Spojenci půjdou přes nás na Rusy

Česko musí stavět nové základny. Až začne válka, půjdou přes nás spojenci na Rusy.

Pod tímto bombastickým titulkem tvrdí „bezpečnostní analytik“ Jan Jireš například toto:

Pro Česko z nových plánů vyplývá několik hlavních bodů. Zaprvé: musí vybudovat dvě pozemní brigády odpovídající aliančním standardům, přičemž předchozí alianční závazky mluvily jen o jedné. Zadruhé: musí modernizovat nadzvukové letectvo a pořídit letouny F-35. Zatřetí: musí výrazně posílit svoji protivzdušnou obranu. A čtvrtým klíčovým bodem je zajištění logistiky pro případ, že se rozhoří přímý konflikt mezi Západem a Ruskem.

Začnu vzpomínkou na události staré více než šedesát let. Tehdy jsem žil v „táboře míru a socialismu“ , jak tomu soudruzi říkávali, a probíhala tak zvaná „studená válka“ mezi tímto táborem a „kapitalistickým Západem“. Otec jednou přišel domů a říkal, že přišlo nařízení, že se všechny nákladní vozidla musí přebarvit na „khaki“. Bylo to někdy v době rozdělení Berlína zdí, kterou postavila vláda NDR (Německé demokratické republiky – pro nepamětníky) v roce 1961. Pak byla další „krize“, tak zvaná „Karibská“. Bylo to o rok později v roce 1962. V takové době jsem vyrůstal a „bral“ rozum.

Po pádu SSSR a onoho „tábora“ jsem se domníval, jak je vidět zcela naivně, že se snad nic takového už nebude opakovat. A jak pozoruji, historie se opakuje vlastně do puntíku stejně. Jen jsme změnili úhlavního nepřítele z USA na Rusko. Ano, zase stavíme zdi či ploty, opět se vede válka (tentokrát na území bývalého SSSR poté, so Rusko přepadlo Ukrajinu). V šedesátých letech se rozhořívala válka ve Vietnamu.

Když jsem v roce 1975/76 absolvoval jako „absík“ (po vysoké škole) základní vojenskou službu u protichemického vojska, soudruzi velitelé nás učili, jak se chránit nejen proti chemickým otravným látkám, ale i proti radiaci. Měli jsme celé „linky“ na odmořování vojenské techniky a cvičili jsme „o sto šest“. I tehdy se o jaderných zbraní mluvilo s „respektem“ a po roce 1968 byly tyto zbraně rozmístěny i u nás. Faktem je, že se nikdo z našich velících soudruhů kapitánů až plukovníků tímto nijak zvlášť nezabýval. Nicméně, bylo to takové „tabu“, že jsme všichni věděli, že by to byl konec světa, jaký známe.

Dnes naše děti, v mém případě vnučky, opět vyrůstají v atmosféře strachu z války podobné jako v té na počátku šedesátých let minulého století. Objevují se u nich údajně různé syndromy agrese a depresí. Tehdy, v éře „reálného socialismu“ to zřejmě probíhalo v naší populaci úplně stejně, pouze se o tom nepsalo a nerozebíralo se to. Oficiálně jsme byli pionýři, malované děti.

A je tu stejné téma války, které se v denním tisku více méně pravidelně objevuje. Vzato do důsledků – musíme postavit dálnice ne proto, abychom si je užívali v době míru, ale aby mohli naši spojenci „jít na Rusy“! A jako tehdy, ani dnes se naši „analytici“ neobtěžují úvahami o pravděpodobném použití jaderných zbraní, kdyby jedna z válčících stran neodvratně prohrávala. Evropa od Uralu po Gibraltar by se proměnila v jaderné ruiny – viz následky jaderných výbuchů v Hirošimě a Nagasaki.

Toto je dnešní svět, opět ve víru ještě „studenější války“ a vyhrožování vzájemným zničením jak z ruské, tak z naší strany. Rusko ústy svých propagandistů ostatně s kartou jaderných zbraní hraje téměř „dokonale“. Prosím, řekněte mi někdo, jak se mají naše děti cítit v bezpečí a věřit v budoucnost za této situace?