ROSTISLAV KOTRČ
Český národ rád stojí za každým a vším. Mezitím mu pod rukama stárne země, roste dluh a mizí budoucnost. Není čas méně stát a více budovat vlastní domov?
Český národ má jednu pozoruhodnou vlastnost: neustále za někým stojí. Stojíme za prezidentem. Stojíme za premiérem. Stojíme za Ukrajinou, Tchaj-wanem, Grónskem, příště třeba za Marsem, pokud tam někdo vyhlásí referendum. Stojíme zásadně, hrdě, transparentně – hlavně abychom stáli.
Stát se stalo národní disciplínou.
Historicky jsme národem, který rád demonstruje podporu. Transparent je lehčí než lopata, hashtag rychlejší než stavební povolení a morální postoj je vždy levnější než vyrovnaný rozpočet. V ulicích i na sociálních sítích se vyhlašují postoje s takovou vervou, až by si člověk myslel, že právě probíhá olympiáda solidarity.
Jenže mezi tím vším stáním jaksi nezbývá čas sednout si k vlastnímu účetnictví.
Země mezitím tiše stárne. Dluh roste rychleji než dětská hřiště. Školství reformujeme každé dva roky, takže už ani reformy nestíhají držet krok s reformami. Zemědělská půda mizí pod betonem, voda mizí z krajiny a mladé rodiny mizí do ciziny – často do zemí, za které jsme dříve hrdě stáli.
Možná by stálo za to se na chvíli neposouvat podle toho, koho právě podporujeme, ale podle toho, co budujeme.
Solidarita je ctnost. Ale když se z ctnosti stane náhrada za strategii, začíná to být problém. Můžeme stát za kýmkoli – ale kdo stojí za námi? Kdo stojí za českou krajinou, za českým průmyslem, za českým školstvím? Kdo stojí za tím, aby jednou děti převzaly zemi, která není zadlužená, vyčerpaná a unavená z permanentní morální pohotovosti?
Satirická pointa celé situace je jednoduchá: stojíme tak dlouho, až nás bolí nohy. A když se někdo zeptá, jestli bychom si nemohli na chvíli sednout a přemýšlet o vlastní budoucnosti, je podezřelý z nedostatku empatie.
Jenže budoucnost se nebuduje postojem. Budoucnost se buduje prací, odpovědností a dlouhodobým plánem. Ne tím, že každé dva roky změníme objekt své podpory, ale tím, že budeme konzistentně podporovat vlastní infrastrukturu, vlastní vzdělávání, vlastní energetiku, vlastní rodiny.
Národ, který chce být dospělý, si musí umět říct: ano, pomůžeme, ale zároveň nezapomeneme na sebe. Protože kdo se nestará o vlastní dům, ten brzy zjistí, že i ten nejkrásnější transparent mu do střechy díru nezacelí.
Možná tedy nastal čas méně stát a více stavět.
Méně demonstrovat a více investovat.
Méně vybírat na cizí projekty a více spořit na vlastní budoucnost.
A hlavně – přestat se tvářit, že odpovědnost za vlastní zemi je méně morální než podpora jakékoli jiné.
Národ nemusí pořád za někým stát. Někdy stačí, když pevně stojí sám za sebou – a ještě lépe, když si dokáže sednout, nadechnout se a systematicky budovat to, co jednou předá svým dětem.
Bez dluhů.
Bez výmluv.
A bez permanentního pocitu, že být doma znamená být méně ušlechtilý než být všude jinde.
PL
Stojíme za tím, či oním,,to není stání, ani postoj náš obecný, to je pouze slogan, který je nám věšen na záda, nebo čmárán na čelo. Nicméně opravdu se stává, že s něčím soucítíme tu více, tu méně. Mezi stáním za něčím a soucítěním s něčím je trochu rozdíl. V Praze se za něčím stojí, mimo prahu se nanejvýše soucítí. Soucítí se dle míry empatie, stojí se dle míry -co za to.
Souhlasím. Opravdu, to není postoj národa (ostatně o národech v ČR bychom mohli diskutovat). To je postoj Prahy – to je samostatná jednotka a tam se rozhoduje.
Každy má spoustu svých individuálních zájmů a priorit, ale naši společnosti chybi to podstatné: SPOLEČNÝ CÍL – SMYSL EXISTENCE TOHOTO STÁTU – naší REPUBLIKY.
Všude jinde jsme jen cizinci …
A obchodní spekulant Babiš to nezlepší. Ten akorát tak zavede „vylepšeně“ EET.
A co je tedy smysl existence tohoto státu?
Česko je stát národní, většinově tvořen původními nositeli jednoho jazyka a to českého. S tím jsou spojeny zvyky, tradice atd. Nejlépe to pochopíte až vedle vás budou bydlet černí, hnědí, zelení či fialoví obohacovači z jiných světů.
„Hnědí“ bydlí hned ve vedlejším domě a jsou to slušní lidé. Dokonce mnohem slušnější než někteří „nehnědí“. Jaký je tedy smysl existence tohoto státu?
Jazyk není podstatný.
Němci a Rakušané mluví jedním jazykem. Moravané a Češi také.
O ahglofonních národech ani nemluvě.
O ČR můžeme mluvit nejvýše jako o politickém, ne o národním státě.
Stejně tak Ukrajina byl politický stát, který nezvládl národnostní politiku vůči svým menšinám (Rusové, krymští Tataři, Bulhaři, Moldavané, Rumuni, Poláci, Maďaři, Rusíni, Židé…).
Výjimka potvrzuje pravidlo. Takže z toho, co uvádíte, nelze vyvozovat všeobecně platný závěr a Váš příklad o ničem nevypovídá. A mimochodem – sociologové uvádějí, že problémy nastávají většinou tehdy, když menšina, do té doby vystupující neškodně, dosáhne 5% podílu ve společnosti. A hezkým příkladem bývají také vyprávění žen, které se provdaly třeba někam na blízký východ. Jak se z pozorného a milého muže po příchodu manželů do mužovy domoviny stala zcela krutá bytost. A ony pak složitě utíkají zpět do své vlasti. P. S. Jaký je smysl je existence našeho státu, to si někde nastudujte, ale za roky svého života byste to už mohl vědět.
Což je vážně vtipné, protože právě čím jsem starší, tím ten smysl vidím méně a méně. Takže by se dalo možná říct, že se ten smysl vytrácí.