D. D. KRAJČA
Prezident Slovenské republiky Peter Pellegrini navštívil Čínu. Přijetí se všemi státními poctami, jednání s nejvyššími představiteli země, rozhovory o hospodářské spolupráci, investicích, vzájemných vztazích i budoucím směřování. Přesně tak si představuji práci hlavy státu. Nemusíte s jeho politickými názory souhlasit, nemusí být vaším favoritem a klidně jej můžete kritizovat, ale nelze přehlédnout, že v zahraničí vystupuje jako prezident své země a snaží se pro ni hledat nové příležitosti.
Mimochodem, nejde o záběry slovenské propagandy ani o pečlivě sestříhané video jeho příznivců. Jde o záznam čínské státní televize, která zachytila oficiální návštěvu hlavy cizího státu. Takové návštěvy mají svůj protokol, svou váhu a svůj význam. Ať si o Číně myslíme cokoliv, svět funguje také na diplomacii, ekonomice a vzájemných vztazích. Prezident, který se těchto jednání účastní, vykonává práci, ke které byl zvolen.
A pak se člověk vrátí domů a vzpomene si na našeho Pávka.
Na prezidenta, který jako by po svém zvolení dostal permanentku do největšího zážitkového parku ve střední Evropě. Jednou fotografuje z kostelní věže, podruhé pózuje na motorce, potřetí sedí v dakarském kamionu, za několik dní se objevuje na rockovém koncertě, jindy předvádí další ze svých dobrodružství a veřejnost mezitím s napětím očekává, jakou atrakci si vyzkouší příště. Člověk má někdy pocit, že nesleduje výkon prezidentského mandátu, ale nekonečný seriál s pracovním názvem „Sto a jeden zážitek Pávka na cestách.“
Aby bylo jasno. Nikdo soudný netvrdí, že prezident má sedět od rána do večera zavřený v kanceláři, dívat se do stropu a podepisovat jeden papír za druhým.
Prezident má být vidět. Jenže být vidět a být užitečný nejsou vždy stejné věci. Rozdíl mezi státníkem a mediální celebritou totiž často poznáte podle toho, co po něm zůstane ve chvíli, kdy zhasnou kamery a skončí potlesk.
U státníka zůstávají podepsané dohody, otevřené dveře pro podnikatele, noví obchodní partneři, lepší vztahy mezi státy a konkrétní výsledky. U zážitkového prezidenta většinou zůstane galerie fotografií, několik videí na sociálních sítích a titulky o tom, jak byl opět lidský, sympatický a civilní. Jenže lidskost sama o sobě nová pracovní místa nevytváří, investory nepřesvědčí a českému průmyslu nové zakázky nezařídí.
Mám totiž stále silnější pocit, že jsme si zvykli zaměňovat obsah za obrázky. Stačí několik povedených fotografií, pár emotivních gest, úsměv do objektivu a část veřejnosti nabude dojmu, že právě sleduje výkon vrcholné státnické politiky. Přitom politika nikdy nebyla o tom, kdo se lépe vyjímá na Instagramu nebo kolik různých profesí si během pěti let symbolicky vyzkouší. Prezident není influencer, není ambasador volnočasových aktivit a už vůbec není profesionální sběratel zážitků placený z veřejných peněz.
Když pak člověk sleduje, jak je v zahraničí přijímán slovenský prezident, nemůže se ubránit určitému srovnání. Slovensko má prezidenta, který se snaží jednat o zájmech své země. Česká republika má podle mého názoru prezidenta, jehož mediální obraz až příliš často stojí na tom, kde se zrovna nechal vyfotografovat, co si vyzkoušel a jaké další dobrodružství přidá do své osobní sbírky.
A právě proto musím tentokrát našim slovenským sousedům upřímně pogratulovat. Ne proto, že bych si myslel, že Peter Pellegrini je bezchybný politik.
Takoví politici neexistují. Závidím jim však něco jiného. Když jejich prezident vystoupí na mezinárodní scéně, působí jako hlava státu. Když na tu stejnou scénu vystoupí Pávek, často mám spíše pocit, že sleduji dobře placeného účastníka nekonečné reality show, ve které se prezidentský úřad stal kulisou pro další povedenou fotografii.
A možná jsem opravdu stará škola. Pořád si totiž myslím, že prezidentský mandát není zážitkový poukaz, ale služba vlastní zemi. A služba se neměří počtem pořízených fotografií ani množstvím vyzkoušených atrakcí, nýbrž tím, co po člověku ve funkci skutečně zůstane.
Daniel Danndys Krajča, FB

Soudruh prezidentčík svůj mandát od samého počátku pojal jako službu PROTI vlastní zemi. Ne nadarmo se říká „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“…
Už někdo spočetl, kolik nás ta jeho honba za zážitky stála?