Rozumíme Trumpovi? |

Sdílet článek:

LEO K.

Je to ode mne drzost, vyjadřovat se k Trumpovi, když vím,, že ti správní komentátoři se jmenují Hersh, Mearsheimer, Reisner, Ritter atd., ale nedá mi to. Fanfaron, komediant, neřízená střela, jsou jenom tři z mnoha přezdívek, kterými ho častují. Jenže rozumíme opravdu Trumpovi?

„Když jsem projížděl těmi obrovskými průmyslovými úly nebo kolem nich – Youngstown, Cleveland, Akron, Toledo, Pontiac, Flint a později South Bend a Gary – mé oči i duši ubíjely ta fantastická obrovitost a rozmach výroby, spletitost, která připomíná chaos, ale nemůže jím být.“

To není fantasmagorie reportéra iDNES.cz způsobená nevyspalostí, ale pasáž ze slavných Toulek s Charleym od Johna Steinbecka. Takhle to v oblasti jižně od Velkých jezer v roce 1964, kdy svůj cestopis vydal, vypadalo, napsal v listopadu 2024 Jan Brodníček, když komentoval Rust Belt, česky rezavý pás. O málokteré oblasti Spojených států se v posledních letech v souvislosti s prezidentskými volbami mluví více. Vždyť tři ze sedmi takzvaných swing states se nacházejí právě v něm – Wisconsin, Michigan a Pensylvánie. Úpadek ocelářského průmyslu a dalších odvětví tento region výrazně proměnil.

Mladí nemají práci. A nemůžou si ani koupit auto, aby do nějaké jezdili. Všichni jsou na fetu, smutně komentoval rozklad společnosti anonymní obyvatel Charleroi.

Zdědil zadluženou zemi s rozpadající se infrastrukturou, kterou si zvolna rozebírají imigranti ze Střední ameriky a dealeři drog z ameriky Jižní. Výsledek globalizace. Byli to právě pamětníci šťastnějších dob z oblasti Rust Beltu, kteří mu dali bez výjimky svůj hlas. Udělám Ameriku znovu velkou – to heslo bylo nadějí rodičů a prarodičů z oblastí, kde se znepokojením sledovali úpadek.

Slíbil jim veřejně, že zastaví války, které stojí peníze a životy a že vrátí práci na budování šťastnější budoucnosti. Slíbil vysušit washingtonskou bažinu, ale netušil její těsnou provázanost s vojenskoprůmyslovým komplexem, jak označujeme celek vojenských sil, zbrojních firem, vojenských dodavatelů, politických struktur a jiných přidružených skupin, které jsou nazírány jako zájmová skupina společně prosazující a ovlivňující veřejnou politiku. Určitě si vzpomněl na varování Dwight D. Eisenhowera, ale netušil, že bude muset čelit i zdivočelým spojencům z Evropy. Co se pro Boha stalo, že se Evropa rozhodla okopávat Americkému prezidentovi kotníky?

Nic tak zvláštního. V letech 2022–2023 investovala Evropa, zaslepená touhou způsobit Rusku „strategickou porážku“, tolik peněz a politického kapitálu do iluze možného vítězství Ukrajiny, že by se kolaps kyjevského režimu stal osobním politickým kolapsem evropských elit.

Pochopení, že vítězství na Ukrajině je nemožné, se již dostalo do Bruselu. Proto se rétorika mění. Nikdo už nemluví o „porážce Ruska na bojišti.“ Nyní všichni požadují okamžité a neomezené příměří, během kterého hodlají Ukrajinu pumpovat zbraněmi a proměnit ji v „ocelového dikobraza,“ jak to formulovala von der Leyenová. Je to paradox. Evropa, v podobě Evropské unie (s podstatnou výjimkou Francie), se pod záminkou „boje s klimatickou změnou“ nejprve zbavila své průmyslové minulosti, svých neselhávajících zdrojů energie a jala se existovat v prostředí Občasných zdrojů (OZE) s nejistotou, zda nebude zítra black out. Civilizace je podmíněna dostatkem energie. S ním je možno těžit, vyrábět, recyklovat, hydroponicky pěstovat, vyrábět umělou magnetosféru, podporovat biosféru, přežívat pod povrchem světů. Bez dostatku energie se můžeme tak maximálně modlit, aby nám na zahradě vzešly brambory. Málokdo si uvědomuje, že jen dostatek snadno dostupné energie nám dovoluje mít efektivní zemědělství a dost hnojiv na to, abychom vůbec mohli přežít v současných počtech. Řádně oslabená EU, ale skrytá za valem NATO pak souhlasila se závazkem všech zemí aliance, s výjimkou USA, zvýšit do roku 2035 své vojenské výdaje na 5 % HDP. Tedy zvýšit je 2,5krát.

Na dluh.

USA si tuto otázku rozhodnou samy, bez ohledu na jakékoli závazky vůči NATO; nikdo se jim neodváží klást otázky. 5 % HDP je jakýmsi sloganem, symbolem totální militarizace Evropy. A to nejen na ekonomické úrovni, ale i na úrovni vědomí všech Evropanů. Pro nedostatek čehokoli lepšího je to nový ideologický základ evropského projektu, který byl dříve demonstrativně mírový a nyní se stává demonstrativně vojenským. Není divu, že proces faktického slučování struktur EU a NATO probíhá paralelně.

Za druhé, je to způsob, jak restartovat evropský průmysl. Nejnovějším trendem v evropských metropolích je stimulace ekonomiky masivními vládními výdaji v podobě obrovských vojenských zakázek. Aby existovala pracovní místa a ekonomický růst.

Za třetí, vojenská hysterie bude vítaným prvkem politické kontroly nad obyvatelstvem a efektivně zúží demokratické svobody, které budou i nadále formálně deklarovány.

Za čtvrté, předválečná situace a růst vojenských výdajů budou brzy použity jako záminka k omezování sociálního státu v Evropě. Rozšířené sociální závazky EU jsou pro místní ekonomiky dlouhodobě neúnosné.

Dříve se plánovalo jejich omezování na základě „zelené“ agendy, principů „minimalismu“ a „zodpovědné ekologické spotřeby.“ Vojenský systém je však mnohem výhodnější.

A konečně vojenský konflikt by mohl evropským zemím umožnit smazat jejich dluhy, které v průměru již přesahují 90 % HDP, a na vlně „vojenského keynesiánství“ hrozí ještě větším růstem. Takový restart by měl vysokou cenu – fakticky by šlo o rozpad finančního systému, likvidaci eura a vytvoření nového finančního systému od nuly. Kdo by to nakonec zaplatil? Všichni občané evropských zemí, kteří by přišli o všechno. Válka by však všechno odepsala a současní globalisté očekávají, že i v tomto případě dostanou hlavní cenu – zůstali by u moci, což znamená, že by byli schopni kompenzovat všechny své ztráty.

Evropu ve svém rozhodnutí podporuje ze všech sil Volodymyr Zelenský. Jako úspěšný bavič záhy poznal, co si může dovolit. A bylo toho hodně. V pořadu Kvartal95 například „od srdce ke slunci“ nebo hra na klavír, zatím co se jeho ruce třepotaly nad hlavou.

Když komentoval jednání Trumpa s Putinem řekl: „Zatím co jednali, Rusové bombardovali další město.“

Ale tak je to vždy. Jedná se, aby se neválčilo. Když se dojednával MinskII Ukrajinci bombardovali Doněck. Vždy se nejprve musí jednat. Ale Zelenský ví, co může. Zapomněli jsme na Trumpa. Válčit nechce, to připomněl zásahem v Iránu. NATO zrušit nemůže, přesto, že Musk mu říkal cosi, že se přežilo. Je to nenahraditelný nástroj kontroly Evropy. Ale náklady na udržování ať si Evropané hradí sami. Článek 5 neznamená, že se Spojené státy musí zúčastnit konfliktu, jestliže se nějaký člen NATO do něj dostane. Západ jako zosobněný řád s pravidly. Jenže co s pravidly, když se dodržují „ad libitum?“ Sjednat nová?