PL/IVAN HOFFMAN
Vstoupili jsme do prestižního klubu, nebo do party, která právě vykrádá dostavník a hrozí jí oprátka? Publicista a komentátor Ivan Hoffman rozebírá slepou uličku naší zahraniční politiky a vyzývá k realistickému zhodnocení našeho spojenectví se Západem dříve, než za něj zaplatíme tu nejvyšší cenu.
Naše příslušnost k Západu se v několika posledních desetiletích stala samozřejmostí. Nejspíše jsme ale nezohlednili významnou nuanci, že se jedná o příslušnost k Divokému Západu, se kterým je neodmyslitelně spojena zásada „spolu chyceni, spolu oběšeni“. Zda se Západ Divokým Západem stal, anebo zda jím vždy byl a my jsme to jaksi přehlédli, je důležitá otázka dne. Začíná nám totiž docházet, že se Západem to jde z kopce a jeho (čili i naše) vyhlídky jsou temné.
Na malér, ve kterém jsme se ocitli, je třeba hledět realisticky, bez emocí. Evropská unie je ekonomicky krachující projekt, neboť ho vedou političtí zkrachovanci, a NATO je tím agresivnější, čím méně je bojeschopné. Solidarizovat se s ekonomickými masochisty a sebevražednými válečníky je stupidní strategie. Při pohledu na rozvrácenou Francii, Británii či Německo, tedy země, které jsou závislé na expanzi, neboť jejich prosperitu vždy jistil lup, je třeba si říct, že sklízejí, co sami zaseli, a není důvod je litovat. Pokud potřebují opět někoho kolonizovat a vykořistit, nemusíme u toho být.
Navíc to vypadá, že tito staří kolonialisté už jen tak někoho nevyrabují, dokonce ani kdyby se spolčili s Američany, kteří v tom donedávna vynikali. Ujel jim vlak, a svět je jinde. Poslední, kdo se nechal Západem nachytat na korále a ohnivou vodu, jsme byli my, a nebylo by divu, kdybychom byli také první, kdo s poděkováním odmítne dobrovolně strčit hlavu do oprátky. Vlastně je s podivem, že se stále motáme poblíž šibenice. Nic rozumného ani pragmatického na tom není, nemá to nic společného s reálpolitikou. Máme prostě jen poněkud natvrdlé politiky, včetně prezidenta a premiéra, kteří sedlají chcípající kobylu.
Některé situace jsou tak složité, že mají pouze jednoduché řešení. V našem případě je třeba říct v Bruselu, ať s námi při vykrádání dostavníků nepočítá. Prostě se vzdát podílu na kůži ruského medvěda, který beztak nevypadá, že by se nechal Západem ulovit. Nože ať si brousí zoufalci, kterým nic jiného nezbývá.
To, jak jsme se zapletli se Západem, je v každém případě zásadní téma, ke kterému je komentářů jako šafránu. Jeden čerstvý je z pera Ivo Šebestíka, který se v titulku ptá: „Existovala po „listopadu1989“ pronás jiná cesta?“ Opisuji z něj jako upoutávku: „Z národů, které měly v dějinách to štěstí, že nikoho neovládaly, neokrádaly, nezabíraly ničí území, se integrací na Západ stávají spoluviníci, spolupachatelé, kteří jsou systematicky vedeni k tomu, aby svůj dříve čistý štít poskvrnili něčím, co nikdy nepotřebovaly, po čem netoužily, ale kvůli „spojenectví“, jaké jim v podstatě nic nezaručuje, se prostě hnaly v houfu tam, kam militaristé ukazují. I na smrt…“
PL

Ono je to těžké. Mnoho lidí díky vymývání mozků rodiči nebo školstvím stále věří, že „musíme někam patřit“. Že nemáme jinou možnost. Dokonce věří, že možnosti jsou jen dvě: západ nebo Rusko. Takové myšlení se dnes dědí už třetí nebo čtvrtou generaci. A takovým lidem nikdy nikdo nevysvětlí, že v dnešní globální době už můžeme být maprosto suverénní.
Nedávno jsem v jednom výborném filmu slyšel tuhle větu:“Evropa, o níž jsme (před revolucí) snili, nikdy neexistovala.“ ……velmi pravdivé.
Každý posuzuje podle sebe a svých zkušeností. Poctivý člověk dlouho nepochopí zloděje a podvodníka, protože mu jeho uvažování není vlastní. Máme tu vlastnost, že když se někomu stane neštěstí, snažíme se mu alespoň trochu pomoci, takže tváří-li se někdo, že nám nabízí pomocnou ruku, nemyslíme v první řadě na to, že může mít nekalé postranní úmysly. Protože my sami pomáháme nezištně. Díky tomu jsme se ovšem stali po plyšáku mistry světa ve skoku na špek.
Pane Hofmane, to úsloví zní: Spolu kradli, spolu viseli. Není to ale váš první a asi ani poslední omyl v životě. Jen spoléháte na krátkou paměť lidí.