ŠTĚPÁN CHÁB
Vždycky, když se jmu psát o zemědělství, upře se na mě Sauronovo oko místních zemědělců se slovy – co si to dovoluješ, ty… A tak si jdu dneska zase dovolovat. Já…
Vedu synáčka k lásce k veškerému stvoření. Letos, je mu jedenáct, jsem ho nemístnou manipulací dovedl k nadšení nad včelami. K nadšení natolik hlubokému, až jsme si objednali dva oddělky se včelí matkou a od června budeme včelařit. Samozřejmě se k tomu musím propůjčit také, protože jít příkladem je základ. Nestačí říct – jdi a konej – ale – podívej, jak se konat dá – a nechat se tou včelou také píchnout, než se to naučím.
A tak měsíc leží v knihách o včelaření, projíždí včelařská videa (a pro sichr jsme si sehnali i jednoho včelaře, který na nás bude v začátcích dohlížet, abychom včely nemučili, ale vedli k naplněnému medníku).
A tak jsme začali dumat nad tím, kde se k těm bylinkám dostaneme. Tinktura z třezalky? Z řebříčku? Podběl? Kopřivy? Bylinky se sbírají divoké. Chodí se na ně na louky. Kde se v hojných trsech násilím cpaly člověku do rozhledu po krajině a domalovávaly vůkolní svět do jemných odstínů krásy.
Když jsem byl malé nedochůdče, pomáhal jsem mámě sbírat bylinky na thé (i do výkupu, protože hlad byl neúprosný). To české krajině vévodil kolektivismus a JZD bylo stále pomníkem socialistického úspěchu. I v tu dobu se dělala sena pro krávy. I v tu dobu se sekaly louky. Ale, jak si tak vzpomínám, sekalo se podle potřeby a sekalo se střídavě. Jeden rok se posekala tam jedna louka, příští rok se nechala ladem a sekala se jiná. Jezeďák měl v oku, kolik toho krávy přes zimu sežerou a víc prostě nesekal. Nebylo proč. To samé v raném devadesátkovém kapitalismu, kde kdybyste sedlákovi řekli, že jej bude platit za posekanou louku, myslel by si o vás své a přestal by vám odpovídat na pozdrav.
Dnešní stav?
Kam mé oko dohlédne, všude krátce střižený pažit. Jen se tráva, a s ní byliny, trochu rozroste, už začnou v dálce hřmět traktory a jde se sekat. Dnešní jezeďák už ale nepotřebuje mít v oku, kolik toho krávy sežerou. Teď se platí za posekané hektary. A tak se jezeďáci perou mezi sebou o to, kdo si pronajme víc louky, protože čím víc jich má, tím větší dotace sklidí. A o to víc i stoupá cena pronájmu pozemků, kde není nic než tráva. Je to byznys se vším všudy.
Dám to na malém příkladu.
Máme za domem lesík, za ním louku. Loukou se na okraji vine potůček. Za kolektivismu se pod loukou vykopal kanál kvůli nedalekému rybníku, kam se voda svedla a potůček tak pokračoval sto metrů pod zemí, pak z ní zase vyvěral (mělo to s rybníkem svou logiku). Jenže o rybník se v tom našem kapitalismu nikdo nestaral, ten vyschl. Ale voda svedená do kanálu zůstala. Těch sto metrů bylo vyschlých. Zbytečně, řekl jsem si. A rok poté, co jsme se nastěhovali, jsem se uchýlil k jisté partyzánštině a kanál prostě přehradil a nechal potůček protékat loukou. Kopnul jsem do toho brzy na jaře, v létě už stometrový úsek louky jevil známky až nepříčetného bujení. Zelený, spokojený, krásný. Radost pohledět. Další rok mi ale místní korporátní jezeďák mou partyzánštinu zhatil. Rozhrabal mou amatérskou přehradičku a nechal vodu zase téct pod zem.
Nakrklo mě to, co by ne, ale nechal jsem to tak. A sledoval, co se bude dít. Louka ten rok zežloutla, ztratila chuť do života. A důvod? Za potůčkem měl korporátní jezeďák plácek sto na sto metrů. Ten rok ho posekal. Najel tam sekačkou, aby sklidil o těch několik málo korun víc na dotacích. Protože jej hlídají satelitní snímky, které určí, zda je dobře posekáno. A tak se louka radši nechá vyschnout, voda se svede pod zem. Jen ať nám to v papírech pěkně sedí. Výborná péče o krajinu, řekl jsem si a na podzim kanál zase přehradil a nechal potůček vesele klokotat loukou. Protože to dává smysl. Louka tím další rok opět ožila, nedaleký lesík z toho má užitek, hmyzu tam je, že by člověk brečel radostí. Všude samé živé hemžení a ne vyschlá tráva letní výhní změněná na mrtvý prostor, kterou si přijede jezeďák posekat, aby mohl dosáhnout na dotaci. Takové hospodaření s krajinou je nemocné, zvrácené, jde proti přirozenosti.
A ano, vím, že tím škodím zemědělcovi, který je monitorovaný bruselskou úderkou skrze satelitní snímkování systému AMS (Area Monitoring System). Systém AMS vyžaduje, aby louky byly posekané v přesně stanovená časová okna a monitoruje se vlastně každý metr čtvereční. Takže třeba během jednoho týdne zmizí pastva pro hmyz v širém okolí najednou. Sekačkový holokaust by se tomu dalo říkat. Rok co rok další. A pak další. A další. Na první pohled to možná vypadá jako péče o krajinu, ale je to holý cynismus.
Ale vrátím se k synáčkovi. Když jsem byl malý, bylo běžné vidět ježka. Ježek, taková obyčejnost. Všednost. Chodili nám na vajíčka do kurníku. Dupali po nocích loukou jako stádo divočáků. Můj synáček za svých jedenáct let života na vesnici ježka jakživo neviděl a nevěří mi, že to je místní zvíře, které je tu doma. No, není. Protože dotační zemědělský byznys se sekáním trávy ho vyhnal. Přirozené prostředí pro ježka není les, není to ani mokřad. Je to louka. Nesekaná, s mnohem delším pažitem než je ten, kterým se pyšní u Buckinghamského paláce a v české dotacemi pokřivené krajině. A ať přemýšlím, jak přemýšlím, nevím, která louka v mém blízkém i dalekém okolí nebyla loni posekaná. A otázkou tedy je a zůstává – kde by ti ježci měli žít? Na těch vysekaných pažitech?
Citujme si neziskovku Pomoc ježkům z roku 2024: „Ježek západní byl v Červeném seznamu IUCN v Evropě přesunut z kategorie ,málo dotčený’ do kategorie ,téměř ohrožený’. Důvodem pro tuto změnu je skutečnost, že dle dostupných dat došlo během posledních 10 let k až 30 % úbytku těchto ježků.“
Prvopočátek plošného sečení byl vybudován v roce 2003 unijní reformou Společné zemědělské politiky. Ta zavedla, že zemědělec nemusí produkovat, stačilo udržovat krajinu dle zadaných parametrů. Tedy louky a lá Buckinghamský palác. „Jejím hlavním cílem bylo odklonit se od podpory produkce, která vedla k nadprodukci a ničení životního prostředí, a zaměřit se na udržitelnost a tržní orientaci,“ píše o reformě Wikipedie.
Než aby se nechalo pár zemědělců zkrachovat a vyhnout se tak nadprodukci, zavedl se sekačkový teror a ze zemědělců se udělaly technické služby krajiny. Posekat, nic než posekat. A pak, to je vrchol všeho cynismu, nějaké angažované ekohlavy z města rozjedou za účasti kamer převratný ekologický projekt – támhle u jednoho paneláku nebudeme rok sekat trávu – a mají pocit, že svět je díky nim zachráněn. Neuvědomují si, že je to systémový problém, který likviduje celou naši krajinu a že ten problém vychází z pokrytecky zeleného Bruselu.
Než se reforma Společné zemědělské politiky zavedla a ustálila, chvíli to trvalo. A rok co rok se „málo dotčený“ ježek přibližoval krásně střižené kolonce „téměř ohrožený“. Kdy se dočká kolonky „kriticky ohrožený“? My unii (snad) přežijeme, ježci očividně nikoliv. A to obzvláště s oním satelitním systémem AMS, který se zkušebně zavedl v roce 2023, letos už jede na plné obrátky a ježkům nedává jedinou šanci na přežití.
A sledujte bedlivě – pak se to celé hodí na globální změnu klimatu a na rozrůstající se dopravní infrastrukturu. Jen poznamenám, že u nás na vesnici, ba na celém Šluknovsku, žádná nová silnice ani dálnice a ani vysokorychlostní železnice (natož letiště) nevyrostla. Vše při starém, akorát už nám k tomu nedupou ježci. Tedy při starém – není tu snad jediná louka, která by se nechala ladem.
Stejné to je s bylinkami. Jen co vystrčí hlavičky, už nad nimi trčí z dotací rozběsněný zemědělec a nepřemýšlí o krajině, ale jen o bankovním účtu. To není zemědělství. To je byznys. Čistě jen dotační byznys.
A tak jsme včera seděli se synáčkem na schodech před domem a padla na nás taková podivná tíseň. Jedni tomu říkají klimatická tíseň. Já bych tomu říkal unijní tíseň. Co unie schvátí, to už nevyvrátí. Ježci v prachu. A sběr bylin? Zapomeň, synáčku. Většina než pořádně rozkvete, lehne pod sekačkou. Aby se mohly vyplácet dotace.
A včely? Pro ně je posekaná louka jako betonové parkoviště. Nic, kde by se dal sbírat pyl. A co je nejhorší? Zemědělec, ten nemocný sekáč trávy, vyráží na senoseč v květnu, v červenci, tedy v době, kdy mají včely nejvíc napilno. Všude to kvete, všude to bzučí. A najednou přijede hřmotný traktor se sekačkou, v něm zemědělec sklánějící se nad tabletem, aby posekal podle satelitu AMS i ten nejzazší kousek louky a dostal od satelitu zelenou fajfku, a hostině pro včely je konec. Najednou nikde nic nekvete, není kde brát a včelař musí přikrmovat cukrem, jinak mu včely pojdou hlady.
A tak už si plánujeme květinovou zahradu. Nějak ji rozvinout tak, aby tam pro včely vždycky bylo něco k mání. Jsme v začátcích, bytelné a osázené medonosné záhony máme zatím dva, dva rozdělané, dva rozplánované. Další přidáme postupně. Pár let to zabere, ale my to dáme. A kdyby nic jiného, tak na tom synáček aspoň pochopí vztahy v přírodě a jak do nich umíme krásně hrabat svou chamtivostí.
Zrušte dotace na sekání. Ať si zemědělec naseká pro potřebu hospodářských zvířat. Jakmile seká pro peníze, poseká všechno, na co dosáhne. A je mu to pořád málo. To, co se teď děje, není ekologie, ale zvěrstvo.
Milí sedláci, nekritizuju vás, ale systém, který z vás tohle udělal. Kdyby tohle viděli vaši dávní i nedávní předchůdci, vzali by vás bičem po zádech.
(21 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Fascinující! Když čtu tento článek, právě mi pod okny sekají obecní louku plnou pampelišek. Sotva tráva jen trochu povyrostla, aby byla alespoň vidět, už sekají. A nejenže sekají, sekají pěkně u země. A dělají to bohužel i v létě, takže zbytky trávy neudrží vláhu a usychají. A obec se na konci roku zase pochválí, kolik ušetřili za sekání, protože sekali u země. Je to smutné.
Jojo, studie NASA pravidelně konstatují, že primární příčinou sucha je intenzivní zemědělství všeho druhu. Takže ono tohleto perpetuum debile jede v celé šíři, nejen kolem sekání luk – a tam je to celé úžasné: s výmluvou na CO2 se zintenzivňuje zemědělství kvůli produkci biopaliv a bioplastů, důsledkem je sucho a to je argumentem pro větší produkci a tedy drsnější zemědělské zásahy do krajiny, které povedou k většímu suchu. Geniální.