Souhlasilo by Rusko s tím, aby se opět stalo dodavatelem energie pro Evropu?

Spojené státy jsou nyní mnohem odolnější. Díky revoluci v oblasti břidlicové ropy a plynu se staly jedním z předních světových producentů uhlovodíků a disponují významnou exportní kapacitou zkapalněného zemního plynu. Jejich energetická bezpečnost se opírá především o vlastní produkci a převážně kontinentální logistickou síť, která je méně vystavena vlivům hlavních strategických přepravních tras.

Z hlediska striktní energetické bezpečnosti se proto Evropa a Asie jeví jako daleko zranitelnější než Spojené státy. Čína je silně závislá na tocích energie z Perského zálivu, což ji činí strategicky zranitelnou v případě narušení dodávek v Hormuzském průlivu. Má však i další manévrovací prostor: Peking může zvýšit dovoz z Ruska, aby kompenzoval některá ze současných narušení.

Souhlasilo by Rusko s tím, aby se opět stalo dodavatelem energie pro Evropu?

Pro Evropu je však situace mnohem kritičtější. Kontinent se již potýká s důsledky narušení ruských plynovodů a zároveň se snaží doplnit své zásoby a odvrátit další cenovou krizi. Evropská unie již snížila podíl ruského plynu na přibližně 12 % do roku 2025, přičemž se očekává, že tento podíl v roce 2026 klesne o dalších 30 % s cílem ukončit dovoz ruského plynu do roku 2027.

Velká část tohoto objemu byla nahrazena zkapalněným zemním plynem, zejména ze Spojených států. Otázka rezerv je opět klíčová. Evropské strategické rezervy mohou zmírnit dočasný šok, ale zůstávají omezené. V některých scénářích dlouhodobé krize by tyto rezervy mohly vydržet jen několik měsíců, někdy maximálně tři, než se napětí v dodávkách stane neudržitelným.

V této globální energetické rovnici hraje Rusko i nadále ústřední roli. Díky svým obrovským zásobám plynu a ropy a infrastruktuře, která je již propojena s Evropou, zůstává Moskva jedním z mála dodavatelů schopných rychle zmírnit krizi dodávek. Tato možnost však čelí velké politické překážce: sankcím a strategické roztržce mezi Evropskou unií a Ruskem. Zrušení těchto sankcí by pro mnoho evropských vlád bylo politicky výbušnou volbou. Vyvstává však ještě nepříjemnější otázka: souhlasilo by Rusko s tím, že se znovu stane dodavatelem energie pro Evropu poté, co bylo tak náhle odsunuto na vedlejší kolej?

Moskva již několik let systematicky přesměrovává svůj export směrem k Asii, zejména do Číny a Indie. Tato nová energetická partnerství se budují dlouhodobě a sledují jasnou strategickou logiku: snižování závislosti na evropských trzích. Současná krize tak odhaluje zásadní paradox. Evropa se snažila snížit svou energetickou závislost z politických důvodů. Ve světě, kde se množí geopolitické krize, se však tato strategie mění ve zranitelnost.

Pokud by válka na Blízkém východě způsobila trvalé narušení globálních energetických toků, mohl by se evropský kontinent čelit drsné realitě: v boji o zdroje, kde  ostatní velmoci  mají alternativy, on  ne. Pro Evropu se  řešení energetické rovnice může  ukázat jako mnohem složitější.

***

Autorka  vyhmátla  přesně  jádro pudla!!!  Hormuz  je  uzavřen . Nikdo netuší na jak  dlouho. Ale  všichni  vědí,  že  každý  den  jeho  utěsnění  je velký   průšvih.  A  to především pro  Evropu.

Ta  si náramně pochvalovala  a  dokonce pořád pochvaluje, jaké  že  terno je  přestat  dovážet  energetické nosiče  z  Ruska. Ta  svoboda! Úžasná.  Vždyť je  tolik jiných dodavatelů!  Například  na  Arabském poloostrově!  Stačí jen podepsat  kontrakty a udělat  na  Putlera  dlouhý  nos.  Nebo v  USA.

Jenže  ještě před  iránskou  válkou  náhle  stejná  Evropa  zjistila,  že  předáním  klíčů  od  svých energetických zásobníků Trumpovi  je  Evropa  zoufale  vydíratelná a  že  je  to špatně. No, co  ještě máme  ten  Blízký  východ!  To je  pojistka!

Jenže  dnes  už vidíme, že  není!  Pojistka  široká  33 kilometrů  praskla  a jaksi  náhradní  se  v OBI  ani nikde jinde koupit  nedá.

Co  s tím?  Na  to  se  sešli kolektivně  západní  papaláši  na  G7, kde  se dohodli, že  je potřeba  sáhnout  na strategické rezervy, ale především na  tom, že  se  nesmí  za  žádnou  cenu polevit  v  protiruských  sankcích!

Následně,  včera  se  kolektivně  západní země, členové  Mezinárodní energetické agentury (IEA) se dohodly na uvolnění 400 milionů barelů ropy ze svých nouzových rezerv na trh, aby vykompenzovaly ztráty způsobené válkou na Blízkém východě.

Výsledek na  burze?  Teď  kdy  to klepu  vidím, že  nám ropa  v  reakci na  toto ohlášení  stoupla  o  pěkných  skoro  7%  za  barel  nahoru a už  se zase blíží  magické stovce!

Bravo  paňáčkové, bravo!

Zajímalo  mne  kolik  těch  400 milionů barelů  představuje  dnů  celosvětové  spotřeby –  a představte  si,  že  celé  4  dny!!!!  Tedy  ani ne  100  hodin…

Samozřejmě,  to jen  v případě,  že  by  nikdo  na  celé  zeměkouli  už  žádnou ropu  netěžil a neprodával.  Což  je  nesmysl. Nicméně  pamatuji  velmi dobře  ropný  šok 1974.  Kdy  se západní ekonomiky začaly  hroutit,  když  arabští producenti omezili  nabídku  tuším  že  tenkrát  o  4% . A ceny  vyletěly  na  tehdejší  čtyřnásobek.

Dnes  uzavření  Hormuzu znamená,  že   na trhu  schází  minimálně  něco  mezi  10-13%  obvyklé  nabídky.  Při  celosvětové  denní spotřebě  100 milionů  barelů jde  o  10 – 13 milionů. Tohle  má  to uvolnění  400 mio strategických zásob  vykompenzovat.  Bavíme se tedy  o  cca  40  dnech  kompenzací.  Ne  více.  Ovšem kompenzací  veskrze provozních, nikoliv  cenových.  Což  je  druhý  faktor. Ale  ten  viditelnější, protože  cenové totemy  na pumpách  míjíme   denně  a  všichni a dokonce  si jich všimnou i intervjůci  z Kavčích hor.

Řekl bych, ve  světle  těchto  faktů,  že  těch  max.  40 dnů  je asi tak časový limit,  do kdy  se musí  nějak zlomit  iránská  válka.  Buď  tím, že  se  Irán  složí  nebo  tím,  že  gangster  Trump  vyhlásí  vítězství  a  stáhne  se.  Žádné jiné  další  řešení  se nenabízí.

Tvrdím  to  i přes  to,  že  znalý  věci klidně  namítne  –  ale  vlku  celkové  disponibilní  strategické  zásoby  Západu  jsou, i po uvolnění  těch  400 milionů, ještě  dvakrát  větší  – tedy  dalších  800 000 mio.  Takže  dalších  80 dnů.

Nesouhlasím.  To  už se bavíme  o  skutečně  strategických zásobách. Pro případ  velké  existenční války  a krize  a nikoli  zločinné a  zbytečné  gangsterské  války  jednoho egomaniaka a  jeho  našeptavače.   To  už  by  pak  každý  stát  řezal  do  vlastního krku, jen proto,  aby  Trump  s Netanjahuem  mohli  válčit  dál.  Zbavit  se posledních  strategických rezerv se snad neodváží  ani  dutohlavové  velikosti Leyenové, Merze, Starmera,  Macrona. I když nepochybuji,  že  Fiala  s Lipavským, Rakušanem, Jurečkou, Pospíšilem a Hřibem  by neváhali ani sekundu. A  nakonec  nám oznámili,  že  jízda  na kole  nebo chůze  pěšky  je pro naše  dobro.

Ano, jestli se  ropná   a  plynová  krize  díky  téhle  zločinné  válce protáhne,  pak  Evropa  ze  všech  velkých  ekonomických  hráčů  tahá  za  zdaleka  nejkratší  konec!!!  Čína  se  s jistotou  může  opřít  o Rusko.  Indie  nejspíše  také.  Japonsko s Jižní Koreou  se pravděpodobně  přidají.  Jak nasvědčují  zprávy  z  ruských  zdrojů,  že  jejich automobilky  se snaží  o návrat na  ruské  trhy  i  čemž  se v  tuzemsku  i jinde  hluboce  mlčí. A  co jsou  automobilky proti  energetické  bezpečnosti?

Mimochodem, když  Evropa  ještě  dávno před  ukrajinskou  válkou začala   s protiruským plynovým tažením,  četli  jste na  Kose,  že  si kope  hrob. Protože  až  se zrealizuje  plynovod  Síla  Sibiře  2,  tak  už  nebude  napojen jen  na  východosibiřská  naleziště, nýbrž také na  Tjumeň, na  plynová  pole, zásobující  dosud  výhradně  Evropu.  No  tak  teď  se to zrealizuje.

Pro  Rusko  nepochybně  zpřetrhání  dodavatelských  vazeb na  ropu plyn s  Evropou  představovalo  velkou ránu.  Ale  našlo a najde náhradu.  Ve  světě  prostě  není  dost  energetických zdrojů.  Před zahájením  války  existovala  volná  nadprodukce v  naftě  celkově  asi  jen  2-3%. Ovšem  skoro celá  jen na  Blízkém  východě. Ta  teď  zmizela  také.  Není  kam  sáhnout.

Rusko  provedlo diverzifikaci  trhů  a   orientuje  se na  Asii.

Takže  autorka  pokládá  naprosto  správně  klíčovou  otázku: Bude Rusko ochotné,  po tom všem,  čím si  od  Evropy  za poslední roky prošlo, ochotno Evropě  dodávat?

Moje  osobní odpověď  je  – NEVÍM!  Pomsta  je  sladká, ale  byznys  je byznys. V  každém případě  –  to  vítězství  Evropy , když  se  odstřihla  od  darebáckých  molekul a vyměnila  je  za molekuly  svobody   ji přišlo zatraceně  draho. Některé  prameny  uvádí,  že  snad  už  na  2 biliony  eur.

Nevím zda je  to pravda.  Ale půjde o pořádný  balík. Plyn kupujeme  2-3 dráž  než od Putlera. Naši smrtelní světoví  konkurenti  – Čína a Indie  si  naopak  bahní  ve  slevách,  které  jim Kreml  musí  poskytnout za  to, že  od něj kupují. A  mají tedy  energie  za  lacinější ceny,  než měla  Evropa  v  normálních  dobách. Tomu se  v  době naprosto  vražedné  ekonomické  soutěže  říká  sukces  jak má být!!!!

Navíc  po kontraktech  s  „kamarády“  z  Asie  je  otázkou  jestli rusům nějaké  další  volné kapacity  vůbec  zbudou. Protože  hlavně  Čína   ví,  že  Hormuz  a jeho uzavření  je  malér,  ale kontrola  US  NAVY  nad  světovými obchodními trasami  ještě  větší. A trubky  z  Ruska  žádný svaz letadlových  lodí  nikdy kontrolovat  nebude.  I kdyby  jej náhodou  vedla  fantastická  nová letadlovka  Donald  Trump.

Jsem  opravdu  zvědav, co se na  ropném  a plynovém trhu  bude  dít.  Tím  spíše,  že  těsně  před  perskou  válkou se mi podařilo podepsat  nové  dvouleté  smlouvy  na  dodávky  elektřiny a  plynu.

Ale  o mně  to  není.  Těch  40  dní, kdy  asi budou  ty  strategické  rezervy kompenzovat  blízkovýchodní  výpadky  v  ropě,    beru  jako  dost zásadní limit  pro konec  války.  To je  skoro  do konce května. A  pak  už nebude  moc  času na  vůbec  nic.