Střízlivě o Hormuzu

Mezinárodní právo

Mezinárodní úžiny, které spojují dvě části volného moře nebo výlučné ekonomické zóny a slouží k mezinárodní plavbě, mají podle Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) statut práva tranzitního průjezdu. To umožňuje všem obchodním i vojenským lodím a letadlům svobodný a nepřerušený průjezd (nebo přelet), i když úžina leží v teritoriálních vodách jednoho či více států.

Klíčové mezinárodní úžiny s režimem svobodné plavby:

Gibraltarský průliv: Spojuje Atlantský oceán se Středozemním mořem. Je to jedna z nejvýznamnějších námořních cest, kterou ročně propluje přes 100 000 lodí.

Malacký průliv: Spojuje Indický oceán s Tichým oceánem (Jihočínským mořem). Je to jedna z nejvytíženějších námořních cest na světě, přes kterou proudí značná část globálního obchodu a dodávek ropy.

Singapurský průliv: Navazuje na Malacký průliv a je klíčový pro přístup do singapurského přístavu.

Průliv La Manche (English Channel): Spojuje Atlantský oceán se Severním mořem.

Báb el-Mandeb: Spojuje Rudé moře s Adenským zálivem (Indický oceán).

Hormuzský průliv: Spojuje Perský záliv s Ománským zálivem a je klíčový pro vývoz ropy.

Specifické případy (mezinárodní smlouvy):

Suezský průplav: Není to přírodní úžina, ale umělá vodní cesta. Podle Konstantinopolské konvence z roku 1888 musí zůstat vždy svobodný a otevřený pro obchodní i válečné lodě všech zemí, a to jak v době míru, tak války.

Panamský průplav: Neutrální cesta pro obchodní plavbu.

Černomořské úžiny (Bospor a Dardanely): Jejich režim upravuje Montreuxská úmluva z roku 1936, která zaručuje svobodu průjezdu obchodních lodí, ale omezuje průjezd válečných lodí nečernomořských států.

Tyto úžiny nesmí být pobřežními státy blokovány a lodě musí dodržovat pravidla pro rychlý a ničím nepřerušený průjezd (tranzit).

Z výše uvedeného vyplývá, že blokováním Hormuzu Írán, přestože byl napaden, PORUŠUJE mezinárodní právo, ale četli nebo slyšeli jste toto někde? Slyšeli jste se takto vyjádřit některého eurounijního politika či televizního komentátora nebo politologa, pozvaného jako experta? Samozřejmě že ne a to dokládá, jak podvědomě (nebo vědomě?) je evropská politická a mediální scéna protiamericky a protiizraelsky zaměřena. Takže blokáda Hormuzu je fakt, který odkazem na mezinárodní právo zpochybňován nebude a tudíž vede k analýze, jaké možnosti mají Íránci a jaké americko-izraelská koalice.

Íránské možnosti

Blokáda námořních cest není ve vojenské historii nic nového, uplatnili ji už Římané v punských válkách a snaha ovládnout plavební úžiny vedla již v minulosti k několika válkám a krvavým bitvám s desítkami tisíc padlých a desítkám potopených lodí, např. dardanelská operace v roce 1915. I dnes je taktický záměr Íránu jasný – zablokovat Hormuz a povolit průjezd pouze tankerům s nákladem ropy či jiných plavidel se surovinami pro Čínu, ostatní lodě zablokovat a při pokusu blokádu prorazit je zničit. Na otázku, zda je takové „třídění“ možné, se dá jednoznačně odpovědět ano. Již za druhé světové války existovaly tzv. „radarové odpovídače“ neboli vysílače FOE (friend or enemy), které dokázaly rozlišit, zda je zaměřený cíl skutečně nepřátelský nebo vlastní, takže je třeba útok zastavit. Při dnešní úrovní techniky není problém ani pro Írán vybavit lodě spřátelených zemí obdobným technickým zařízením, jež útočí íránské střely a drony odvrátí.

Klasickým prostředkem zablokování plavební dráhy jsou minová pole. Dnešní námořní miny jsou sofistikovaná zařízení, která už nemusí být kotvena ke dnu a čekat, až do nich nepřátelské plavidlo narazí, ale číhající monstra na dně s vlastními senzory, která se uvolní a explodují v momentě, kdy jim to jejich naprogramování či povel z pevniny dovolí. Jak se ale zdá, tento klasický prostředek blokády již Írán k dispozici nemá. Podle zpráv v médiích potopily americké námořní a letecké síly 16 íránských minonosek a vzhledem ke vzdušné nadvládě americko-izraelské koalice nemůže Írán do průlivu miny položit ani letecky. Takže zablokování úžiny minami je mimo hru, stejně tak jako letecké útoky, když americko-izraelská koalice má totální vzdušnou nadvládu.

S velkou pravděpodobností Íráncům zbývá pouze ostřelování proplouvajících lodí raketami a útoky dronů ze základen na svém pobřeží, možná i výpady rychlých člunů s ručními raketomety, tyto cíle se však dají snadno eliminovat eskortními válečnými loděmi.

Koaliční možnosti

Staletími ověřenou koncepcí, jak plout mořem, které je pod nepřátelskou palbou ať už z hladiny nebo zpod hladiny, jsou konvoje obchodních plavidel doprovázené eskortami válečných lodí s úkolem veškeré pokusy o útok odrážet. Četl jsem takovou „hurvínkovskou“ úvahu, že Velká Británie a Francie má pár torpédoborců, které by na podobnou konvojovou službu naprosto nestačily – a proto jsou konvoje nesmysl. Onen novinář však nedodal, že US Navy disponuje asi 75 až 80 torpédoborci, které by konvojovou službu spolehlivě pokryly. Ačkoli se tato plavidla řadí k torpédoborcům, jedná se ve skutečnosti o raketové křižníky o výtlaku 6 000 tun a se širokou paletou útočných a obranných prostředků v podobě řízených střel různého typu jak proti lodním, tak pozemním a vzdušným cílům. Jako všechny lodě US Navy disponují pokročilým integrovaným systémem protivzdušné a protiraketové obrany, který ne nadarmo nese název Aegis podle zrcadlového štítu, který Perseovi darovala bohyně Pallas Athéna, aby mohl zabít Gorgonu. Pomocí výkonných radarů umožňuje sledovat STOVKY cílů a postupně je ničit, popřípadě je sdílet s dalšími plavidly a zřejmě i s letouny F-35 (můj odhad); je též je napojen na systém amerických zpravodajských satelitů.

Obrana amerických válečných lodí je vícevrstvá a poté, pokud cíl nezničí antirakety, jako zbraň poslední těsné obrany se používá zbraňový systém Phalanx s šestihlavňovým rotačním kanonem 20 mm a vlastním střeleckým radarem. Je to vlastně kompaktní robot, který se dá namontovat kamkoli na palubu či na můstek, který vstupuje do akce automaticky bez lidského zásahu a k jeho přečíslení by bylo zapotřebí několika desítek dronů. Pokud by se válka protáhla, mohly by se systémy Phalanx vyzbrojovat i tankery v konvojích. S negativním náměrem jsou lodní zbraňové systémy Phalanx spolu s lodními raketovými systémy RIM-116 a SeaRam účinným prostředkem obrany nejen proti dronům, ale též proti rychlým člunům.

Dalším prostředkem, který se již v teroristicky vedeném střetu osvědčil, jsou americké drony Reaper. Tyto stroje vydrží ve vzduchu 14 hodin s plnou výzbrojí a jsou ideálním prostředkem k eliminaci odpališť raket a dronů na íránském pobřeží Hormuzské úžiny, o leteckých hlídkách ze tři amerických letadlových lodí, které již jsou na místě, ani nemluvě.

Z výše uvedeného vyplývá, že prorážení íránské blokády koaličními konvoji tankerů s těsnou eskortou torpédoborců a plavidly v předvoji, určenými k umlčování íránských palebných prostředků na souši ve spolupráci s bezpilotními interceptory a leteckými hlídkami, je reálné, přestože by určité ztráty přineslo, protože i tou nejlepší obranou vždy nějaká střela nebo dron proletí. Opravdu vážnou hrozbu by mohly znamenat supersonické lodní střely, jako je čínská dvoumachová YJ-12s plochou dráhou letu. Podle některých informací byl právě sjednaný nákup těchto střel Íránem od Číny příčinou, která spustila současný konflikt.

Jak velké je odhodlání Západu?

Jako v mnoha minulých konfliktech rozhoduje i v současné íránské válce snad více než zbraně odhodlání a vůle dovést ji do definovaného konce. A to je velká slabina Západu, přestože se nedají předpokládat žádné velké ztráty na životech, zatím je na americko-izraelské straně 28 padlých (podle AI Google), ale hrozí pouze ztráty ekonomické. Nicméně i ty už vyvolaly v Evropě čím dál tím zřetelněji artikulovaný odpor, obavy a nákupní horečku benzínu a nafty a zřejmě záhy přijdou čím dál tím naléhavější požadavky států EU s výmluvou na OSN, aby Spojené státy a Izrael válku bezodkladně ukončily, přičemž paradoxně se nejhlasitější budou ozývat ty státy, jež volají po bezvýhradné podpoře Ukrajiny s odůvodněním, že pokud padne Ukrajina, dojde řada na východní křídlo EU, aniž by si ti stejní politici uvědomili, že pokud podle STEJNÉ logiky nebude Írán přinejmenším odzbrojen, byly by za deset patnáct let na seznamu jaderných cílů Íránu i jejich země.

A pochybnosti o odhodlání Západu též posiluje otázka, jak by se zachovaly západní námořnické odbory. Dopustily by, aby byly obchodní lodě a tankery ozbrojeny, nestávkovaly by i proti plavbě v konvojích?!

Je namístě uvést, že Trumpova administrativa a izraelská vláda udělaly trestuhodnou chybu, když po prvních akcích jasně nedefinovaly strategický cíl celé operace a připustily, aby se jim začalo podsouvat, že chtějí zemi obsadit a svrhnout islamistický režim, čehož se komentátoři s velikou chutí chopili, neboť je to nejschůdnější cesta, jak koaliční akci zdiskreditovat. Opakovat Afghánistán by bylo opravdu fatální, ale k vyřazení Íránu jako hlavního stanu terorismu a likvidaci hrozby, že se stane jako fanatiky ovládaná jaderná velmoc mementem pro celou planetu, stačí systematicky ničit jeho arzenály a likvidovat vládní strukturu.

A ještě trestuhodnější z taktického hlediska je, a co vyplývá z vývoje událostí, že Pentagon v předstihu zřejmě nevypracoval žádný plán operací na prorážení blokády Hormuzské úžiny a k tomu příslušnou legislativu na nucenou správu tankerů a na to, jak ošetřit požadované pojištění. Přičemž je tady precedent z druhé světové války, kdy komerční trh též nebyl schopen pokrýt obrovská pojišťovací rizika, takže hlavní tíhu pojištění převzaly Spojené státy prostřednictvím vládního válečného pojištění (Government War Risk Insurance) a toto pojištění bylo vázáno na plavby v konvojích. Nicméně o tomto vládním pojištění zatím prezident Trump pouze mluví a v oblasti Blízkého a Středního východu sice operují tři americké bojové svazy letadlové lodi, ale jen s plavidly pro svou ochranu, žádné rozkazy k masovému nasazení torpédoborců k doprovodu tankerů zatím do mediálního prostoru zatím nepronikly (psáno 15. března 2026).

Uvidíme, co přinesou další měsíce, jak bude tento „střet civilizací“ pokračovat, jak velké odhodlání Západ ukáže. Podle americko-izraelského nasazení ale v brzký konec konfliktu nedoufám, nicméně rád bych se mýlil. Studovat konvojové bitvy druhé světové války je přece jen příjemnější než se dívat na hořící tankery v přímém přenosu.