnucuje občanům nový morální řád, který je jim do značné míry cizí, ale ještě je podle něho peskuje a vylučuje z veřejného života. To je jistě velmi nepříjemné, ale byla by chyba a to především konzervativců odmítat státní moc jako takovou a proto, je chci varovat.

Vláda z nutnosti a spontánní řád

Vláda původně vznikala ve skupinách a malých obcích z potřeby spolupráce. Společná pravidla nevznikala nařízením ústřední vlády, ale samovolně tak jako etiketa správného chování. Kdo by něco namítal proti všem tak dobře známému místnímu soudci nebo zákonodárci, jenž se musí osobně zodpovídat svým sousedům, protože je jedním z nich? Podobné je to dodnes s místní plánovací komisí, když pozve sousedy, aby se k projektu vyjádřili a přijali společný plán výstavby. Friedrich von Hayek se obyčeji zvykového práva důkladně zabýval a nazval je „spontánní řádem”, je to úžasný dar dějin, o nějž se dělí především anglicky mluvící národy. Avšak s růstem obyvatel a území, odlišných životních stylů a nových profesí se spolupráce stávala obtížnou a nelze ji už organizovat zezdola jako dříve. A tak nezbylo, než povolat vládu, aby pravidla a regulace všem uložila a prosadila svým „monopolem na násilí”, jak trefně označil Max Weber legislativní moc státu, jež netoleruje konkurenci.

Taková je naše dnešní situace. Tím ale netvrdíme, že snad nemáme kritizovat současnou vládu, která je příliš vlezlá, soustavně vnucuje lidem názory a hodnoty pro mnohé nepřijatelné a staví překážky svobodnému sdružování i podnikání. Ze samotné existence vlády nic takového nevyplývá, jak by se mohlo zdát, rozšíření a zneužívání vlády je důsledkem vlivu určitého způsobu uvažování, které se považuje za liberální a ovlivnilo mocnou liberální elitu. Proto je nezbytné neustále kritizovat zneužívání a rozšiřování státní moci, jakmile překračuje všeobecně uznávaný limit. Konzervatismus znamená obhajobu vlády před zneužitím.

Sociální stát a konzervativci

Mají-li mít konzervativci naději na úspěch, musí nejdříve porozumět významu sociálního státu. Během dvacátého století se mnohé záležitosti dříve nepovažované za důležité staly předmětem politiky. Politici si uvědomili, že loajalita občanů vůči vládě závisí na komparativní výhodě, jakou jim stát poskytuje a musí je za jejich souhlas uplatit a poskytnout jim jakési quid pro quo, něco za něco. Výrazně se to projevilo ve dvou světových válkách, kdy vlády vyžadovaly, aby se lidé ze všech politických tříd zúčastnili bojů a riskovali život. Proč by ale měli umírat za společnost, která jim nepřináší hmatatelné výhody? Zásada státní zodpovědnosti za slušnou životní úroveň chudších obyvatel se rychle ujala, ostatně nebyla nová, vědomí povinnosti vůči  sousedům neschopným se o sebe postarat existovalo v malém společenství domovské obce od pradávna.

Vznik sociálního státu byl více méně nevyhnutelným důsledkem všeobecné demokracie a totální války. Jestliže se poslední dobou stal předmětem ostrých sporů, není to proto, že by byl neslučitelný s pojetím přirozené vlády. Státní péče se během let natolik rozšířila, že ohrožuje vlastní legitimitu. Jak prokázala americká i evropská zkušenost, vytvořila společensky závislou a nefunkční třídu, jež z generace na generaci využívá pomoc státu na úkor ostatních občanů. Bez práce a bez ambicí ztrácejí lidé svou svobodu a odpovědnost vůči druhým, stávají se zajatci sociální patologie a podvracejí soudržnost společnosti.

Výsledek je opakem zamýšleného a do jisté míry i důsledkem levicově liberální víry, že pouze bohatí mají odpovědnost, protože jen oni jsou opravdu svobodní, kdežto chudí a zranitelní jsou z principu nevinní a nelze je pranýřovat za nějakou špatnost. Vždyť za svůj život nezodpovídají, nejsou „zmocněni”, jak se dnes říká, k zodpovědnému chování. Starost za jejich životní úroveň tedy patří státu. Zůstává ovšem otázka, co víc by měl nebohý stát ještě vykonat, aby napravil vady, z nichž jednu nemalou způsobuje sama  jeho shovívavost.

Takové uvažování prozrazuje falešnou koncepci vládnutí. Povinnosti státu nejsou absolutní, mají své kořeny v odpovědnosti občanů. Když ale sama vláda vytváří vrstvu nezodpovědných lidí, překračuje svou pravomoc a podkopává svou legitimitu.

Není divu, že se konzervativci proti levicově liberální koncepci bouří. Jako nepopiratelné dogma neexistujícího magisteria ji v naší době vyhlásil americký filosof John Rawls – stát existuje, aby přiděloval sociální produkt. Bohatí nejsou bohatí, protože jim defacto nic nepatří. Podle liberálů majetek neexistuje, dokud jej stát nerozdělí podle principu spravedlnosti, jež nebere v úvahu morální závazek svobodně dohodnutých smluv nebo dopad na morálku dotované chudiny.

Úryvek pochází z Výboru esejů (2005-15) Rogera Scrutona, které vybral Douglas Murray a vyšel nedávno pod titulem, Zpověď kacíře. Do češtiny přeložil Alexandr Tomský.

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (3 votes, average: 4,33 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*