Evropská unie se v poslední době dostává do stále horší situace z hlediska smysluplné evropské bezpečnostní a zahraničněpolitické strategie pro současný mnohočetný svět, který směřuje od americké (západní) hegemonie k čemusi mnohem složitějšímu.

Evropská unie v posledních letech (kdy šla od krize ke krizi) vsadila příliš mnoho na válku jako prostředek legitimizace dalšího kola zbrojení a odvádění pozornosti od závažných problémů fungování a funkčnosti EU. Na vině je ale také přílišné spoléhání se na Spojené státy jako garanta bezpečnosti na evropském kontinentu, které prodloužilo životnost systému zformulovaného za studené války. Strategická závislost EU na USA vedla také k tomu, že EU často přijímala za své zájmy Spojených států i přesto, že byly v přímém rozporu s těmi evropskými.

Současná Trumpova zahraniční politika a jeho přístup k euroatlantickému spojenectví, které současní eurolídři dlouhodobě vyzdvihují jako základ bezpečnosti evropského kontinentu, otřásly celou euro-atlantistickou koncepcí Evropy. Ukazuje se, že EU nemá skutečný plán B a euro-atlantismus zachází na úbytě.

Současný establishment EU přijal za svou válku, jejíž podstatou byla americká politika zadržování a vylučování Ruska pod vedením demokratických lídrů, tj. nejprve Baracka Obamy a jeho viceprezidenta Joe Bidena a následně prezidenta Joe Bidena. Pro Evropu a evropskou bezpečnost a ekonomiku se ovšem tento konflikt stal zásadním ohrožením, které je nesrovnatelné s případným ohrožením USA.

Dlouhý seznam špatných kalkulací dovedl EU do velmi prekérní situace.

V nejbližším sousedství EU probíhá krvavý konflikt, jehož řešení si současní lídři nedokážou představit jinak než jako úplnou kapitulaci Ruska a vlastní vítězství. Rusko se pro EU stalo strategickým nepřítelem, který je využíván jako nástroj k utužování jednoty (obdobné je to ovšem i v případě Ruska, kde stejnému cíli slouží slovo Západ nebo Evropa). Rusko-ukrajinská válka velmi negativně ovlivňuje bezpečnost všech Evropanů a nepochybně má potenciál rozšířit se do většího konfliktu v globálním měřítku.

Evropané teď také zjišťují, že Spojené státy se v rámci nového vidění vztahů rozhodly k ústupu ze svých pozic – jejich role bezpečnostního garanta v Evropě i v Asii postupně oslabuje. Washington se dnes pod vedením Donalda Trumpa chce zaměřit na západní hemisféru a rozhodně nechce nést vysoké náklady, které role garanta a poskytovatele bezpečnosti na evropském kontinentu přinášela. Náklady teď mají nést všichni ostatní, Američané budou v novém aranžmá garantovat maximálně zisky svých výrobců zbraní, které budou Evropané platit na úkor svých veřejných rozpočtů.

Kromě toho tento americký úkrok stranou naznačuje, že alespoň současná administrativa USA si nějakým způsobem uvědomuje, že americký mocenský „overreach“ (tj. přecenění se) v důsledku „unipolárního momentu“ po skončení studené války je v dnešních podmínkách proměněného světa neudržitelný. Oslabení moci USA na západní polokouli snižuje (díky koncentraci na chaotické globální angažmá) celkový mocenský potenciál USA. Velmoc, která není regionálním hegemonem, nemůže pretendovat na postavení světové velmoci. V Latinské Americe za poslední dvě dekády výrazně posílila pozice Číny jako významného trhu a významného, ba klíčového investora. Tamní, často levicové (ale nejen), vlády hledaly alternativní zahraniční partnery, uskupení (například BRICS) a regionální spolupráci.

Tuhle válku nevyhrajeme

Trumpova administrativa zřejmě také dospěla k závěru, že válku s Ruskem o Ukrajinu nelze vyhrát a dosáhnout tak „strategické porážky“ Ruska (tj. paradoxně zrušit jeho pozici regionálního hegemona ve východní Evropě, o což v posledních dekádách šlo celé plejádě amerických administrativ). Jedním z důvodů je zřejmě fakt, že Rusko je jaderná velmoc a současná ruská elita to s udržením své regionální hegemonie myslí smrtelně vážně.

Evropané nepřistupovali k bezpečnosti v Evropě a ke konfliktu na Ukrajině z hlediska dobře definované autonomie vlastních a jasně definovaných evropských zájmů. Spoléhali na USA a zrcadlili s jistými nuancemi americké strategické cíle a zájmy v rámci ideologie atlantismu. Ta vedla k tomu, že americké zájmy byly vydávány za evropské.

Nyní Trumpovy Spojené státy Evropanům vzkázaly, že si válku s Ruskem musejí vybojovat sami a bezpečnost zajistit a zaplatit také sami. Trump dal dokonce najevo, že Evropu (a EU) vidí jako slabou, jako civilizaci v úpadku. Zájem o spolupráci má jenom s „vlasteneckými“ politickými silami v EU, které jsou k celému projektu současné evropské integrace velmi skeptické. Dokonce se proslýchá, že Trump chce přesvědčit několik členských zemí, aby z EU vystoupily. Trump a jeho administrativa tak EU vnímají jako nepřátelský projekt. Tohle je možná smrtelný úder pro celou koncepci „euroatlantismu“, jak jsme ho znali v posledních třech dekádách.

Podtrženo a sečteno, EU nyní stojí před úkolem, jak vybudovat vlastní autonomii a zajistit si bezpečnost v prostředí, jehož dynamiku určuje a velmi negativně ovlivňuje sázka na USA a na euroatlantismus. Ve válce na Ukrajině nejde o územní otázky, ty jsou podružné, od počátku byla válkou o systémové uspořádání, které je součástí širších geopolitických změn v globálním kontextu. Je nutné dodat, že tento vývoj není vlastně vůbec překvapením a Evropané měli čas se na něj připravit – namísto toho se v roce 2022 plně podřídili bidenovským USA a vlastní projekt strategické autonomie, který zažil krátkou renesanci v době prvního prezidenství Donalda Trumpa, ponechali u ledu. Zda šlo o náhodu, nebo o účel, není jasné. Nyní čelí EU dramatickým důsledkům. Všechno naznačuje, že Evropě a Ukrajině zůstane v ruce příslovečný černý Petr. Přičemž EU reálně nemá ani vůli, ani zdroje a ani potenciál, aby pokračovala v politice, ve které z údajně morálních důvodů (které však neplatí ve vztahu k Izraeli) neexistuje místo pro kompromis s Ruskem.

Bohužel nelze vyloučit, že tato strategická miskalkulace a strach ze ztráty tváře v Berlíně, Paříži, Bruselu i v Londýně vyústí do miskalkulace tragické, v rámci které bude „řešením“ válka proti jaderné velmoci. Takový krok by byl pro Evropu nejen novou obrovskou tragédií, ale také definitivním vstupem do strategické bezvýznamnosti.